Královna Růže

24.11.2014 11:58

 

Byl podzim. Hojnosti květů pomalu ubývalo. Zato listy stromů a keřů se vybarvily mnoha pestrými barvami. Jako by celá příroda věděla, že paní Zima barvami šetří a vše raději přikryje bělostnou prachovou peřinou. Vždyť je potřeba, aby si i příroda odpočinula a nabrala nových sil, než zase přijde jaro, kdy mají všichni elfové a bytostní, kteří se starají o přírodu, nejvíce práce.

Tento podzim byl obzvláště barevný. Jako by se stromy předháněly, který z nich bude pestřejší. V záři podzimního slunce vše vypadalo vskutku nádherně. Jen květin na záhonech postupně ubývalo. Vadly, odkvétaly a první ranní mrazík spálil všechny, které ještě zbyly. Jen tu a tam mrazu odolaly poslední listopadky. Lidé odkvetlé květiny ostříhali, a půda mohla odpočívat. Kam ale zmizeli všichni elfové, kteří zůstali nyní na čas bez práce?

Nebojte se, neplakali nad tím, že jejich květiny uvadly. Vždyť je to tak správně zařízeno. Každým rokem přichází opět nové jaro, nový život. Elfové nejsou se svou květinou pevně spjati. Když květina odkvete, či ji někdo utrhne, mohou se vzdálit. Kam tedy všichni odešli? Spí také pod sněhovou peřinou?

Kdepak. Všichni odchází do nádherné zahrady, která není lidskému oku viditelná. Tam se sejdou, každý ve svých květinových šatech, podle kterých se snadno pozná, o jakou květinu se staral. V této nádherné říši vládne všem květinovým bytostem královna Růže. Je skutečnou královnou, protože je vzorem všem v ušlechtilosti, spanilosti a kráse. Bývá nazývána květinou lásky.

Také půvabná a zářivě čistá lilie je zde, majestátná pivoňka, nebesky modrá ladoňka, veselý zvoneček i prostá kopretina. Jsou zde všechny květiny, které na Zemi rostou, od těch velikých, nádherných, které lidé pěstují na svých záhonech, až po ty nenápadné, drobné, ale neméně krásné, kterých si jen málokdo všimne na okrajích cest či v trávníku.

Všichni nabírají síly pro další práci a jsou vděční za to, že mohli tento rok sloužit k tomu, aby na Zemi všem tvorům připomínali nádheru krásných zahrad tam ve světlých výšinách.

Ani se nenadáli a na Zem opět přišla vznešená bytost jara jménem Vesna. Převzala vládu od chladivě čisté paní Zimy. Vesna byla zahalena jemnými závoji v barvě jarní zeleně. Její dlouhé plavé vlasy zdobil věneček z drobných květin. Byla ztělesněním čisté radosti a svěžesti. Přinášela do spící přírody nový mladý život. Jarní větřík roznášel všude tu zvláštní vůni jara.

V tuto dobu sluníčka přibývalo, sníh tál, a jakmile se teplé sluneční paprsky dotkly zkypřené voňavé půdy, začal v ní čilý život. Vše jako by ožilo, jen pozemskému oku nebylo ještě nic viditelné. Když deštík pokropil černou zem, všechna semínka počala klíčit. Všechny bytosti byly již nějaký čas v čilé práci. Každý se staral o semínko své rostlinky. To bylo práce, než ze semínka vyrostl malinký klíček a na druhé straně směrem dolů zase první kořínek.

Když lidé vyšli do svých zahrad, mohli spatřit, že se vše začíná pozvolna zelenat. Ach, jak krásný pohled to byl po tak dlouhé zimě. Vyrostla drobná zelená travička, tu a tam vykvetly první sněženky a bledule. Později pak také krokusy, tulipány a narcisy. Jak se všechny bytosti radovaly z každé květiny. Zemní skřítkové, vzdušní sylfové, elfové květin a mnoho mnoho dalších. Největší radost však měli vždy, když spanilá Vesna s radostí a uznáním pohlédla na jejich drobounké květiny. Mnoho semínek bylo ještě vyseto. Lidé je seli do svých zahrad a na pole, přítel vítr také pomáhal. Již na podzim svou silou přírodu čistil a rozfoukával semena rostlin i stromů. O každé semínko bylo vzorně pečováno.

