Kde najít harmonii a vnitřní mír ve změti dnešních událostí?- část 1.

20.02.2015 16:50

V poslední době jsme svědky mnohých převratných událostí. Na jedné straně můžeme vidět, že témata týkající se věcí, které jsou za hranicemi vnímání našich smyslů, jež byla ještě před pár lety v širších kruzích téměř tabu, jsou nyní přijímána běžnou veřejností přívětivěji a otevřeněji.

 

A na straně druhé slýcháme o mnohých násilných činech, tragédiích a smutných osudech nejen v rodinách a osobních životech lidí, ale i v celosvětovém měřítku.

Vždy jsme znovu a znovu zaskočeni, zkroušeni a míváme i strach, zda snad to či ono brzy nezasáhne i nás a naše blízké. Cítíme, jak námi dnešní doba a všechny náhlé události tlačící na nás v rychlém sledu za sebou, přímo smýkají a rozechvívají naše nitro.

 

Proč na nás dění okolo nás tolik tlačí? Proč nemůžeme žít v poklidu jako dříve? Co máme dělat, abychom i ve víru tak závažných událostí a dění okolo nás zůstali klidní a vyrovnaní?

 

V první řadě si musíme uvědomit, že všechny události ať jsou v našich očích dobré či zlé, podléhají neměnným zákonitostem. Tyto zákonitosti nelze žádným způsobem obejít či ošálit.

 

Ve velikém koloběhu dění se naše planeta nyní nachází v konečné fázi světového soudu, který již probíhá dlouhou dobu. Lidi, kteří takovou zprávu uslyší, možná přepadne strach a ti, kdo ji slýchají častěji, si na ni již zvykli a říkají si, že podobné události se stávaly vždy, jen nyní v době internetu a sdělovacích prostředků se o zprávách, o nichž jsme dříve nic nevěděli, dozvídáme ještě týž den.

 

V čem však světový neboli Boží soud spočívá?

Naše planeta Země a s ní hmotné úrovně byly milostivě dány lidskému duchu Stvořitelem k tomu, aby se zde lidé mohli učit a dozrávat. S darem svobodné vůle mohli prožívat následky svých činů a z toho se poučit a podruhé již nedělat stejnou chybu.

Každému lidskému duchu bylo k tomuto učení darováno nesčetně pozemských životů. Každý z nás, i když o tom ničeho neví, byl již mnohokráte obyčejným člověkem a jindy zase šlechticem či jinak vládnoucím člověkem. Mohl ochutnávat a prožívat vše, po čem ve svém usilování jeho duch toužil. V každém dalším životě mu bylo dáno přesně to, co si v životech minulých zasil.

V dnešní době však nastal čas, kdy dochází ke žním. Kdysi oseté pole má být zralé a dávat svou úrodu. Bude odděleno zdravé zrno od plev.

Každý z nás měl již dosti času na to, aby nalezl smysl svého života a poznal, proč je na Zemi a kam mají směřovat jeho kroky. Jeho duch nese v sobě neomylnou pečeť toho, zda je ve Stvoření platným stavebním kamenem nebo jen plevou, která nemá žádnou hodnotu a odvane ji vítr.

 

Světlo se nyní blíží v zesílené míře k Zemi a zákonitě vyvolává následky všech činů lidí. Nikdo se již nemůže schovávat za domnělé postavení, moc či bohatství. Žádné příšeří, ani stítnu, kam by se mohla ještě schovávat přetvářka, již nebude.

Jasné světlo osvítí vše v lidkých duších a bude požadovat. Vyvstane zcela jasně a zřetelně najevo, jaký člověk skutečně je. S blížícím se zesilujícím Světlem, které přichází od Boha, se zvyšuje tlak a vše se vybíjí a vychází na povrch. Proto ta změť událostí.

Vše, co nyní vybublává ven na světlo světa, tu bylo i dříve, jen to nebylo dosud tak zřetelně viditelné.

 

Jak se máme zachovat a co dělat, když všemožné události klepou, ba doslova lomcují dveřmi naší duše? Jak se ubránit strachu před hrozbou zhoubných nemocí či násilí?

 

Nejprve si musíme každý z nás ve svém nitru ujasnit priorty a poctivě si sám za sebe odpovědět na otázky- Proč jsme na Zemi? Jaký smysl chceme svému životu dát? Za jakým cílem dlouhodobě ve svém myšlení i konání usilujeme? Musíme být k sobě zcela upřímní a ujasnit si toto vše bez příkras a bez vedlejších rozumových úvah.

