Nedůvěra

14.03.2012 00:01

Jako nejzhoubnější a nejrozšířenější vlastnost mezi lidmi vládne dnes nedůvěra. Tato nedůvěra se vklínila mezi lidi do všech vztahů. Lidé se zatvrdili a jsou vůči sobě ostražití. Kdo je takzvaně důvěřivý, je z pohledu ostatních naivní.

Tato nedůvěra vzala lidem možnost prožívat štěstí a radost i ve vztazích nejbližších - v manželství. Je dnes také běžným rysem, a dokonce to i psychologové považují za normální, že vztahy manželské nemohou být po celou dobu svého trvání vztahy plnými důvěry, věrnosti a lásky. Většina lidí přiznává bez uzardění svou nevěru, a někteří to dokonce považují za důkaz své výjimečnosti. Můžeme to vidět dnes doslova v přímém přenosu v televizi, v novinách a stále více lidí to přijímá jako jev normálnosti a běžné součásti života.

Je to přesný obraz povrchnosti a lenosti ducha, který nechce znát smysl a cíl svého života a raději si chce plnými doušky užívat a brát, co se mu zde nabízí. S tímto přístupem k životu, který je ve své povrchnosti a sobeckosti líným a nešťastným, žije mnoho lidí na úkor druhých. Nevidí, že pro uspokojení svých tužeb a požitků ubližují druhým. A tak je samozřejmé, že si takto lidé ubližují navzájem. Aby tuto bolest prožívali lidé méně, uzavírají svá srdce a stávají se vůči druhým ostražitými, podezřívavými a nedůvěřivými.

Tato lidská sobeckost se projevuje v mnoha maličkostech, počínaje zlozvykem kouření, kdy kuřáci pro svůj požitek okrádají své bližní o čistý vzduch. A všimněme si zde reakce kuřáka, pokud se nekuřák zcela po právu přihlásí o nápravu. Je hned haněn, zesměšňován a dokonce nařčen, že kuřáka okrádá o svobodu. O jakou svobodu tu však jde? Člověk může svobodně užívat darů Země, avšak jen do té míry, dokud tím neubližuje svým bližním.

A toto se nevztahuje jen na kouření, ale na další a další bezohlednosti, které mezi lidmi panují. Při sezení v dopravních prostředcích, při parkování aut, při venčení psů ve městech, při pouštění hlasité hudby, dnes již skoro všude, kam člověk vejde, při nočním halasném vykřikování, při poškozování majetku druhých. Vždy jde o upřednostnění svého pohodlí na úkor druhých.

To vše pramení z prosté ztráty víry. Ze ztráty víry v Boha a Jeho zákony, které proudí celým Stvořením a neúplatně, věrně a spravedlivě vracejí setbu činů každému ve zpětném účinku. V těchto Zákonech mohl by člověk nalézt vždy oporu ve svém chování a jednání, mohl by nalézt i odpověď na vše, co k němu v prožívání přichází. Mohl by, kdyby chtěl! Protože ten, kdo opravdu chce a hledá, čistě a poctivě hledá odpovědi na své otázky, ten je nalezne. Není to možné jinak. Pokud je nenalézá, pak je jeho úsilí slabé nebo není dostatečně čisté.

Ze současného způsobu života je tedy patrné, že stejně tak, jako lidé podvádějí ve svém přístupu druhé, tak se obávají téhož od druhých. Z toho tedy vzniká nedůvěra. Neschopnost připustit, že konání druhých lidí by mohlo být čisté, nezištné a poctivé. Můžeme se tedy rozhlédnout okolo sebe a pozorovat druhé. Kdo z lidí hovoří o druhých nepěkně, v každém činu ostatních lidí vidí jen zlý úmysl, ten vychází ze svého přístupu k životu. Jen dobrý člověk vidí v druhých to dobré, co v nich je. I přes na první pohled nedobrý skutek snaží se proniknout do nitra druhého a pochopit, proč dotyčný takto jednal. Mnohdy pak také nalezne ještě mnoho souvislostí, které předtím neznal, a které staví tento čin do jiného světla. Jen v nitru čistý a poctivý člověk neodsoudí v povrchnosti druhého pro jeho dobrý skutek do říše naivity, bláznovství, nemožnosti či vychytralosti. Naopak, dobrý člověk je dobrým skutkem druhého osloven, povzbuzen a mnohdy se touží k takovému skutku přidat, protože Pravda, Spravedlnost, Láska a harmonie oslovují jeho ducha.

Jedině v nitru nečistý duch toho není schopen a vše, co bude vyčnívat svou ušlechtilostí nad rámec jeho chápání, nad průměr stavu chování dnešního lidstva, bude chtít pošpinit, zesměšnit, strhnout dolů, aby tak nebyla obnažena jeho nedostatečnost.

