Moudré spravování života -2.část

06.04.2015 09:37
 

Každý den se na nás valí nesčetně vjemů, pocitů a povinností. My máme dojem, že toho musíme tolik stihnout, ale nesmíme „ztrácet hlavu“, tedy jednat střízlivě a bděle a současně vše odvažovat citem. Musíme se naučit poznávat, co je právě pro tuto chvíli správné a to nejdůležitější. Je dobré zkoušet toto odvažování nejprve na drobných věcech, abychom poznali, kdy k nám skutečně hovoří hlas našeho ducha skrze cit, a kdy jsou to pouze naše překotné myšlenky.

 

Když nás kupříkladu před nějakou cestou napadne, co ještě bychom si měli vzít s sebou, a my hned v hlavě argumentujeme, že to je přece zbytečné, zanedlouho poznáme, že onen vnitřní hlas byl správný, že toto byl náš cit, který nám vždy radí správně. Když skutečně chceme, naskytne se nám mnoho takových příležitostí k tomu, abychom svůj vnitřní hlas, tedy cit, poznávali a nezaměňovali jej s povrchními pocity a zbrklými myšlenkami. Vše potom můžeme současně uvážit i rozumem, který je nám dobrým pomocníkem a nástrojem pro pobyt na této Zemi, neboť je k tomu skvěle uzpůsoben. Ale má být skutečně pouze nástrojem, a naše skutečné já, tedy věčně jsoucí duchovní podstata má vést. Jak bylo již uvedeno, má k tomu v sobě velkou mocnou sílu.

 

Jakmile tedy poznáme, co je to nejsprávnější, stačí jen tímto směrem nasměrovat své chtění. Zformovat to svou vůlí. Zjistíme pak ke svému úžasu, že nemusíme překonávat strastiplné překážky a doslova se téměř přetrhnout, jako dříve, když jsme chtěli něčeho dosáhnout. My ženy jsme se často zlobily na své okolí, nutily druhé, aby nám pomáhali, či jsme hubovaly manžela a stejně to většinou nedopadlo dobře. Nyní poznáme, že stačí jen skutečně správně chtít a náš záměr, ovšem, je-li v souladu se „všehomírem“, se uskuteční bez velkých nesnází, hladce a v harmonii pro všechny zúčastněné.

 

Často si ale klademe samy překážky, neboť naše skutečné chtění, ono nejniternější, podvědomé, bývá v tom smyslu jako: „Jsem na to stále sama. Nikdo jiný to za mě neudělá. Ostatní to neudělají tak dobře jak já to chci. Mám málo času.“

Takové a podobné pocity dobře známe. A ani nevíme, že tím si právě to formujeme a doslova si to programujeme do svého života. Zkusme se od toho oprostit. Nechat prostor druhým lidem. Oni to možná udělají jinak, nebo ne tak „dokonale“, jak bychom to udělaly právě my, ale jde o cíl, který má být uskutečněn. Pokud vnitřně uvolníme své místo tím, že si přestaneme myslet, že je to jen naše starost a nikdo jiný to neudělá a současně vyšleme svým nitrem do vesmíru prosbu nebo přání, co se má uskutečnit, zjistíme, že jiní lidé rádi přiloží ruku k dílu, aniž bychom jim cokoli říkaly, nutily je či napomínaly! Nikdy nás ani ve snu nenapadlo, co všechno dokáží a mohou udělat třeba naše děti, manžel či kolegyně, o které jsme si vždy myslely, že má zcela jiné starosti nebo že to neumí. My jsme jim dosud nedaly prostor a doslova jsme je nepustily k tomu, aby se také podíleli na věcech, které jsme dosud dělaly ve stresu a v největším vypětí samy.

 

Potom poznáme, že se mnoho věcí dá dělat s lehkostí. Při tom máme stále dostatek času, jsme dobře naladěné (což je podmínkou pro zdárný výsledek) a hlavně poznáme požehnání, které s sebou nese harmonická, dobrovolná a tudíž radostná spolupráce. Základem je naučit se svým nitrem naslouchat tichému hlasu, který můžeme slyšet jen ze svého nitra, jež nás vždy vede správně. Protože náš duch i náš duchovní pomocník, který je s námi a mluví k nám skrze náš cit, mohou přehlédnout události z vyššího nadhledu, než náš rozum, který se umí dobře orientovat jen ve hmotě. Proto můžeme svým citem nejlépe naslouchat tomu, co máme dělat a co je právě nyní to skutečně potřebné.

