Jedinečnost dnešního dne- část 3.

06.11.2012 14:20

Občas prožíváme v životě období, že bychom nejraději z místa, kde jsme nebo kde pracujeme, utekli. Máme pocit, že nás to vysiluje, že už to nezvládáme a že nás to ubíjí. Sníme si o něčem krásnějším a lepším. Představujeme si, že právě to by pro nás bylo to pravé ušlechtilé poslání. Ano, snít můžeme, ba máme. Bez touhy po krásnějším a ušlechtilejším životě by náš život vězel stále ve stejných kolejích.

Ale co když máme povznést a zušlechtit právě místo, kde je naše současné působiště? Co když jsme právě my k tomu ti praví a vybraní, abychom toto dosud možná neútulné místo naplnili něčím krásným? Něčím, co do toho můžeme vdechnout jenom my.

Každá žena je ve své podstatě umělkyní- každá v něčem jiném. Vždyť všechno, o co s láskou pečuje, může povznést v umění. I chutně a krásně připravený pokrm, uklizená a vyzdobená domácnost, to je umění. A co teprve výchova dětí? Řekněme si upřímně: to je umění nad umění. Do všeho, co děláme s láskou, můžeme vdechnout něco neopakovatelného. Ono hřejivé přívětivé teplo domova.

A to je úkolem nás žen na Zemi. Vytvářet z této Země- každá z nás tam, kde jsme- útulné krásné místo, kde člověk díky působení ušlechtilých v nitru čistých žen nikdy nezapomíná na to, že jeho skutečný domov je vysoko nad touto Zemí, tam, kde je krása a čistota nedílnou součástí všeho jsoucího.

Proto jsme a máme být my ženy krásné. Máme rozvinout svou přirozenou krásu těla a na prvním místě pak krásu ducha, abychom vše, co je zde dole na Zemi, která je od Světlých oblastí tolik vzdálená, povznášely, zušlechťovaly a propojovaly s těmito vznešenými světy. Vše můžeme povznést a zkrášlit. Je jedno, jaká je naše práce- zda právě vaříme, staráme se o děti nebo zda uklízíme ten nejzanedbanější kout ve sklepě. Žena má nádhernou schopnost učinit svou práci modlitbou tak, že při všem, co dělá, se může svým duchem spojovat s oněmi nádhernými oblastmi našeho světlého domova. Pak skrze její ruce proudí Světlo, požehnání a vytváří tak ono neopakovatelné kouzlo.

Muž není v tomto směru vybaven stejně jako žena. On má oproti tomu úžasné schopnosti k vykonávání hrubších činností ale bez toho, aby současně vše protkal duchem v té míře jak je tomu u žen. Právě proto bývaly zejména mužské kláštery, kde se mniši modlili a soustředili na duchovní život. Ženy mají schopnost dělat obě věci současně- mohou se propojovat s jemnějšími světy při vykonávání všech ženských činností.

Dnes se my ženy musíme umět postavit k jakékoli práci. Ale jisté je, že pokud se věnujeme dlouhodobě nějaké hrubší, tedy mužské činnosti, samy vidíme, že už nemůžeme být současně ony citlivé láskyplné bytosti. Dnešní svět nás nutí do aktivní role, vše se měří na výkon a na čas, musíme vykazovat výsledky…

Ale my jsme bytosti v jádru citlivé, křehké a mnohé věci v dnešním hektickém světě naši jemnost ubíjí. Stáváme se hrubší, rázné a rozhodné. Naše role se už téměř rovnají těm mužským. Pak se nedivme, že nepřichází rytíř nebo princ z našich dětských snů, který by nás krásné jemné princezny chránil a dokázal kvůli nám veliké věci. Každý muž dobře pozná vzácný dar, který v sobě žena má, pokud není zatarasen harampádím a nánosy špíny.

Tento vzácný dar je ono jemné citové spojení se zářícími světlými úrovněmi vyšších světů. Jemnost a citlivost ženy však není slabost, ale je v ní ukryta veliká a mocná síla. Uvědomme si, že i mocná Boží síla je všem lidem neviditelnou, přesto udržuje a řídí obrovské světy. Každá žena, pokud v sobě rozvine onu jemnou citovou schopnost, je svým nitrem s touto silou spjata. Proto díky takové ženě může muž hory přenášet, proto je i křehká žena krkem a muž onou hlavou, kterou krk pohybuje.

Zde tkví ono kouzlo, poklad a síla, kterou má žena nalézt, aby byla skutečnou ženou. Není to rovnoprávnost s muži, není to přílišná křehkost, ale nalezení vnitřního spojení s onou mocnou Boží silou. Potom se kolem ženy vše rozvine, povznese a zušlechtí. Vše, čemu se věnuje, prodchne něčím zářivým, jakoby sem zavanul vánek z vytouženého ráje.

Milé ženy, nikdy není náhoda, na jakém místě se právě nacházíme a co máme dělat. Možná je to pro nás vzácná, i když těžká lekce, kterou ještě potřebujeme ke svému zrání. Možná je to pro současnost naše poslání- právě toto místo učinit krásným a míruplným. Místem, kde lidé naleznou láskyplnou atmosféru naplněnou mírem a něčím neviditelným, co je upomene, že za vším, co je vidět našima očima, je skryto ještě mnohem, mnohem více…

A když místo, kde jsme nuceny být, takto naplníme a naučíme se ke všemu přistupovat s láskou, možná na nás čeká místo jiné, až neskutečně nádherné- ono místo z našich nejniternějších snů. Pokud bychom však utíkaly bez boje, tedy nenaučily a nevyřešily to, co nás má naše působiště naučit, stále se budeme točit v kruhu. I na sebelepším jiném místě opět potkáme podobné lidi a budeme muset řešit podobné problémy, dokud se od nich v nitru neosvobodíme. Protože jen naše nitro vytváří a přitahuje okolnosti a naši budoucnost.

 

Proto se proměňme v nitru. Vyčistěme svou duši a vystavme v ní čistý chrám pro Světlo a Lásku. Stejné přitahuje stejné, proto jedině to je recept na lepší zítřek, na to, aby se nám dařilo lépe a aby byl celý svět lepší. Nic však nepřijde jen tak, bez námahy. Náš lepší vysněný zítřek, po kterém toužíme, stojí často mnoho přemáhání a úsilí, avšak není to množství práce ve hmotě ani hlásání pravd a měnění jiných lidí. Tato usilovná práce se týká nás samých- našeho nitra.

Začněme tím, že se jednou pro vždy rozhodneme, že změnu chceme. Nepochybujme o tom, že to jde. Z jakékoli situace je možné vyjít. Jen skutečně poctivě chtít a nevzdávat to. Po rozhodnutí musí následovat čin.

Naslouchejme svému citu, kudy se máme dát na naší cestě ke Světlu a ke štěstí. Pamatujme, že i kdyby se nám splnila jakákoli hmotná přání, nebudeme skutečně šťastni, pokud v naší duši nebude sídlit mír, čistota a paprsek Světla.

 

M.M.