Každé semínko leží v tmavé zemi. Dá mu mnoho práce, než svůj klíček protlačí nad zem. Ale tam to stojí za to. Tento nesmělý klíček pohladí první sluneční paprsek, a pak se květina plná síly natahuje výš a výše ke sluníčku. Zde nahoře na slunci je to mnohem krásnější než v tmavé zemi. Ptáci zpívají, vzduch nádherně voní, vše nové se rodí a život pulsuje celým Stvořením. Je to radost být jeho součástí.

Jen na jednom záhonu v odlehlém koutu zahrady nic ne a ne vyklíčit. Na celý záhon lidé vyseli semínka. Pečlivě je zalévali. Všechny bytosti byly v pilné práci a o semínka se krásně staraly. Semínkům nic nechybělo, jen ne a ne vyrůst. Některá z nich sice vyslala vzhůru malý klíček, ale ještě než dosáhl povrchu země, ochabl, přestal růst a zaschl. Nikdo nechápal, co se tu děje. Vždyť je tolik pomocníků při práci, semínkům nic nechybí, a přesto zůstávají v černé zemině. Všichni je povzbuzují:

„Pojďte ven, na světě je tak krásně! Ať poznáte, jaká je to radost vystavit své listy sluníčku. Jak se budou všichni radovat, až z vás vykvete nádherný květ!“

Ale semínka nic.

U tohoto záhonu zavládl smutek. Pilná práce všech pomocníků byla zbytečná. Tolik semínek přišlo nazmar. Nesplnila svůj účel, nikoho nepotěšila a zůstala raději vězet v tmavé zemi.

V říši květin se to stává jenom zřídka. Semínka nevyklíčí pouze, když se jim něčeho nedostává.

Pojďme se však podívat vysoko nad naši Zemi. Díváme-li se z výšin dolů, vesmír se svými planetami a slunci a v něm naše Země jsou jako úrodná zkypřená půda, co nejpečlivěji připravená bytostnými. Vyšel rozsévač, aby rozséval. Do této připravené půdy se snáší semínka ducha. Mají zde zakořenit, vyklíčit, a ve své touze ke Světlu mají vyrůst k radosti a užitku všem.

Jako se semínka rostlin každoročně sejí do země a pak vyrůstají a jako rostliny dávají své plody, tak se tyto lidské duše vracejí opět a opět na Zem. Lidé zde mají poznat smysl svého života, mají toužit opět vyjít z této hmoty vzhůru a otevřít se Světlu, které proudí shůry. Mají vykvést k radosti všech a vydat své krásné činy jako plody. Dostává se jim tolik pomocí, neúnavně s mateřskou péčí je každé takové semínko opečováváno. Jaká radost pak zavládne mezi všemi, nalezne-li člověk cestu ke Světlu.

Některá semínka však zůstávají vězet v tmavé zemi. Nic nedbají na to, že jim tolik hlasů šeptá:

„Běž vzhůru, pravý život není jen tady na hutné Zemi, ale tam nahoře v záři nádherného Světla. Tam smíš prožívat to pravé štěstí a radovat se ze všech darů, které jsou pro tebe na tvé pouti světy připraveny. Až se všemu zde naučíš, smíš se opět navrátit tam nahoru, do světlých zahrad, kde je tvůj pravý domov!“

Jaký smutek pak zavládne v řadách všech pomocníků, kteří nechápou, proč tato semínka vězí v tmavé zemi a myslí si, že jen to je ten pravý život. Někdo sice nesměle natahuje svůj klíček vzhůru, ale ještě než dosáhne k povrchu půdy, vzdá to a ochabne. Jeho touha po Světle a po světlých zahradách, s níž teprve může rozkvést v plné kráse a dát světu své plody, byla slabá. A tak mnoho a mnoho lidských semínek přichází nazmar. Snad se ještě vzpamatují v síle Světla, které zesíleno proudí k Zemi.

 

 

Maria M.

Ilustrace: © Eva Lipinová