Jarní úklid naší duše

05.04.2015 09:02
 

Překrásné jaro.

Vše proudí, zpívá, raší a rozvíjí se opět jako každoročně v nové síle. Chór ptačích hlasů vždy s úsvitem vítá každý nový den. Je to radostná oslavná píseň, která se ozývá ze všech ptačích hrdel nevědomky děkujíc za dar nového dne a za zázrak, kterým je život.

 

Z na první pohled neživé půdy jakoby vytahovány neznámou mocnou silou vykukují listy a lístky a tu a tam se již nedočkavě rozvíjí první jarní zimě a mrazu odolné květiny. Naše zahrádky, ale i lesní tišiny a vlhké louky v čisté přírodě zdobí sněženky, bledule, ale můžeme už vidět i modré plicníky, jaterníky a dokonce i veselé žluté narcisy.

 

 

Jaká to mocná síla probouzí každý rok celou přírodu? Nikdy se neopozdí a nikdy nevynechá. Rozpuk a probuzení vždy provází radost ze života protkaná jarní písní chvály. Všechna zvířata prožívají toto nové zrození. Slétají a scházejí se do párů, aby mohla přivést na svět v teplých jarních dnech nový život, svá neposedná mláďata. A co ta se teprve naskotačí plna radosti ze života...

 

A člověk? Připojí se také k tomuto nádhernému zpěvem chvály protkanému vzmachu nových sil a radosti? Ano, necháme se oblažit teplými paprsky slunce a máme radost z toho, že je opět tepleji, máme delší den, více slunečního svitu, a je pro nás po dlouhé zimě příjemnou změnou to, že zase zpívají ptáci a vše se postupně zazelená a rozkvete. Každá změna přináší osvěžení a vybuzení našich sil.

 

Ale co naše duše? Dojde ono radostné jarní probuzení a osvěžení až k ní? Či jen sklouzne po povrchu každodenních vjemů a pocitů? Nyní, když vše kolem nás (tedy hlavně v přírodě) jásá a rozkvétá, můžeme se svézt na této radostné vlně.

 

Tak jako doma větráme, umýváme okna, vyneseme ven peřiny a všemu vdechneme nový svěží závan čistoty, udělejme to samé i pro sebe. Otevřme dokořán brány své duše. Udělejme si pro sebe po ránu třeba jen malou chviličku. Vyhledejme si místo, kde nám je dobře a vystavme svou tvář slunci vstříc. Vyjděme do přírody, na zahradu či stačí jen otevřít okno a vyhlédnout ven. Postavme se proti slunci a zhluboka vydechněme, jakobychom ze sebe chtěli setřást vše staré a zkostnatělé, co v nás ještě zůstalo uloženo a za dlouhou zimu jsme s tím neuměli pohnout.

 

Teprve, když dáme, můžeme dostat. Stejně tak platí, že do plné nádoby nemůžeme nic nového nalít. Proto jsme museli nejprve vydechnout, abychom se mohli vzápětí pomalu a zhluboka nadechnout. Při tomto dlouhém nádechu můžeme přivřít oči a vnímat, jak nás slunce hladí po víčkách a probouzí v nás nový pulzující život.

Vpíjejme do sebe jeho sílu k novému životu plnému radosti a svěžího vánku, který pročistí a provětrá všechny zaprášené kouty naší duše stejně tak jak to děláme ve svých domovech.

 

Představujme si, že tak jako zářivé slunce oživuje celou přírodu, vdechuje jí novou sílu a pulsující život, stejně tak září pravěčné Světlo z výšin do celého Stvoření, aby jej udržovalo, oživovalo a živilo. Tak jako se hřejivé paprsky zářícího slunce vpíjejí do celého našeho těla, stejně tak do sebe přijímejeme a vítejme ono Světlo z výšin, bez kterého by nebylo nic. Podobně jako jsme si v pozdním létě zvykli na slunce, které svítí přeci každý den a připadá nám to zcela přirozené, ani nevnímáme toto pravěčné životodárné Světlo, neděkujeme za něj každým dnem, ba zcela jsme na něj zapomněli. A přece k nám proudí z nejvyšších výšin od samotného dárce našeho života, od pravěčného moudrého Stvořitele. Toto Světlo je totožné s onou silou, která každý rok zjara probudí celou přírodu. Vždyť jej v hloubi svého nitra tak dobře známe již od prapočátku dávného zrození naší duše.

 

Když každé ráno začneme takovou chvilkou otevření svého nitra a nadechnutí se z plných plic životadárných paprsků světla, prožijeme svůj všední den zcela jinak. Každý nový den bude oblažen vánkem z vytoužených výšin, když ještě připojíme tichou modlitbu byť by byla i beze slov, naplněná citem díku a vděčnosti za nový den a prosbou o ochranu a novou sílu k překonání všech překážek na cestě našeho ducha vzhůru, onomu pravěčnému zářícímu Světlu vstříc. Vždyť to je to jediné, co náš duch ke své činnosti potřebuje, co mu nedopřáváme, protože se tomu ve své nevědomosti uzavíráme. On tuto sílu proudící ze zářícího prazdroje všeho života touží každý den dychtivě pít. Jedině proto býváme skleslí, nešťastní a potkávají nás těžká prožití, protože do sebe nevpouštíme Světlo, bez kterého není života, jen ponuré stíny a tma. V této tmě pak tápeme a šlapeme vedle, a svými přehmaty tak přivoláváme nová a nová vlákna zpětných působení, která nás chtějí probudit a upozornit, že jsme zase nejednali sparávně.

 

I kdyby slunce zakryl hustý příkrov mraků, my přesto vidíme jeho svit, neboť žádný den není tma. A stejně tak stále září pravěčné Světlo, i když jsou kolem naší hlavy mraky jako nepropustný příkrov. My musíme jen prorazit cestu ven světlu vstříc. Zprvu jen malou skulinu při našich ranních tichých chvilkách po ránu na sluníčku. Postupně se ze skulinky stane široký otvor, který se už neuzavírá a světlo k nám září neustále. Musíme však bděle stát u brány našeho průplavu ke Světlu, abychom jej žádným mrakem, který vzniká z disharmonie, rozčilení či špatných nálad a nečistého chtění, nezakalili a nezatarasili si tak přístup světla do naší duše.

Potom poznáme, že když si neuděláme čas nebo zapomeneme a neuděláme si chvilku pro načerpání sil a naladění své duše, celý den je takový chudý, plochý jako by bylo celý den zamračené a uplakané počasí a my neměli ani chuť se do čehokoli pouštět.

 

Při jarním úklidu doma či na zahrádce, již nikdy nezapomínejme, že první a nejdůležitější, co je třeba uklidit, provětrat a kam vpustit svěží vánek a zářící světlo, je naše duše. Náš věčný duch, ten nejvzácnější statek, který máme a o který jsme se dosud tak málo starali.