Tímto napadáním ztrácejí poslední zbytky důvěry i ti nemnozí, kteří ještě touží po pravém životě. I sebemenší pohyb ryzího lidství tak považují za něco výjimečného a duchovního.

Jak je to však vzdáleno tomu, co bychom mohli nazvat duchovním. Chovat se jako ryzí člověk. To by mělo být samozřejmostí každého. Nestačí však jen nastoupit na tento stupeň a myslet si, že to je duchovní úsilí člověka. Duchovní znamená poznat pravé Zákony Boží, Zákony Stvoření, které dávají člověku oporu a pomoc k jeho bytí. Tyto Zákony musí člověk nejen poznat, musí je v prožití pochopit a naplnit svého ducha přitakáním k těmto Zákonům. Musí mu být natolik vlastní, že nemůže jinak, než v nich plně žít a naplňovat je, aniž by o nich musel dlouze přemýšlet. Je to tedy prosté, není třeba žádných meditací, cvičení, ani výjimečností ducha. Je to dosažitelné každému člověku.

V prvé řadě musí člověk nalézt, pochopit a prožít První přikázání. Pak již bude sám ze své touhy chtít, aby se stal pravým a čistým. Člověkem, jenž nalezl svou ztracenou důvěru v Boha. Člověkem, jenž v radostném a šťastném souznění se Zákony Stvoření dává ze sebe druhým ty nejkrásnější dary, které v sobě nosí. Již nebude chtít brát z prožívání jen pro sebe požitky z tohoto světa, ale bude hledat cesty, jak druhé učinit šťastnými.

Tak se budou moci vyléčit i vztahy manželské, do kterých přicházejí v dětech nově inkarnovaní duchové. Ve vzájemné důvěře budou pak jeden druhému moci dávat ze sebe to nejcennější, aby si zasloužili úctu a lásku toho, koho milují. Takový vztah je pak plný harmonie, souznění a lásky, která jako víno věkem zraje a získává na kvalitě. Nebude zde panovat nedůvěra a podezírání, jen vřelé prožívání vzájemného citu. Z takovýchto vztahů se pak mohou rodit děti, které budou silné a čisté ve svém citu. A z takovýchto harmonických rodin se pak skládají vesnice, města i jednotlivé země.

Změna k lepšímu je tedy možná, a má ji v rukou každý z nás. Jen je třeba důvěřovat a věřit ve Spravedlnost, Pravdu a Lásku.

A věřit znamená všechno toto ve svém životě naplňovat. Tato změna je tedy tak snadná, a zároveň je tím nejtěžším, co je před námi. Neznamená to, jak je dosud zvyklá většina lidí, jen poukazovat na nepravosti druhých, ale ze všech svých sil měnit své chování. Takže méně slov a více skutků. Mnohdy je to velké přemáhání, změnit své zvyklosti, tolik let již zažité, ale stojí to za to. Po čase člověk zesílí a mnohé se stává samozřejmostí. Nejde to ze dne na den, ale trvá to až do konce pozemského života. Je to děj trvalý. Ale cíl této cesty je nesmírně krásný, velký a důležitý a stojí za tu námahu. Představme si jen v nejtěžších chvílích, jak krátký je pozemský život v porovnání s celým naším bytím. Přece bychom pro tu chvilku námahy neobětovali možnost svého dalšího bytí.

Bez této naší námahy by již dále nebylo života na této Zemi. Bez této naší námahy byli bychom vymazáni z Knihy Života.

A má-li toto člověk před očima, potom je mu vědomí nutného vítězství vždy posilou při překonávání všech těžkostí, které se mu budou klást do cesty, jakmile vykročí vpřed.

Přeji nám všem v tomto novém roce, abychom stále vítězili nad sebou samými. Nad vlastní pohodlností, nedůvěrou a neochotou překonávat všechna úskalí života. Překonávejme vše vždy jen se ctí ryzího lidství. To, jak se v které situaci zachováme, je tím nejdůležitějším. Není to dosažení cíle, který si určíme, za cenu překročení Přikázání, za cenu lži či úskoku. Překonávejme vždy vše s čistým srdcem, abychom mohli opět mezi sebou prožívat radost ze vzájemné důvěry, radost ze spolužití a spolupráce s druhými lidmi. Není to nemožné.

Nedejme se odradit těmi, kteří nás budou nazývat blázny, snílky či podvodníky. Oni ještě ve své nedůvěře spí, jsou nešťastní a vše světlé je atakuje. My máme však v sobě schopnost, kterou nám Stvořitel daroval - rozpoznávat Pravdu. Jakmile tento dar v sobě člověk objeví, tu s lehkostí nabude jistoty, jak se v kterém prožívání rozhodnout.

Přeji Vám všem mnoho požehnání v tomto úsilí.

 

Martina Š.

 

www.ao-institut.cz