Maria z Magdaly - Služba

20.08.2013 07:50
 

Teď ji  mučila myšlenka, že Ježíš  ji zavrhne. Čím více pozorně  zkoumala způsob  obou  žen,  tím více  si připadala ztracenější.

Když  konečně došly  k noclehu  a Maria  Magdalena byla umístěna v malém, ale čistém  pokojíčku, opatřila ji  jedna z žen  ještě pokrmem.  Pak odešly  a doporučily  jí, aby  si odpočinula. Slíbily jí, že se k ní brzy podívají.

Po  krátkém  odpočinku  však  to  Maria  Magdalena  již nevydržela na loži. Vyběhla z domu a pospíchala ulicemi. Byl již večer. Maria šla úzkou ulicí mezi vysokými zdmi. U jedné mřížované  brány  se  zastavila  a  dívala  se  do  kvetoucí zahrady. Bylo jí jakoby z otevřené síně domu na druhém konci zahrady  zazníval  hlas,  který  rozechvěl  její  srdce. Tak mluvil jen Jeden.

Kdo jednou  slyšel hlas Boží  a otevřel svou  duši, ten nikdy víc  nemůže na něj  zapomenout. Tak se  stalo i Marii.  Znovu ucítila jemné chvění v srdci, opět se jí třásla kolena a znovu cítila, jak jí  probudí horká vlna blaženosti, která překryla hořkou  bolest její bezcennosti.  V Marii Magdaleně to zabouřilo  a ona zapomněla své  dobré výchovy. Teď mluvil již jen její touhyplný duch, který ji hnal k nohám Páně tak, jako kdysi již klečel před jeho silou. Duch se upamatoval na prosbu a slib, o němž rozum již nic nevěděl.

Byly to  dny před Velikonoční  slavností a Ježíš  chtěl jít  se  svými  učedníky  do  Jeruzaléma.  Byli hosty v domě Šimona v otevřené síni, která  skýtala vyhlídku do  zahrady a na  dolní městečka.  Zvolna  se  snášel večer,  ve větvích vysokých  pinií  zněl  tichý  šum.  Bohatá květinová výzdoba vysílala své vůně do síně.

Ježíš byl  velmi tichý. Seděl  v kruhu svých  učedníků, nad nimiž  se vznášelo tiché napětí.  Jakoby tušení nějakého zlého obratu událostí, jímž se nelze vyhnout.

Tu  zazněly spěšné  kroky  a  ze zahrady  hlas strážce.

Avšak žena, která přicházela, se nedala zastavit. Pospíchala krátkým, tichým  a rychlým krokem,  jakoby se sama  bála, že ještě v poslední chvíli ztratí odvahu.  Vyběhla po schodech a přistoupila  k Ježíši.  Sklonila   se  před  ním  hluboko a líbala jeho nohy.

Měkký  závoj, který  ji téměř  zahaloval, sklouzl  dolů a záplava    zlatěrudých   vlasů    zahalila   její    tvář.  Nezadržitelně  tryskaly  slzy  z jejích  velkých očí, které s němou prosbou  vzhlížely k Pánu.  Ježíš se mírně  naklonil a s trpělivostí i velkou vážností se díval na ni.

Učedníci však a zvláště hostitel shledávali rušivý vpád této ženy velmi neslušným. Šimon pravil Ježíšovi:

„Vím, že je to velká hříšnice. Neměl bys ji vykázat?“

Šimon  byl  farizej.  Ježíš  se  na  něho  podíval, pak

zkoumavě pohlédl  na kruh všech těch,  kteří byli kolem něho a mírně potřásl hlavou.

„Slyš, Šimone, mám ti něco říci: Jeden věřitel měl dva dlužníky.  Jeden byl  dlužen pětset  grošů a  druhý padesát.  Protože oba nic neměli, odpustil dluh oběma.

Vidíš  tuto ženu?  Ona mne  umyla slzami  a pomazala mé nohy mastí. A ty, učinil jsi totéž?

Mnoho hříchů je jí odpuštěno, neboť ona odevzdala mnoho lásky. Komu se však málo odpustí, ten málo miluje.

Maria Magdaleno, tvé hříchy jsou ti odpuštěny, tvá víra ti pomohla. Odejdi v pokoji!“

Maria  Magdalena vstala  a  vyšla.  Jakoby s ní spadla veliká tíha.

Ti  však, co  seděli kolem  stolu, velmi  se divili, že Ježíš odpouští hříchy.

„Kdo je tento, že  může odpouštět hříchy?“ Pravil jeden druhému a báli se.

Kolem Marie  Magdaleny se snesl světlý  záhal, který ji ozářil.  Nitky  falešných  pout  odpadly.  Byla šťastná. Šla odtud jako ve snu a nevěděla  ani, jak se dostala zpět. Brzy byla opět pohromadě s ostatními ženami, do jejichž blízkosti ji  všechno táhlo.  Cítila, že  teď může  s nimi  mluvit bez ostychu a tázat se jich na vše, co ji tak zajímalo.

