Jedinečnost dnešního dne- část 1.

04.11.2012 14:11

Nádherné pestré barvy podzimu již téměř vymizely. Vítr, déšť a sníh snímá ze stromů i ty nejposlednější lístky. Jabloně, jež byly ještě před nedávnem obalené červenými jablíčky a zlatavým listím jsou již téměř holé. I pod veselými javory už můžeme jejich barevnou krásu již jen sbírat ze země a odnést si tak domů ještě poslední zbytky podzimních barev. A co teprve zeleň, která přes půl roku lahodila našemu oku, kam jen jsme v přírodě pohlédli? I té ubývá, až se ztratí docela.

Každý rok si říkám, proč se měsíc listopad jmenuje listopad, když jsou již povětšinou v jeho počátcích stromy holé. Člověku je trochu teskno a trochu krásně. To činorodé někdy až hektické období končí a nastává klidný melancholický podzim. Dlouhé večery, mlžné opary chlad, kterému se musíme po ránu bránit už i teplou šálou a čepicí na uši, to vše celou přírodu pozvolna ukládá k zimnímu spánku. I nás to teď více než do lesa láká domů, nejlépe k teploučkým kamnům, kde se to tak krásně rozjímá a přemítá.

Přes zdánlivou nepřízeň počasí má v sobě toto období své kouzlo. Zlaté listí na cestách, mlžné opary… a některé dny se nám zdá, že vzduch je tak průzračný, že bychom se mohli téměř dotknout nebe. Daleké obzory, tiché louky, kde člověk v tento čas již téměř nikoho nepotká, již jen tu a tam z lesa vychází poslední houbař s košíčkem. Nejkrásnější ale bývá to, když po jasné, stříbrem měsíce prozářené noci člověk vyjde do zahrady a tam může spatřit zázrak přírody- každý, každičký, i ten nejmenší lísteček, stéblo trávy i pavučinka- jsou pokryté jemnou krajkou jinovatky. To mlha společně s bratrem mrazem vytvořila tajemné kouzlo předzvěsti pokojného času vánoc.

 

Inu, jak zpívá Wabi Daněk:

Listopadový písně od léta už slýchám

 vítr ledový přinesl je k nám.

 Tak mě nečekej,

 dneska nikam nepospíchám,

 listopadový písni naslouchám.

 

 Chvíli stát a poslouchat,

 jak vítr větve čistí.

 K zemi padá zlatý vodopád.

 Pod nohama cinká

 to poztrácené listí.

 Vím, že právě zpívá listopad.

 

 Dál a dál tou záplavou

 co pod nohou se blýská

 co mě nutí do zpěvu se dát.

 Tak si chvíli zpívám

 a potom radši pískám

 píseň co mě učil listopad…

 

A právě tak, když jsem při přečtení předpovědi počasí, která hlásila první noční mrazíky, běžela na zahradu sklidit poslední úrodu a hlavně letos naposledy natrhat zelené byliny doslova naplněné léčivou silou, které tak ráda přidávám do jídel (tak krásně se mi rozrostla lichořeřišnice a letos poprvé i rukola- obě napovídají svou ostřejší chutí, že mají pro naše tělo nemalý význam).

Právě tak jsem si uvědomila, až mě zamrazilo, jak je vše, nejen v přírodě, ale i v životě pomíjivé. Vždyť to vše, co mám dnes, a co mám tolik ráda, ale ve víru všedních dní už si toho ani nevážím, může jako mávnutím proutku zmizet. Jako když slunce posvítí na krajkoví jinovatky a jako když drsný severák sfoukne všechno zlaté listí z naší lípy. Jak moc je člověk bohatý vším, co má- nemyslím tím krásný dům nebo nové auto. Myslím tím, třebas to, že my ženy jsme tolik bohaté tím, že máme o koho pečovat, komu dávat svou lásku- máme úžasné děti, muže, které jsme si vybraly jako naše souputníky životem, máme přátele, kteří nás mají rádi, rodiče, kteří to s námi myslí dobře. Jsme tak přebohatí proto, že smíme dýchat čerstvý vzduch, pít čistou vodu, nemáme ani hmotný nedostatek, můžeme realizovat svá přání a sny...

