Nápoj života

29.12.2014 18:05

                         

                                             

 

Divoká bystřina žene se dolů do údolí. Nedozírné jsou hlubiny, kam až bystřina stéká. Její chladivá průzračná voda osvěžuje a napájí všechen život na svahu hory i v údolí. Statné kleny, jedle a smrky nabírají svými kořeny vláhu, aby jí mohli vést až do konečků větví, do každé žilky listu, který ševelí ve větru. Čiperné veverky, rychlí zajíci, ostražité srnky i majestátní jeleni, ti všichni  přichází, aby uhasili žízeň. Šplháme-li namáhavě sotva znatelnou stezkou vzhůru proti proudu, tam, kde je bystřina ještě malá, avšak o to živěji klokotá, přeskakuje a obtéká kameny, svou malebností nás překvapí místo, kde je malý vodopád.

Voda tekoucí mezi kameny se na chvilku spouští dolů vzduchem a vystřikuje tisíce drobných krůpějí. Díváme-li se proti slunci, můžeme spatřit nádhernou duhu. V tomto království duhy žije bytost, jejíž působení silně ovlivňuje toto místo. Naplní nás zde blaženost, dýchne na nás něco dávno zapomenutého- snad vzpomínka na domov tam někde nahoře…

 

Tuto atmosféru míru a harmonie, toto jemné kouzlo sem vnáší působení ušlechtilé ženské bytosti. Průzračná čistá voda tvoří její domov a ona je zároveň její součástí. Je stejně tak čistá, průzračná, svěží a duhová jako jemné krůpěje jejího pramene. Voda, která proteče tímto místem, je ještě více osvěžující a vesele proudí dále.  Ve svém divokém reji skrývá mnoho drobných vodních bytostí. Vlnky vesele poskakují a ženou se jako po divoké klouzačce dolů dále a dále vstříc svému úkolu, kterým je občerstvení a udržení života.

Poblíž bystřiny při vichřici spadl prastarý mohutný smrk. Uvolnil nyní místo novým drobným smrčkům, které se tlačí vedle sebe a natahují své větve vzhůru vstříc slunečním paprskům. O tuto skupinku smrčků se stará vousatý skřítek Kořenáček. Přivádí živiny k jejich kořenům, a také směruje jejich kořeny tak, aby mohly dosáhnout až k vodám životadárné bystřiny. Kořenáček se může pohybovat a často přichází až k místu, kde žije ona nádherná vodní bytost. Jednoho dne zahlédl Kořenáček dole v údolí, ba i na svazích kopců nezvyklý pohyb. Vše bylo jaksi neklidné a v pohybu. Všechny bytosti, které mohly opustit své místo, připravovaly se na pouť. Okolo Kořenáčkova domova proudily zástupy různých bytostí. Byli tam skřítci různých velikostí a barev, každý byl oblečen a vybaven přesně podle druhu svého působení, šli tudy malí zemní gnómové, vzduchem proudili silfové, vodní bytosti putovaly po proudu vody, ba i obrovští bytostní hor tudy těžkopádně kráčeli. Kořenáček se vždy velmi ostýchal oslovit ušlechtilou vodní bytost. Tentokráte však toužil vědět, kam všechen národ bytostných putuje.

 

Osmělil se tedy oslovit vznešenou duhovou vílu: „ Přeji ti krásný dobrý den, duhová paní.“

 „Krásný den i tobě, Kořenáčku.“ odpověděla perlivým hlasem.

„Již několikátý den pozoruji v celém našem národě nezvyklý pohyb. Všichni se někam chystají, mnozí již vyrazili na cestu. Cítím, že každý z nich kráčí k cíli s velikou touhou a vážností v nitru.  Také bych rád šel s nimi, jenom nevím, co se vlastně děje.“

Duhová víla se zasmála perlivým smíchem a pravila: „Je vidět, že jsi tu nový, jinak bys věděl, že každým rokem se opakuje ta veliká událost, kterou smíme prožívat.“

„ Co je to? Cítím, že je to blahodárné a velmi posilující. Má duše žízní po pravém nápoji života, cítím, že budu moci uhasit tuto žízeň. Pověz mi, prosím, vznešená paní, co se chystá v těchto dnech?“

 

„Ano, cítíš to správně. Tento nápoj je pro nás nepostradatelný. Život bez něj by vadl, odumíral, až by úplně ustal. A tímto drahocenným nápojem, jehož se smíme nyní zhluboka napít, je Láska.  V tyto dny se všechny bytosti tohoto kraje schází na posvátném místě v chrámu bytostných. Po celý rok všichni  malí i velcí věrně a neochvějně plní úkol Stvořitelem jim svěřený.  Kdo z nich by jen na chvíli zaváhal a vyřadil se z tohoto proudu budování a tvořivé práce, zanikl by. Celé veliké Stvoření od nejvyšších zářivých sfér až po zdejší těžkopádné hmotné úrovně potřebuje nápoj života. Jinak by vše uschlo a zaniklo.

