Doteky Pravdy část 7.

17.12.2013 18:12
 

Ještě několik slov o jedinečnosti každého rána.

Psali jsme si o tom, jak je krásné vstát ráno o něco dříve. Můžeme otevřít své nitro a nechat promlouvat svou duši. Inspirujme se z přírody. Každý nový den v teplém období zde začíná slavnostním chórem radosti a díků mnoha malých zpěváčků. Atmosféra rána je nabitá novou silou, nadšením a radostí z nově přicházejícího dne. Pokud tento impulz využijeme a svezeme se na jeho vlnách, náš nový den začne zcela jinak, než jsme byli doposud zvyklí. Jakoby nás takové ráno vyneslo o pomyslnou dimenzi výš. Začínáme vnímat, že každodenní věci, které byly dosud bezbarvé a všení, dostávají barvy a hlubší smysl. Rozlišujeme jemnější niance toho, co je v životě důležité, o co stojí za to bojovat a vynaložit na to své síly, a co je naopak nedůležité, z hlediska věčnosti pomíjející, mrtvé. Cítíme, jakoby tento den získal nový rozměr. I v té nejběžnější situaci prožíváme naplno náš vnitřní svět, který dosud často jenom spal.

Kupříkladu i u běžného vaření můžeme duchem prožívat veliké dění a živoucí skutečnosti. Cítíme, že naše nitro pulsuje a zachvívá se společně s proudy sil, které nás přesahují a které pramení z nejvyššího zdroje Pravdy. Toto vědomí náše nitro cele naplní a my cítíme, že stojíme na tom pravém místě. Vidíme, že věci ducha jsou mnohem hodnotnější a důležitější, než malichernosti, které byly doposud středem naší pozornosti.

 

Pokud prožíváme takto plně duchem, už necítíme onen vnitřní tlak, který nás dříve neustále hnal a nedopřával nám klidu. Ba naopak, jsme naplnění a šťastní. Pokud využijeme v pravý čas impulzy, které k nám přicházely, s menším úsilím dokážeme rozhýbat velké věci. Je to podobné jako plavba na plachetnici. Pokud poznáme, kdy vane příznivý vítr, a v pravý čas napneme plachty, posuneme běh věcí o velký kus dále. Když je pak bezvětří, víme, že můžeme v klidu spočinout a čerpat v nitru nové inspirace a potěšit se z toho, co nám svět kolem nás nabízí. Nebudeme pak věčně uhonění, upracovaní a bez síly. A nebudeme ani těmi, kterým se neustále zdá, že jim ujel vlak.

Pokud žijeme duchem a prožíváme uvnitř úžasné věci, nesmíme nikdy z reality odlétnout. Život prožívaný duchem není o věčném snění a fantazírování. Žít skutečným duchovním životem znamená stát nohama pevně na zemi a mít současně křídla svého ducha rozepjatá a dotýkat se výšin. Musíme se učit znát hranici, nakolik jsme schopni se duchem povznést, aby naše denní povinnosti neutrpěly a aby vše bylo vykonáno skvěle.

Potom budeme moci každodenně prožívat, že to, co bylo dosud šedé a beztvaré, získává barvy a nový tvar. Vše, co se zdálo těžké a nepřekonatelné najednou zvládneme s lehkostí a hravě. A tomu, co nás potají lekalo, se směle postavíme čelem. A to je jen tím, že jsme prorazili hustý poklop přízemních myšlenek nad svou hlavou a konečně jsme vpustili do svého života paprsek světla. Toho zářícího Světla, které odevždy prostupuje vším. To jen člověk jej ve své omezenosti a rozumové nabubřelosti zas a znovu přehlíží.

 

Měli bychom se učit zůstávat vnitřně v tomto nádherném stavu naladění stále, po celý den. Není to zdaleka tak lehké, jak se zdá. Ať jsme sebelépe naladěni, přesto jsou situace, které nás vždy spolehlivě „dostanou“. Musíme se naučit, že naše vnitřní spojení vzhůru se světlými zářivými úrovněmi Světla je něčím, co nám nemůže nikdo a nic vzít. Učme se urdžet si toto spojení v každý čas a za každé situace. Záleží jen na nás, co cítíme a jak jsme naladění.

Vnější události přichází stále nové, neustále se nás dotýkají. Ať jsou jakékoli, my máme chránit uvnitř svou zářící louč, která nám ukazuje cestu a nikdy nepohasíná. Vzpomeňme si na velké duchy, kteří dokázali změnit běh dějin. Ať to byl Jan Hus, Karel IV., Tomáš Garique Masaryk nebo Jan Amos Komenský. Oni prokopávali cesty Pravdě, ale pokud se blíže seznámíme s jejich životem, dočteme se, za jakých přetěžkých podmínek za Pravdu bojovali. Ať jim hrozilo vězení, vykázáni z milované země nebo dokonce smrt na hranici, vytrvali, stále měli Pravdu na prvním místě a dokázali před světem, že Pravda je to jediné, co vede a řídí kormidlo jejich života. A tak to má být i u každého člověka, který chce svůj život řídit pevnou rukou a udržet kormidlo jen směrem ke Světlu.

 

 

Pokračování příště