Hledání blaženosti

07.11.2016 12:08

 

Neusilujte o pozemskou blaženost vy, kdo hledáte hlubší smysl života, než jaký se nabízí v povrchním vnímání většiny lidstva. Zde na Zemi jí nemůžeme nikdy dosíci. Nic, co je z této Země, nás nemůže nikdy zcela naplnit. Zde můžeme hledat jen další a další libůstky či radovánky, záplaty na bolest duše či chvilková zapomnění na nikdy neutuchající touhu, která je skryta v našem nitru.

 

Pokud se na svůj pozemský život podíváme z dalekosáhlého hlediska, vidíme, že pozemský život je školou, která má vést k očištění našeho ducha. Cílem je, aby náš čistý, vinou nezkalený zářící duch dospěl do úrovní svého věčného domova. Jedině tam vládne věčný mír, harmonie, trvalé štěstí, všeobjímající láska a skutečná blaženost.

 

Přirozeně si můžeme odvodit, že za jeden pozemský život není snadné dosáhnout takové zralosti ducha. Proto je milostí moudrého Stvořitele lidem darována možnost opětovných životů na Zemi neboli reinkarnace.

Abychom nezbloudili z původní cesty a nezamotali se do pozemských vláken žádostí, jak se to žel tak mnoha lidem stává, byla do nás Stvořitelem vložena kotva, která nás nemá nechat padnout ke dnu. Touto kotvou je touha. Nikoli však touha po žádostech, ale mnohem ušlechtilejší touha po Světle a po blaženosti našeho světlého domova.

 

Naše duše touží po štěstí a po naplněnosti lásky. To je v ní zakořeněno. Nehledejme však štěstí ve věcech, jež nabízí Země a jež jsou pomíjivé, neboť to nemůže být plnocennou stravou naší věčné duše.

Hledejme hodnoty, které jsou nadčasové, věčně trvající. Spojme se svým nitrem s pravěčnou Láskou, zářivou Čistotou a míruplností, jež k nám dolů na Zemi září jako zaslíbení a kyne jako pozdrav z vytouženého domova našeho ducha.

 

Náš život zde na Zemi může být těžší, není třeba, abychom se stále jen vznášeli na růžovém obláčku a nemuseli se překonávat. Vždyť je to právě ono překonávání, snaha a úsilí, ale i těžké chvíle, které našeho ducha posílí, utuží a vybudí touhu opět povstat a kráčet dál.

 

Vždyť i dítě, které je odmalička zahrnováno vším, nač si jen vzpomene, později ve svém životě nevynaloží žádné úsilí, neboť je navyklé tomu, že mu vše snadno a bez námahy spadne do klína. Z takových dětí vyrostou domácí povaleči, kteří se i v dospělosti těší obětavé péči své maminky a nebudou si umět zařídit plnohodnotný samostatný život, který vyžaduje úsilí, pohyb a přemáhání svých slabostí a pohodlnosti.

 

Nezáleží tedy na tom, kolik radovánek a jak moc pohodlný a bezstarostný život jsme prožili, ale důležité je, zda náš duch bude moci býti vzkříšen ze hmoty. Zda vyjde vzhůru očištěn, silný a samostatně kráčející vstříc svému věčnému domovu- domovu ducha, zaslíbenému ráji.

Až tam nalezne onu věčnou blaženost, štěstí a trvalý mír.

 

My ženy máme vzácný dar citu. I v nejtěžších chvílích můžeme být svým nitrem propojeny se zářícími proudy, které nám jako záchranná lana vychází vstříc ze zářivých vytoužených výšin.

 

Budiž nám zde poučením, že rodiče, kteří si myslí, že to nejlepší, co mohou svým dětem z lásky darovat, je zabezpečit jejich bezstarostnou budoucnost tak, že jim připraví při vstupu do dospělosti bydlení i vše ostatní tak, aby se nemuseli namáhat, jim ve své podstatě škodí na duchu. Neboť pohodlí a blahobyt jen ochromuje síly ducha a uspává všechna hnutí duše.

Mladý člověk se potřebuje sám postavit na vlastní nohy, musí vynaložit nemalé úsilí a překonat mnohé překážky. Jedině tak z něj uzraje plnohodnotná pevná a silná bytost, jež stojí pevně nohama na zemi. Koření v půdě, ve které se nalézá jako mocný dub, jehož kmen nerozechvěje sebevětší nápor větru a nezlomí ho ani silná bouře.

Současně však bude usilovat svou touhou po světle jako onen strom, jehož každá větévka nastavuje své lístky slunečním paprskům vstříc.

Jedině tak splní smysl svého života a stane se platnou součástí nádherného soukolí proudícího a pulsujícího zázraku, jenž nazýváme Životem.