Moudré spravování života

05.04.2015 09:35
 

Také se vám zdá, že máte stále méně a méně času? Doslova nevíte, co dříve?

Náš svět a naše moderní přetechnizovaná doba nás stále někam ženou. Mnohdy se ani za den nezastavíme, nespočineme a nepohlédneme jen tak vzhůru k nebi.

Dopadá to tak, že my jsme hnáni věcmi a situacemi místo toho, abychom jim my sami vládli a uváděli je v pohyb. Cožpak ta hrubá hmota a náš pobyt na Zemi musí být jen jedna dlouhá nekonečná řada starostí, povinností, nutných prací a oprav?

 

Ne, nemusí tomu tak být, záleží na tom, jak se postavíme ke svým každodenním úkolům a k povinnostem všedního dne. Zda jsme nad svým životem skutečně pány a držíme uzdu pevně v rukou, anebo jsme zmítáni větrem, v dnešní době doslova smrští řítících se událostí.

 

Sem na tuto Zemi přicházíme jako do školy života. Proto, abychom zde mohli být činní a aby mohla být hmota srozumitelná a uchopitelná nám a my jí, oblékáme při svém zrození hmotný pozemský šat, naše tělo. S pobytem na Zemi se pojí mnoho denních povinností. Nelze je v jakémsi duchovním vytržení hodit všechny za hlavu. Ale kde je ona hranice, kdy jsme ve svém životě smýkáni jako otroci a kdy jsme naopak svobodnými pány? A jak otočit ono nešťastné „býti smýkán“ na „moudré spravování věcí“?

 

Jakkoli si lidé mohou na těžkopádnost a ztrnulost hmoty této Země stěžovat a vytýkat jí všechny svízele, které s sebou náš zdejší pobyt přináší, -i když je to těžko uvěřitelné- ona těžkopádnost je nám ku pomoci.

Lidský duch se zde na Zemi musí učit prosazovat své chtění a zesílit právě na tom, že je hmota těžkopádná a klade odpor. Kdyby šlo vše hladce a lehoučce jako když vane vánek, nic bychom se nenaučili, nebyli bychom nuceni vynaložit své síly, vytrvat a svou vůli tak prosadit do světa. Jen prožíváním na Zemi se má stát z našeho zpočátku nevědomého ducha skutečná osobnost, jež má z prožitých zkušeností ze svých pozemských životů nesmazatelně vryty své jen sobě vlastní rysy, již natrvalo osvojené vlastnosti a ušlechtilé ctnosti.

 

Pokud nám tedy hmota nevyhovuje a nevíme si s ní rady, nutí nás to zesílit. Máme jí jakožto lidští duchové, kteří přicházejí z úrovní mnohem vyšších než je hutnost této Země, prozářit a zušlechtit. Hmota sama o sobě je neživá a naším úkolem je pohnout s ní a snažit se jí krok za krokem každý den oživovat a přetvářet.

Pakliže nás dnes a denně všemožné události a hory starostí přemáhají a cítíme se pod tlakem, musíme si uvědomit, že vše co je pozemské, je pouhým zformováním jemnějších předobrazů. Tyto předobrazy však formujeme my svými myšlenkami a svým chtěním.

Pokud někam nasměrujeme vůli svého ducha a neustaneme hned při prvních překážkách, pak toho, o co jsme usilovali, jednou skutečně dosáhneme. Hmota a okolnosti, které jsou kolem nás vše zobrazí. Však tomu bylo věnováno již dost cvičení mysli, soustředění a kurzů. Lidé již přišli na to, jakou sílu má v sobě lidská vůle. Avšak potom, žel, onu do té doby nepoznanou mocnou sílu svého ducha využívají k sobeckým cílům, které se týkají jen pozemských věcí. Proto je pro člověka, jenž nemá žádného vědění o zákonech ve Stvoření a nemá ve svém nitru čistou touhu sladit s nimi celý svůj život, lepší, když sílu svého chtění nepozná a nepoužívá. Neboť když si lidé při jejím používání splňují jen svá pozemská přání, pak jen ve skutečnosti škodí sobě, svým bližním a brání svému duchovnímu vzestupu.

 

Ale člověk, který se poctivě snaží sladit svůj život s pravěčnými zákony ve Stvoření a touží být moudrým správcem svého života, může účinky nádherné dosud nepoznané síly skryté ve svém nitru používat jen k požehnání. Naslouchejme svému duchu, otevřme brány své duše a rozvíjejme své cítění, abychom poznali, o co máme ve svém životě skutečně usilovat.

To, po čem náš věčný duch, který je naším jediným a skutečným Já, touží, to není z hutnosti této Země. Ptejme se pokorně v tichém chrámu svého ducha, co je naším cílem zde na zemi a kam máme směřovat své kroky. Náš duch, který kráčí svou cestou dál, i když opět odložíme toto hmotné tělo, touží po hodnotách, které trvají věčně a nepomíjí i kdyby se vše, na co jsme zde ve svém životě zvyklí, rozpadlo v trosky.

 

V modlitbě hledejme, co je ve zmatku dnešních dní to podstatné a co naopak náleží jen prachu této země. Přehodnotíme pak mnohé, čím jsme se každodenně tolik zabývali. Zjistíme, že to, co povětšinou trvale zaměstnávalo naši mysl, vlastně není vůbec důležité. Mysleli jsme, že bez tolika věcí bychom nemohli existovat a býti ve společnosti plnohodnotnými lidmi, ale jsou to pouze blýskavé cetky, které před nás dnešní doba vrhá a mává jimi před našima očima. Na první pohled jsou to důležité věci, ale prohlédneme- li je svým novým pohledem, který má na prvním místě skutečné hodnoty ducha, zjistíme, že jsou zcela bezcenné.

 

A zde nacházíme i lék na náš nynější věčný spěch a starosti. Pokud začneme žít novým životem, když jsme před tím přehodili výhybku a nasměrovali svou pozornost, touhu, usilování, myšlení a chtění k dalekosáhlému vznešenému cíli, po kterém touží naše skutečné věčně živoucí duchovní já, nalezneme ve svém nitru dnes tolik vzácný mír a harmonii.

 

Není lehké udržet loďku svého života v rovnováze za divokého vlnobití dnešní ztřeštěné doby. Vyžaduje to každodenní úsilí, bdělost, skutečnou vytrvalost a vnitřní sílu. Ale stojí to za všechny poklady světa. Jíti za světlým čistým cílem a nenechat se zviklat, zlákat z cesty a snadno unavit, to je skutečná velikost ducha. Již tato cesta je sama o sobě cílem. Samy od sebe od nás odpadnou ony nedůležité a bezcenné starosti a všední myšlenky. My konečně začínáme skutečně žít svůj život. Nejsme tu již jen pro práci, pro módu, či pouze pro rodinu. Jsme tu pro život sám, pro věčné nádherné moudré bytí, pro radost a lásku, pro to, abychom radostně tvořili a byli plnohodnotným kamenem ve veliké stavbě Stvoření, která se má podobat chrámu ke cti Pána všech světů.  

 

 

Pokračování příště