Uvědomila jsem si, že kdyby se cokoli stalo a já přišla o něco z toho, co mi teď připadá jako každodenní samozřejmost, teprve potom bych zjistila, jak jsem byla bohatá. Včera mi přišla E-mailem jakási předpověď, co se bude dít na konci roku 2012. I když si myslím, že takové předpovědi jsou přehnané a naplňují lidi jen strachem místo čistou důvěrou v Boží moudrost, představila jsem si, jak by mi bylo, kdyby se skutečně tak mnohé věci změnily. Kdybych přišla o něco z toho, co nyní mám- zdraví mé a mých blízkých, to, že se probouzím do nového dne bez starosti o přežití a o základní potřeby…

Už když jsem se vdávala, (tehdy nás oddávala jedna žena, která měla krásný moudrý a cituplný proslov) řekla, že člověk nalézá bohatství a nádheru věcí teprve, když je ztratí. Týká se to také lidí, kteří žijí s námi a jsou nám nejbližší. A já ještě dodávám: člověk touží vždy po něčem, co ještě nemá, ale když to získá, brzy se to pro něj opět stane samozřejmostí.

Je naším velkým nešvarem, že necháme vše nádherné pestré barevné, co nám život každodenně nabízí, překrýt mlhavým závojem všednosti. Potom vnímáme svět ne již jako rozkvetlou louku nebo barvami jiskřící stromy na podzim, ale jako to, když všechnu tu krásu zahalil temný mrak, jako když zlaté listí z košatých lip spadlo na silnici, a déšť a provoz udělají z té krásy tolika zlatých srdíček jen hnědou hmotu podobající se blátu.

Proto milé ženy žijme tak, jako kdyby tento den byl naším posledním. Nemyslím tím, abychom žili ve strachu a stísněnosti, ale abychom si vážili daru života a toho, že každý okamžik je vzácný a jedinečný. Smíme vyjít ven a dýchat voňavý vzduch, můžeme pohlédnout do sluncem prozářené krajiny, můžeme se radovat a dávat náruče lásky svým blízkým- každý má někoho, komu může dávat lásku a u koho najde ve chvílích těžkých otevřenou náruč a pochopení. Vždyť život je tak úžasný dar. Važme si konečně všeho, co máme a nehleďme se skrytou závistí na sousedy či na známé osobnosti.

 Vše, co smíme prožívat na této Zemi, vše, čeho se nám každodenně dostává (ať je to dobré nebo „těžce stravitelné“) to je náš život- onen nádherný dar, ze všech darů nejvzácnější. Život, který nám přináší přesně navlas to, co pro své zrání potřebujeme a který máme v rukou jen my sami. Vždyť by nám pranic neprospělo, kdybychom byli na místě někoho jiného. Ale všechno, všecičko, co prožíváme a co je kolem nás, koho potkáváme a jak se k nám lidé chovají, to je pro nás tou nejlepší školou života, která je nám láskyplným vedením moudrosti Boží dána. Proto můžeme vzít vše, čeho se nám dostává jako dar shůry. Za krásná prožití děkujme Bohu a na vlnách radosti se naše nitro může ještě více vzedmout Světlu vstříc. Ta těžší prožití, musíme prožít, projít a dobře strávit, neboť pokud nereptáme a s pokorou je přijmeme, posunou nás na naší cestě ducha o velký kus dále. Je to těžká lekce ve škole života, kterou jsme museli zvládnout a jedině tak můžeme pokročit dále- tedy, i za těžká prožití můžeme a máme děkovat. Možná se Vám to zdá poněkud povrchní, možná si říkáte, že vůbec nevím, že právě Vaše situace je skutečně přetěžká. V řádu velikého soukolí Stvoření však není bezpráví a nespravedlnosti. Není ani chtěno, abychom trpěli. Bůh je láska. Nic k nám nepřichází náhodou. Ptejme se každé situace, události či nemoci: „Co mě máš naučit, proč ke mně přicházíš?“ Přetavme bolest a hořkost v dobro a lásku. Nám ženám pro to byly dány úžasné schopnosti, které nalezneme ve svém nitru. 

 

Proto nikdy nezapomínejme:

Vše čeho se nám dostává, je vzácným darem Božím.

Žijeme-li podle toho, náš život dostane nový rozměr.

 

M.M.

 

 

Konec první části.