Doteky Pravdy

08.10.2013 19:56

 

Pane, pomoz!

Bože, pomoz mi, jsi-li skutečně...

Tak a podobně volá mnohý z nás v nouzi a utrpení. Lidé kráčí svými cestami, a jakmile se něco nedaří, či se nehodí do jejich představ a plánů o životě, hned naříkají. A ti, kteří si o sobě myslí, že jou věřící, sahají po modlitbě. Vždyť modlitba je přece náš jediný pomocník v nouzi.

 

Když se nad takovým dnes tak běžným uvažováním lidí zamyslíme, něco nám tu nehraje. Cožpak Nejvyšší, Stvořitel je nějaký sluha, který vždy podá pomocnou ruku i tomu nejsvéhlavějšímu človíčkovi? Je to snad skutečně tak, že žiji a užívám si svůj bezstarostný život a pak, když se sám svým přičiněním dostanu do úzkých, stačí, když se obrátím na víru a bude mi s bezmeznou láskou odpuštěno vše, co jsem kdy špatného vykonal? Vždyť takové uvažování by přece podporovalo zlo! Každý svévolný a zlomyslný člověk by si mohl dělat, co chce.

 

Ano, Láska Boží je všeobjímající, věčná a odpouštějící, ale je současně také nedotknutelná, vznešená a … úzce spojená se spravedlností. Není změkčilá, ale je neochvějná a pevná.

 

Je to skutečně tak, že se člověk dostává do úzkých svým přičiněním. Nikdy není náhoda, čemu je každý z nás vystaven a čemu musí čelit. Každá událost, každé setkání je jen výsledkem něčeho dávného, čemu jsme my sami dali vzniknout, a co je s námi úzce spjato. Vždy platí: Co zaséváš, to sklidíš. Každá setba musí vzklíčit a vyrůst, a než vyrostou plody, není to dnes ani zítra.

Proto nejsme mnohdy schopni dohlédnout vzniku a příčiny toho, co k nám neomylná osudová vlákna nyní přivádí.

 

Když si uvědomíme všechny tyto tak prosté skutečnosti, vidíme, jak málo je užitečné prosit o pomoc, až když nám bolest svírá hrdlo, či nás nebo naše nejbližší navštíví nemoc. Vždyť změnou svého zažitého uvažování můžeme všem takovým neblahým následkům předejít: místo žebrání a proseb se máme spíše ptát: „Pane, co mám činit, abych došel do království nebeského? Pane, dej mi poznat svou vůli!“

 

Bůh není naším blahosklonným sluhou, nýbrž On, Vznešený vetkal do svého dokonalého díla pravěčné, spravedlivé zákony. Vše, co se v nich zachvívá, je podporováno a má věčného trvání. Co se jim však vzpouzí v domění, že si může žít přece po svém, trvale naráží a pokud se nepodvolí, bude vyvrženo. Bez nutného spravedlivého řádu by nic nemohlo fungovat a nakonec by se rozpadlo samo v sobě. To vše platí i pro každého člověka.

 

Vždyť se podívejme na přírodu ve všech jejích úžasných dech beroucích obměnách. Cožpak nevidíme onen spravedlivý řád, který pramení ze stejného zdroje jako samotný tep Stvoření, jako ona věčná zázračná síla, která vše pohání a udržuje?

 

Učme se a pozorujme. Naučme se Stvoření a spravedlivému řádu v něm porozumět a vřadit se do něj. Jedině tak už nebudeme muset úpěnlivě prosit, aby z nás bylo sňato břímě viny, ale místo toho radostně přitakáme trvale pulsujícímu a tepajícímu Životu a jedinou touhou naší duše bude ještě více toto Stvoření povznést, pomáhat, kde je třeba a zušlechtit jej ke cti samotného vznešeného Tvůrce. Pak, teprve pak, poznáme Jeho nekonečnou všeobjímající Lásku.

Vždyť i rodič pokárá nezvedené dítě, když vidí, že dělá něco zlého. Neznamená to však, že je nemá rád.

Naší povinností a každodenní starostí má být hledání odpovědi na otázku: „Co je nejsprávnější, abych dnes udělal? Jaké jsou pro mě ve velkém řádu Stvoření předchystané cesty?“ Kdo hledá, najde. Kdo klepe, bude mu otevřeno. I na skutečné otázky vroucně hledající duše bude dána odpověď. A obdrží ji i ten, kdo nikdy žádné "vnuknutí" neměl. Každý se musí sám svým nitrem naučit hledat, odciťovat a poznávat Pravdu.

 

Nedivme se, že jsme se v životě zamotali, když jsme svůj jediný kompas- cit, který trvale ukazuje směr ke Světlu, hluboko zahrabali a zatarasili nepotřebným harampádím, jako je úspěch, kariéra, peníze, majetek, spěch a stres nebo nekonečná starost o vše pozemské.

Musíme se znovu učit slyšet hlas svého nitra- svého duchovního já, které tam hluboko uvnitř žízní po Pravdě, ušlechtilosti, pravé Lásce a Čistotě.

Nechme se vést svým citem, naslouchejme vnitřnímu hlasu. Vždyť naše světlé vedení chápe věci všeobsáhleji, s ohledem na věčnost, a také vidí dál, než naše denní vědomí zúžené pozemským pojetím prostoru a času.

 

Neplačme a nevěšme hlavu, máme-li pocit, že námi běh událostí lomcuje a nemilosrdně smýká. Ve všem tom zmatku musíme nejprve vše chytit za ten správný konec. Tedy začít u sebe. Je to nelehká práce. Zprvu se zdá možná tou nejtěžší. Proto snad mnohý člověk dá raději přednost tvrdé práci v zaměstnání, nebo lehkovážným zábavám a pitkám, jen aby ve chvílich ztišení nemusel cítit onen napomínající a naléhavý hlas tam někde uvnitř: „Změň se, nebo bude pozdě!“

 

Ptejme se stále, kudy má vést naše cesta životem. Nemusíme snad číst stohy knih, vyslechnout všechny přednášky či chodit za léčiteli a vědoucími lidmi. To, co nám nejlépe poradí a co nás bezpečně povede, je náš cit, který sídlí v našem nitru blízko srdce, přesně tam, kde cítíme lásku, radost, nebo naopak strach či bolest.  

 

Konec první části