Lidstvo na hranici záhuby

01.09.2014 14:30

 

Velký zástup duchovně hledajících lidí stojí před otázkou, proč Bůh už dávno nedal zničit skrze sílu přírodních živlů většinu lidského pokolení na Zemi, když je tak rouhavě zaslepeno a pohrdá všemi dary, které jsou pro něho duchovně i pozemsky připraveny.

 

Odpověď na to lze dohledat. Nad lidstvem se skutečně klene mohutná vlna Boží Spravedlnosti, která by svým dopadem zničila většinu pozemského lidstva v nečekaně krátkém čase a přinesla by tak vyvrcholení ohlašovaného Posledního soudu. Toto dění by svým rozsahem přesáhlo míru lidské představivosti. Způsobilo by stav strašného psychického a nakonec i tělesného zřícení tisíců, ba miliónů lidí, žijících dnes ve své nevědomosti zcela bezstarostně. Došlo by tím k násilné očistě Země od nánosů vší nečistoty, která se ukrývá převážně v lidech a v jejich přístupu k životu.

Toto očistné dění se skutečně naplní a Země bude osvobozena! Na tom nelze ničeho změnit, neboť je to Vůle Boží, která tím umožní veškerému čistému a pokornému úsilí dojít k znovuzrození a novému svobodnému začátku.

Avšak toto očištění nemusí zničit tak velký počet lidí, jak by tomu bylo v současnosti. Mnozí mohou být stále ještě zachráněni. Celý obrat života na Zemi k lepšímu může proběhnout v takové formě, která by dokonce mohla být ještě obrovskou vzpruhou pro mnoho lidských duchů na jejich cestě ke Světlu. Ještě stále to může nastat dobrovolnou duchovní obrodou většiny lidí, žijících dnes na Zemi, změnou jejich zvráceného přístupu k životu a vnitřním navrácením k věčným pramenům nezkaleného citu.

A právě pro tuto naději v dobrovolnou proměnu lidí, která by změnila hrozivý průběh násilného očištění Země a přinesla každému štěstí a oblažující radost nevýslovné síly, Bůh ještě nedopustil neštěstí v celospolečenské míře.

Tato naděje Světla v lidskou proměnu však není nekonečná! Je osudovým závazkem lidí vůči Bohu, který musí být naplněn, a ne odměnou za zásluhy!

Nemá být proto předmětem rozumových spekulací (a to ani duchovně více či méně otevřených lidí) a přemýšlení o tom, zda má vůbec ještě smysl usilovat o celospolečenské dobro na Zemi. Kdo by jen tušil, co ve skutečnosti pro lidského ducha znamená smět spolupůsobit při budování odlesku Království nebeského na Zemi, a co v sobě obsahuje jeho zánik, nikdy by se takto neptal.

Člověk si musí jednou provždy uvědomit, že jeho úkolem není a nikdy nebude posuzovat Vůli Boží a její působení, neboť nevidí za horizont svého obzoru. Jeho povinností je pracovat na zušlechtění stavu světa za každých okolností a ze všech sil! To jediné je jeho úkol, o který se má a musí starat především, a to jediné také právem smí, neboť jen tak dokáže současně správně očistit a posílit i sám sebe! Ostatní ať přenechá Nejvyšší Vůli, neboť jinak do toho vždy přimíchá smrtelný jed vlastních přání a způsobí další vážné škody.

Za každý nádech, který smíme v této době zažít, za každý den, který smíme prožít v radosti či strasti, se budeme muset každý jen sám osobně zodpovídat, až nadejde hodina konečného zúčtování.

Běda pak každému, kdo najde svůj čas promarněný svým zaměřením se na zlé a nízké, nebo i jen promarněný ve vnitřní nesoustředěnosti na naplnění smyslu vlastního života. Neboť bolest, která pak zkruší duši neúprosným tlakem soudící Boží Síly, způsobí konečné rozsouzení duchovního jádra člověka navěky.

Tento děj konečného rozsouzení nemá v dějinách lidstva obdoby od stvoření zárodků lidského ducha po současnost, neboť jeho vyvrcholení bude tentokrát nezvratné! To by měli lidé vědět, o to by se měli starat především! Citem by se měli snažit poznat nevyslovitelnou vážnost v tom obsaženou, o nic důležitějšího by se neměli starat, neboť nic důležitějšího ve skutečnosti ani neexistuje.