 

Jestliže stále něco nestíháme a nejraději bychom dělali několik věcí najednou, musíme se učit poznávat, že všechno má svůj čas. Nemá to znít jako otřepaná fráze, ale v tom smyslu, že my můžeme v každý čas využívat různorodých bohatých proudů, které podobně jako potoky a řeky protékají Stvořením. Známé nám je například to, že na nás má vliv postavení planet a hvězd nebo fáze slunce a měsíce. Tak jako si můžeme v lunárním kalendáři přečíst, kdy je nejlepší zasévat semínka a kdy se lépe pere prádlo, podobně se můžeme svým nitrem učit vyciťovat, jakou činnost můžeme v tuto dobu nejlépe vykonávat, aby nám šla práce zlehka od ruky a my cítili, že jsou nám přesně v tomto druhu činnosti vesmírné proudy ku pomoci. Mnohdy si ráno řekneme, že dnes kupříkladu umyjeme okna. Ale poznáváme, že nám to dnes jde ztěžka. Jindy k tomu dostaneme zčistajasna impuls a to co jsme jindy dělali půl dne a ještě jsme byli unavení, uděláme nyní za krátkou dobu, s lehkostí, se skvělým výsledkem, a dokonce s déletrvajícím účinkem.

 

Pokud se naučíme naslouchat svému citu a rozvineme v sobě schopnost naslouchání jemným proudům a tichým hlasům našich pomocníků nebo bytostem přírody, nemusíme nutně studovat a znát hvězdy a jejich postavení, vlastnosti měsíčních a lunárních znamení nebo třeba barvy, ve kterých se zachvívá právě dnešní den. Vždyť vše pozemské vzniklo z jemnějších předobrazů, které jsou v úrovních položených výše než naše Země a takovým úrovním porozumíme pouze svým duchem. Tam je vše již hotové a nachází se v mnohem dokonalejší formě, než je tomu při nejlepší snaze zde. Aniž bychom zde museli rozumem zkoumat a studovat jednotlivé výběžky zformovaného působení proudů ve Stvoření, můžeme se svým citem napojit výše, tam, kde se nachází prapodstata všech věcí. Největší vynálezy v dějinách lidstva nebo nejkrásnější skladby a obrazy přišly na Zem skrze lidi, kteří ve své touze či snaze otevřeli své nitro a nechali se inspirovat.

 

Jsme navyklí věci dopředu negativně obmýšlet. Ale tomu musí nastat konec! Místo strachu, že bude na cestě zácpa, vysílejme: Cesta je volná. Místo stresu z toho, že něco nestihneme, spolu s niternou prosbou vzhůru říkejme: Stihnu to právě včas. Důležité je nechat své nitro volné, aby jím proudila síla, která přichází z výšin. Nesmíme se zablokovat stresem a negací.

 

Stres z nás sice doslova vymáčkne všechny síly k tomu, abychom určitou věc dokázali uskutečnit, ale tím se zcela vydáme ze sil. Zaškrtili jsme si přívod síly shůry a dáváme jen ze sebe. Je vědecky prokázáno, že ve stresu se chová naše tělo a každá jeho buňka tak, jakoby šlo o život. To máme v sobě zakódováno z dávných dob- když šlo o život, dostali jsme se do stresu, jehož účelem bylo vybudit všechny síly k záchraně.

 

Každému z nás je přece jasné, že ve chvíli, kdy jde o život, neodpočíváme, neregenerujeme a nepřijímáme potravu a s ní potřebné živiny. Stejně to probíhá v každé buňce našeho těla. Naše buňky ale nevědí, že nám nejde o život a že toto je jen náš již tak běžný každodenní stres. Buňka je nastavena tak, že při stresu jde o život přestane se tedy obnovovat, regenerovat a přijímat živiny. Snadno si umíme představit, jak takové tělo vystavené každodennímu stresu po nějaké době vypadá. V tomto vypětí praskne první nejslabší článek, a je tu nemoc, kterou naše tělo volá: už nemohu dál! My si však vezmeme léky, které co nejrychleji potlačí symptomy nemoci, jež nám dává pomocný varovný signál, abychom se mohli hnát bezhlavě dál.

 

Staňme se čistými průplavy pro Světlo a proudění, které se k nám snáší shůry od vznešeného Stvořitele všech bytostí a věcí. Pomůžeme tak nejen sobě, lidem v našem okolí, ale i celé Zemi, kterou tak propojujeme se zářícími paprsky Světla, o které jí lehkovážné lidstvo již po dlouhé věky ochuzuje. Lidé, kteří v sobě nosí jiskru z duchovních sfér a současně dlí v pozmském těle, mají tvořit propojení těchto dvou nestejnorodých světů. Tím, že budeme svým duchem otevřeni proudům Světla z výšin a budeme ve svém nitru chovat jako nejvzácnější klenot čistou touhu po Světle, stavíme mosty a nádherné průplavy, tvoříme nitky a lana, kterými bude moci být naše krásná planeta Země opět propojena se zdrojem všeho života. To jediné jí skutečně pomůže, ozdraví a očistí.

 

To, zda se život na Zemi zlepší, nezáleží na politickém zřízení nebo na chtění většiny, ale záleží tu na každém z nás, na každičkém jedinci, který ještě svou duchovní jiskru zcela nezazdil mylnými názory, hrubostí a nečistými sklony.