 

Neboť až odložíme toto pozemské tělo, dostaneme se přesně tam, kam jsme skutečně v nejniternějších záchvěvech své duše chtěli. Dostane se nám navlas přesně to, na co jsme nejvíce dbali a co skutečně zaměstnávalo naši mysl. Většinou jsou to vesměs zcela povrchní věci. Pokud mysl lidí nezaplňuje pouze chaotická změť zcela povrchních myšlenek, jimiž je myšlenkový svět v okolí země zcela zaplněn, usilují většinou za hmotnými cíli nebo za věcmi, které se týkají jen jejich osoby, v lepším případě pak jejich nejbližších.

 

Museli bychom s lucernou za bílého dne hledat ty výjimky, jimž jde ve skutečnosti o něco více. Vždyť každý nepatrný hmyz se zabývá tím, co má dnes pozřít za potravu, co si vybere za úkryt před nepřízní počasí a kdy se má spářit se samičkou, o kterou bojoval se svými soky. Neměl by snad mít člověk, jehož podstatou je duchovní jádro, jež stojí výše, než duše zvířat, vyšší cíle? Přiznáme-li si to bez příkras, lidem, kteří jsou ještě k tomu oproti zvířatům vybaveni bystrým rozumem, nejde povětšinou v životě o nic více.

Ženy dbají na svůj zevnějšek, aby se zalíbily mužům a muži se často zavalí spoustou práce, aby platili ve společnosti za více než jiní, buď díky svému postavení, které si ve své kariéře vybudují nebo se mohou sami před sebou a před druhými blýskat vším, co si mohou koupit za vydělané peníze.

Asi si říkáte, že jsme zapomněli na lásku. Skutečně. Jednání mnohých lidí motivuje láska. Ať už k milovanému druhu nebo k dětem. Tuto lásku nosí ve svém srdci a podřizují jí v životě vše.

Láska je cit ušlechtilý a čistý, ale lidé si skutečnou lásku často přetvořili k obrazu svému. Jeden druh takové lásky můžeme vidět, když rodiče dopřávají svému dítěti vše, nač si vzpomene a snaží se mu zajistit bezstarostný start do života, aby se nemuselo namáhat a překonávat překážky, tak jako oni.

I v přírodě každá samice chrání a vychovává svá mláďata. A má jich kolikráte mnohem více než lidé. Když je to nutné, nasadí pro ně i život. Avšak oproti mnohému člověku je učí samostatnosti, podporuje je v tom, aby se postarala sama o sebe a brzy se naučila živit sama. Zvířata ve volné přírodě jsou vystavena drsnějším podmínkám, než my lidé. Zima, vlhko, nebo predátoři stále zkouší jejich bdělost a odolnost. Z mnoha mladých lidí, kteří se do vysokého věku těší obětavé maminčině péči, vyrostou nesamostatní jedinci, kteří bývají pro praktický život zcela nepoužitelní. Nikdy ve svém životě totiž nemuseli překonávat překážky, které by utužily a posílily jejich svébytného ducha i tělesnou schránku. To jen malá úvaha na okraj.

 

Člověk, jako duchovní bytost má usilovat ve svém nitru o vyšší cíle, než jsou ty, které skýtá naše pozemská pláň. Neboť si musíme zas a znova uvědomit, že jsme zde jen na krátký čas. Sestoupili jsme z výšin našeho světlého domova a na své přání jsme se ponořili do zdejší hutnosti, abychom prožíváním na Zemi, jež je jediným místem ve Stvoření, kde putuje dobro vedle zla, zeslílili a nalezli cíl svého skutečného směřování.

 

Vezměme si kupříkladu člověka, který žije poctivý pozemský život- pracuje, živí svou rodinu, nikoho nešidí ani nepodvádí, stará se o svůj dům a dobře vychová své děti, ale je, jak sám říká, realista- tedy nechce slyšet o věcech, týkajících se posmrtného či duchovního života. Kam myslíme, že dojde jeho duch, pohlédneme-li na jeho pouť s nadhledem a v dalekosáhlém měřítku? Usilování celého jeho pozemského života se týkalo jen a jen záležitostí, které jsou spojeny s hrubohmotnou zemí. Sami poznáme lehce, že po skončení takového pozemského života nemůže dojít do světlejších výšin, kde jsou hodnoty, kterými se řídil, zcela nicotné. A to jsme si vzali za příkald dobrého poctivého člověka. Ano, láska, poctivost, píle, obětavost, dobrosrdečnost a jiné ctnosti a ušlechtilé city pozvedají člověka vzhůru. Ale pokud skutečně nechce o něčem, co se netýká pozemského života slyšet, pak po odchodu z této země je k těmto věcem doslova hluchý a slepý. Není to žádný trest, ale jeho dlouhodobé usilování a přání.

 

Vidíme tedy, jak je důležité, postavit si před sebe vyšší cíl, který není z této hutné Země. Cíl, který se nachází ve výšinách a je tudíž trvalý a nemění se událostmi, dobou ani tím, zda se člověk nachází v pozemském těle, či se z jeho těžkopádných pout již vystoupil.

 

Pokračování příště.