Představme si žáka, který se blíží k maturitní zkoušce, kterou musí zvládnout, aby nepromarnil roky svého studia. Pokud je tento student alespoň trošku zodpovědný, jak se chová v období před termínem zkoušky? Věnuje se nesmyslným hrám a zábavám? Rozptyluje svou pozornost v nicotnostech všedního dne? Ne, zcela jistě se připravuje poctivou prací na sobě samém a hledá prostor pro svůj rozvoj. Často si ani nedopřeje dlouhý spánek, je-li to třeba, jen aby obstál.

Čím je však maturitní zkouška pozemského života, na niž se lidé dokáží tak zodpovědně připravovat, v porovnání s Posledním soudem a jeho blížícím se vyvrcholením? Ničím! Ani nejmenším zrnkem písku v největším oceánu! A přece se člověk nepřipravuje vůbec, ba co víc - on už ve své povrchnosti a slepotě ani nevěří, že Poslední soud právě probíhá a on stojí před jeho vyvrcholením.

Člověk dosud poznával Boha jen jako přísného Soudce, který „trestá“ jeho chyby a poklesky. Dokud však nenajde v Bohu a Jeho Zákonech zároveň nejsilnějšího přítele, ke kterému přilne celou svou duší s neotřesitelnou důvěrou, nic nezmůže. Bude mu chybět spojení a posila skrze cit a lásku, která jediná dává sílu vše zdolávat, koná „zázraky“ a otevírá všechny uzavřené brány na cestě ke Světlu.

Důležitým mezistupněm k tomu, aby mohl být na Zemi později vytvořen v celospolečenském rozsahu pravý odlesk Království Božího, je snaha rozvíjet princip harmonické a čisté spolupráce mezi lidmi podle Vůle Boží. Zvládnout tento stupeň je důležitější, než si mnozí představují, protože pokud lidé dokáží tento princip nalézt a přivést ho k rozvinutí, dají sobě samým naději, že očista Země bude skutečně podporující součástí duchovního vzestupu mnohých.

Za tímto účelem je třeba, aby člověk změnil své uvažování od základu a nechal ho prosvětlit. Aby hledal možnosti, jak různé úkoly každodenního života nevykonávat jen podle svých představ, ale jak do nich přirozeně zapojit i jiné lidi. V tom bude krystalizovat lidská trpělivost, tvořivost, zdravá povolnost a nakonec i vědomí vzájemné sounáležitosti. Bez toho nelze ničeho skutečně velikého dosáhnout. Je mnoho pozemských úloh, v nichž se to člověk může naučit.

Zde je třeba rozvinout velkou míru tvořivosti a učit se chápat každou životní situaci a úlohu jako školu, jako příležitost naučit se zvládat velké principy spolužití v těch nejjednodušších maličkostech. Pak vstoupí do duše člověka mír a on se uvolní, aby o to lehčeji a účinněji duchovně působil.

Spolupráce je jedním z nejsložitějších modelů směřování vlastního života člověka právě proto, že ho nutí k vlastnímu umenšení, zachování vlastní svobody a jiných hodnot, které se v jeho nitru jen těžko samy zrodí, pokud je nechal v sobě ubít. Je však třeba myslet na to, že tento model je složitý jen zpočátku! Pokud se člověk nevzdá a hrdinsky vytrvá v boji s pochybnostmi a neúspěchy, pak objeví v tomto boji pro sebe obrovskou sílu. Najde v něm jedinou cestu ke své vlastní záchraně, i záchraně světa podle Vůle Boží. Lidské společenství tím vstoupí do nové, vyšší úrovně bytí a na Zemi zavládne větší mír a radost, než je tomu v současnosti. Správné spoluzachvívání ve smyslu harmonického spolupůsobení a spolupráce na vznešeném cíli bude vstupní branou pro každého.

Kdyby již Světlo nevěřilo v tuto schopnost lidí, pak by se živelné dění obrovských rozměrů, zmiňované na začátku, strhlo nad lidstvem bez odkladu a způsobilo by násilné očištění Země s obrovskými ztrátami.

Nezapomínejme, že člověk nemá hodnotit sebe a svůj duchovní stav podle svých přání, ale má se neustále ptát, jak ho ve skutečnosti vidí Světlo. Pokud se naučí každou chvilku dne, každou myšlenku v čase volna soustředit na tuto duchovní práci, hledajíce sebe a svůj stav v paprscích Světla, pak zjistí, že zdaleka není tak dobrý, jak si myslel. Tímto poznáním, nesmírně významným pro jeho záchranu, vstoupí do jeho duše více Světla a on zatouží po skutečné čistotě. Čistota duše a radostná lehkost, která z čistoty nitra vyplývá, stane se mu pak zdrojem trvalého nadšení, trvalé vůle být zachráněn.

 

T. L.

www.pre-slovensko.sk