 

Vždy v tento čas se může vše živé, ať se nachází kdekoli, napít s posvátného proudu.“

„Jsem tak šťasten, že to smím také prožít. Moc toužím připravit co nejlépe své nitro k přijetí paprsku Lásky .“

„Ano, máme být za vše našemu Tvůrci a Pánu neskonale vděčni. Naším díkem budiž radostná práce.“

„Neumím si však představit, že i já, malý skřítek smím být účasten takové milosti.“

„Ano, každý malý i velký smí přijmout v tento čas do svého nitra zářivou krůpěj Lásky. Nepřijme ji jedině ten, kdo  pro ni uzavře  své nitro.“

„Kdo by to dělal?“ptá se Kořenáček nanejvýš udiven.

„Je to velmi smutné, ale na Zemi žijí i tací, kteří svá nitra plní jen zlem, které je již více či méně ovládlo a netouží, ba ani nechtějí nic světlého přijmout.“

 

„Jak je to jen možné? Vždyť všechny tvory stvořil milostivý Tvůrce. Dal nám vše ke šťastnému životu, poskytl nám možnost, abychom se mohli vyvíjet a učit a abychom se stali vědomými. Vždyť za to vše mu ani nestačíme dost děkovat. Říkáš, že nám každým rokem posílá proudy Lásky. Jak jen může být někdo tak hloupý a nevděčný, že za to vše každou minutou neděkuje z celého srdce a nechválí Boha svou pílí a láskou, kterou vkládá do své práce?“

„Máš pravdu, Kořenáčku. Také nechápu, jak mohou takové bytosti žít v tak nádherném Božím díle a nechtít sloužit Stvořiteli. Vždyť ve službě Světlu je to největší štěstí, jaké smíme prožívat.“

 

„Kdo jsou ty hloupé bytosti? A kde žijí?“

„Jsou to lidé.“

„Lidé?“

„Ano, lidé. Jak smutný a bolestný nádech má toto slovo mezi bytostnými. Žijí ve městech, která si vystavěli. Dostali zářící jiskru, ještě zářivější, než máš ty a já. Pro jejich vývoj jim Tvůrce daroval tuto nádhernou Zemi, kterou jsme my, bytostní po miliardy let připravovali. Těšili jsme se, že až přijdou tito lidé, celou Zemi svým působením ještě více pozvednou ke Světlu“

„Říkáš, že mají ještě zářivější jiskru ve svém nitru, než my? Jak je tedy možné, že netvoří mnohem krásnější díla, než my, kteří tvoříme a udržujeme přírodu? Jak to, že mohli propůjčit své duše temnu?“

 

„Dostali svobodnou vůli. Mohou se rozhodnout, co budou dělat, zda budou kráčet ke Světlu, nebo naslouchat našeptávání temna. Dostali k používání důmyslný nástroj rozum, který jim měl pomáhat při působení na této Zemi. Oni však povýšili nástroj nad ducha. Postupem času svého ducha zazdili. Plamének světlé jiskry jen mihotavě skomírá. Nedovedou již naslouchat světlým hlasům, ba Světlo samotné jim je nepříjemné, pálí je.“

„ Musí být velmi nešťastní. Co se s nimi stane? Vždyť není možné v proudech Světla, které se snáší k Zemi a stále zesiluje, být naplněn temnem?“

„Máš pravdu, Kořenáčku. Většinu z nich čeká hrozný konec. Jejich jiskra při mocném závanu ledového dechu Boží spravedlnosti téměř zhasne. Ale co je světlé, nemůže zaniknout. Žalující jiskra bude mocnými pažemi bytostných osvobozena z temného vězení, které jí lidé svým špatným chtěním vystavěli jako pevné zdi. To pak pro lidského ducha znamená duchovní smrt. Vymazání ze zlaté knihy života.“

 

„Jak hrozné to musí být. A jak zbytečné. Vždyť život v poslušnosti Božích zákonů je tak nádherný:“

„Oni si myslí, že jsou moudřejší, mají- li svou vůli a nemusí-li poslouchat vůli Boží.“

„Řekni, nejsou snad všichni takoví?“

„ Ne. Nedávno jsem slyšela od vzdušných sylfů, že jsou i lidé, kteří si zcela uvědomují pád a vinu celého jejich pokolení a ze všech sil se snaží tuto vinu napravit. Prošlapat cestu pravého lidství. Vědí, že jedině službou Světlu mohou nalézt odpuštění. Jsou mezi nimi ženy, které se snaží o čistotu, ušlechtilost a půvab. Snaží se naslouchat hlasům shůry a přiblížit se obrazu světlých paní a panen v zářivých zahradách tam nahoře. Přivádí sem na Zemi Proudy Světla. Vždyť lidé jsou nezbytným článkem pro proudění Světla dále do světů. Celá část světů je selháním člověka o toto blahodárné působení ochuzena.

 

Také jsou mezi lidmi muži, kteří se snaží svým konáním opět Zemi pozvednout a napravit vzniklé škody. Tito muži se svými nitry spojují se světlými bojovníky, kteří jsou silní, pevní, odvážní a spravedliví. Tito lidé také vědí o každoročním proudu Lásky Boží, ze kterého smíme všichni čerpat. Mají tak jako my světlý chrám, ve kterém velebí Stvořitele a kde  společně přijmou paprsek Lásky.“

„To jsem rád. Přeji jim, aby se jim dílo podařilo. Určitě svým působením Zemi opět pozvednou ke Světlu.“

„Ano. A my bytostní jim v tom rádi pomůžeme.“

„Děkuji Ti, duhová vílo. Připravím nyní co nejlépe své nitro pro přijetí vzácné krůpěje Lásky.“

 

M.M.