Bylo  jí stále  více  nápadné,  jak prostě  a přirozeně přijímaly  všechno co  se během  dne seběhlo  a jak radostně přikládaly ruce všude tam,  kde mohly jiným nějakým způsobem pomoci.

Pozorovala  každé  jejich  hnutí.  Cítila jejich úmysly a myšlenky  a s otevřenou duší  naslouchala jejich  slovům.  Chtěla se od nich učit. Věděla  přece, že sám Ježíš je vedl, žehnal a osvítil.

Mluvili  s ní  o  Ježíšovi  a  z každého slova svítila jejich věrnost, láska a oddanost Pánovi.

Stávala se stále tišší,  stále skromnější a naslouchala v sobě. Už  se ani nepoznávala.  Kde byly tak  mnohé vzruchy a myšlenky,  které  ji  jinak  stále  rozechvívaly, které ji často činily tak neklidnou,  pánovitou a vášnivou? Pokoj byl v ní a v její duši  zněl čistý zvuk jasných zvonků. Vznítilo se v ní světlo a ona se modlila, aniž by hledala slov.

Často za  noci bděla na  svém úzkém a  tvrdém loži. Ale takto probdělé noci jí přinášely  více posily a osvěžení než nejhlubší spánek. Věděla, že když vzejde ráno, musí být celý její život nový. Proto chtěla  poprosit Ježíše, aby mu směla sloužit tak jako ostatní ženy.

Chtěla se  uvolnit od dosavadního  života. Chtěla prodat své  šperky  a  všechen  svůj  majetek  a  závodit  s ženami v pokoře,  věrnosti a  čistotě. Chtěla  nosit v duši zářící světlo jako ony. Byla vedená podivuhodným způsobem. Často se jí zdálo, že jí stojí po boku pomocný duch, který jí radí.

Plná  důvěry a  zcela uvolněná  poddávala se  hnutí své duše a mnoho se při tom naučila. Kdykoliv Ježíš mluvil, byla vždycky přítomná. Jako žíznivá vpíjela do sebe jeho slova.

Zprvu se vůbec nevrátila do  svého domu, ale chodila za Pánem. Věděla, že  jeho cesta vede do Jeruzaléma  a byla tím zvláště sklíčená.  Proto se ptala  Ježíše, když jednou  stál sám v zahradě před domem Šimonovým :

„Pane, smím jít s Tebou?“

Vážně se na ni podíval a řekl:

„Tvá prosba je splněna. Pojď a následuj mne!“

 

 

...

Oklikami  se  probojovala  proti  proudu  lidského davu k bráně na  silnici betanskou v očekávání, že se  tam setká s některými ženami.

„Maria Magdaleno, slyš, teď začíná tvá práce!“

Byl to  hlas jejího Pána,  nebo to mluvila  nadpozemská bytost- anděl?

„Po paprscích čistoty proudí k tobě tento hlas s výšin.

Tvým  chtěním sloužit  Bohu jsi  se k tomu otevřela. Mnohým utrpením  způsobil Pán  tvou zralost.  Hojnost lásky  a jeho milostí učinil tě bohatou. Ujmi se žen. Kde jsou ženy, které jako ty mají v sobě  žhavou touhu po nebeské koruně čistoty, tam  bude má  síla tebou  působit. Abys  věděla, kdo  k tobě mluví, viz mne samotnou!“

Nebeský lesk se lil shůry na Marii Magdalenu. Zasáhl ji ve  středu  cesty,  v úzké  uličce  mezi dvěma zdmi starého Jeruzaléma. Přemožena překvapujícím  leskem Světla opřela se o zeď a zavřela oči. Byla sama.

Přesto, že  sklonila víčka, zářil lesk  před jejím nitrem a ještě se zesílil. Shora k ní shlížel světlý obličej.

„Já sama nepřijdu nyní na vaši  zemi, jen má síla se tě dotýká, dokud Syn  Boží dlí ještě na zemi.  Tobě je darována k požehnání  pro mnohé,  kteří po  ní žízní.  Ujmi se dívek, sirotků  a  ztracených.  Tobě  se  dostalo  porozumění, tobě samotné dostane se také síly.“

Slovo  za  slovem  snášela  se  takto  zvěst z věčnosti k Marii  Magdaleně.  Ona  byla  omilostněnou.  Lidé  ji však přesto stále nazývali kajícnicí.

Líbezná  postava, která  se jí  zjevila, měla  na hlavě liliovou korunu.  Velké a modře  zářící oči planuly  světlem jako  dvě  hvězdy.  Malá  ústa  pronášela  tak bohatá slova.  V dlouhém,  bílém  šatu,  obklopeném  pláštěm  světla,  stál pravzor  Čistoty,  Irmingard,  před  duchem Marie Magdaleny.  Rozechvěně  sklonila  svou  hlavu  a  ukryla  ji  v dlaních.

 

Zbožnost a vděčnost naplnily její duši.

 

 

 

Z knihy Zaváté doby se probouzejí - Maria z Magdaly