Noemova archa - 1.část

26.02.2014 18:48

Z biblického příběhu o Noemovi se dozvídáme, že lidstvo žilo v temnotě hříchu a nechtělo se z něj povznést. Ba co více, všemu dobrému se rouhavě posmívalo. Stvořitel, vida tento úpadek, rozhodl se lidstvo ponechat zákonitým následkům jeho nenapravitelné hříšnosti. Na Zemi přišla potopa, jakou svět dosud nezažil. Před touto potopou se mělo zachránit jen několik omilostněných jednotlivců. Tito se měli stát pokračovateli nového života na očištěné pozemské půdě.

Noe byl omilostněný muž, který měl v očistném plánu Země důležitou úlohu. Na Stvořitelův příkaz měl postavit koráb z jedlového dřeva, do něhož by se svými blízkými před potopou nastoupil. V něm by přečkal všechny hrůzy světa a zůstal by před živlem vody ochráněn.

Noe začal Stvořitelův příkaz pokorně splňovat. Koráb však musel postavit na souši, kde voda ani nebyla, a proto on i jeho pomocníci zdáli se být okolí jako podivíni. Vždyť nikdo z tehdejších lidí nedokázal uvěřit, že potopa světa skutečně přijde, a stavba korábu na suché zemi jim proto připadala jako nepochopitelný výstřelek chorobné fantazie jednoho bláznivého starce.

Výsměch však netrval dlouho. Když Noe dokončil práci na stavbě korábu a čas příchodu potopy se naplnil, rozpoutal se strašlivý živelný scénář. Stvořitel nechal skrze oddané bytostné služebníky působit údernou sílu živlů na lidstvo, dokud nebyla Země zaplavená. A lidstvo, které žilo v hříchu a posmívalo se každému dobrému úsilí v nedůvěře v Boží proroctví a varování, bylo smeteno z povrchu Země, aby již více neškodilo.

Jedině Noe se svými nejbližšími přežil. Jeho koráb se pokojně nesl na vodách v době těžkého utrpení lidstva jakoby pod vedením neviditelné ochranné ruky. Mnozí z těch, kteří se Noemovi dříve posmívali, dali by náhle i to poslední za to, aby směli být i oni na palubě jeho korábu.

Uvedený příběh má velmi důležitou výpovědní hodnotu i pro současnost, přestože si to možná neuvědomujeme. V čem ta hodnota spočívá?

Stavba Noemovy archy je v jistém smyslu obrazným vyjádřením včasného rozvíjení duchovních schopností – čistoty, vstřícnosti a pokory, které dřímají v každém z lidí ještě nerozvinuté, nebo již ubité převážným zaměřením jenom na hmotný rozměr života. Právě tyto schopnosti, pokud dojde k jejich přirozenému a včasnému rozvití, jsou tím jediným, co může každého doslova udržet „nad vodou“ v záplavě nečistoty moderního života, odvráceného od Vůle Stvořitelovy. Tyto schopnosti se mohou stát doslova záchranným korábem pro lidskou duši a umožní člověku začít život na nové a očištěné půdě.

Záplava vyšinuté nepřirozenosti moderního života se už v prvopočátcích projevuje svojí zdrcující silou, a to hlavně ve světě myšlenkových forem, rozpoutáním všemožných žádostivostí a vášní, v nichž se lidé topí, ztrácejíce zbytky sebeúcty a pevnou půdu pod nohama.

Avšak podobně, jako musel Noe stavět svůj koráb na souši, tedy v době zdánlivě bezpečného a klidného života, tak i my se musíme ze všech sil snažit o rozvinutí pravých duchovních darů, jež v nás dřímají, dokud je na to čas. A to i vzdor nepochopení či výsměchu okolí. Jinak se může stát, že se „potopa“, která hrozí této Zemi v podobě strašného rozpoutání síly myšlenkových forem zla, nás nalezne nepřipravené, a my se v ní utopíme se všemi nadějemi na lepší budoucnost, která je této Zemi zaslíbená.

Vyvinutí vší síly k oživení pravých duchovních předností, v nás dřímajících, mělo by být pro nás tím jediným a nejhlavnějším, na co musíme upřít svoji pozornost, ať činíme cokoliv. Jinak se může stát, že náš „koráb“ zůstane nedokončen, nebo bude mít v sobě trhliny, které způsobí náš zánik. Potom nám nic nepomůže, že budeme mít možná velké množství peněz a vymožeností, možná i prestižní akademické tituly. Naše duše by byly strženy do rozkladu se vší špínou, která bude zaplavovat zemi stále více.

Jak však můžeme rozvíjet čisté duchovní schopnosti? Jak můžeme dosáhnout tohoto nádherného smyslu našeho bytí?

 

Konec 1.části