Nuha část 3.

03.02.2015 22:08

Mlčení se rozhostilo kolem, ticho ovanulo okolí a vůně pouště zašimrala v chřípí. Po chvíli stařešina pozvedl svůj zrak od ohně a podíval se na Nuhu. Ta se jemně usmála a čekajíc na tento pokyn promluvila.

 

Ruku v ruce kráčí den s nocí v tichém souznění s vesmírem. Krok za krokem jdou poutí s neochvějnou přesností.

Proud času protkává cestu, po které kráčí, a radost a štěstí jsou věrnými jejich druhy.

I člověk kráčí cestou svého osudu a svým životem dál splétá nitky svých činů v pestrobarevný gobelín.

Prsty obrazně tkají květiny z vláken svého chtění.

Nepřeberné množství nádherných barev je připraveno pro tuto práci člověka.

A on vybírá, ochutnává i mlsá v této hojnosti.

Avšak musí být bdělý. Neboť záleží na jeho chtění, jaká barva vznikne z jeho působení.

Jen čistá touha po ušlechtilosti, krása a touha po Světle dá možnost rozzářit paletu šťastných barev.

Krása se však může změnit v nečistých rukách v temno a tíhu.

 A tak jen v bdělosti ve veškerém konání duše i těla, v čisté pokoře a s díkem v srdci, lze kráčet hrdě a svobodně.

 Vše, co k tomu člověk potřebuje, má na dosah. Stačí správně přijímat pomoc, která je zde připravena v podobě přikázání Stvořitele.

 Bdi a modli se člověče, proměň svou touhu v čin.

 Stůj pevně ve svém působení a hrdě a láskyplně používej roh hojnosti.

 Ty muži, ty ženo, každý na svém místě“.

 

Tmavá modř temné, sametové oblohy, poseté milionem hvězd, svou klenbou podepírala loď chrámu, v jejímž středu seděla skupinka lidí s široce otevřenými srdci. Jejich oči zahleděné do dáli v uvolněných jasných tvářích dávaly tušit vidění něčeho velkého, nádherného, vznešeného. 

A z ticha, které obklopovalo celou oázu, začala vystupovat polehounku jemná hudba podobna té, kterou slyšeli, když mluvila Nuha.

Stříbrné zvonky nádherné melodie se neznatelně blížily a naplňovaly uši i srdce všech posluchačů. A přenádherné tóny jemně rozezněly struny v jejich duších, jež v hlubokém rozechvění slibovaly věrnost. 

 

Když se hudba přiblížila ještě víc, Nuha vstala a lehkým krokem se přiblížila ke středu. Zvedla ruce a neznatelným dotykem sňala ze své hlavy a s ramenou žlutý plášť, jímž byla zahalena. Když ji k nohám spadl i poslední cíp žlutavé látky, zavanul ostřejší vítr a jakoby z mlžných par stála před nimi paní v bílých šatech nejněžnějšího vánku. 

Celá zahalená v bílý, jemný šat, splývající, snad ani ne po těle. Hlavu zahalenou v bílý závoj zdobila stříbrná čelenka jež držela i roušku. Tu zvedla paní ruce takovým způsobem, že se člověku zdálo, jakoby se dotýkala nebe. A z hvězdné oblohy se k zemi snášely dál tóny přenádherné hudby, stejně krásné jako žena sama.

 Začala tančit a ladnými pohyby laskala vše živé kolem sebe. Srdce, překypující láskou, měla na dlani a rozdávala, protože všichni přijímali. Vznášela se po jemné trávě, nohou se jí sotva dotýkajíc. Kolem ní, jako lehký opar, jí ovívala vůně, snad patřící výšinám.

 

Hudba pomalu utichala a ruce v jemných vlnách se snášely níž a níž a s posledními tóny, jemnými doteky křídel labutě, sňala Nuha roušku ze své tváře. Oči upřené do dáli se pomalu vracely zpět na Zem a ona s úsměvem zdravila své druhy. 

V jejích tmavých očích, olemovaných klenbou obočí, se zračila hloubka vesmíru. Jiskření očí ještě znásobilo prožití noci plné hvězd. A muži, poprvé uzříce její tvář, ne nepodobnou tváři anděla, ve svých nitrech poklekli, vzdávajíc jí hold.

 

V nastalé chvíli, jíž nic nerušilo, hudba dozněla a vůně, která obklopovala Nuhu se vrátila do svých zahrad. Do ticha se znovu ozval tep pouště.

Tiché, pravidelné kroky bílého velblouda, který se tu objevil, jí připomněly čas. Čas odchodu. Muži vyzbrojeni udatným srdcem a statečností, byli rychle přichystáni plnit svou čestnou povinnost.

 Velbloud si lehl a čekal na svou velitelku. Ta se rozhlížela tiše kolem sebe. Semínko, které této noci zasela, bylo v úrodné půdě. A když se podívala do očí žen a mužů viděla, že již klíčí. Usmála se a s úklonou odstoupila. Bez dalšího otálení nasedla na velblouda a s posledním pozdravením pokynula k odjezdu. Ženy ji tiše vyprovázely a jejich hrdelní křik se již nikdy neozval z jejich úst. Když dosáhli hranice oázy, muži na svých koních obklopili Nuhu a vydali se směrem na východ. Oáza se pomalu vzdalovala a když byla vidět na obzoru jen jako nepatrná tečka, karavana se zastavila. Nuha sesedla ze svého velblouda a muži ji následovali. 

Obklopili ji v širokém kruhu a v uctivé vzdálenosti čekali. 

 

Zadívala se na ně a s láskou, jíž byla plna, k nim promluvila.

Buďte pozdraveni lidé této pouště!

Buďte pozdraveni lidé této země. Nechte se vést silou svého citu a čistotou svého svědomí. Vaše slova, myšlenky a city budiž jedno. Chvalte svého Pána a Vládce a v bdělosti a poctivosti spravujte Jeho zem. V motlitbě nacházejte posilu a v pokoře děkujte“.

Muži poklekli a sklonili své hlavy. Celé jejich nitro se zachvívalo v horlivém slibu. Mlčky sepjali ruce. Takto zůstávali hodnou chvíli.

 

Slunce pomalu stoupalo na své pouti a zahřívalo nekonečnou pláň. Jemný vítr ovál osmahlé tváře mužů a písečné duny se pomalu vydaly na svou pouť k obzoru. Hlas orla, plachtícího ve výšinách, zazněl ostře a muži procitli. Pomalu se zvedali a hladili si kolena znavená dlouhým klečením. Slunce již stálo vysoko na obloze a jeho horké paprsky se zabodávaly mužům do očí. Kolem vládlo ticho.

 Vyšvihli se na koně a rozjeli se do všech stran, avšak Nuhu již nenašli. Jen v dáli vysoko v modři oblohy, tichý let orla připomínal jsoucnost této chvíle a vzpomínka na její krásu a vůni jim navždy zůstane v srdci.

 Vzhlédli k nebi, k velkému orlovi a ostře popohnali koně ke svému domovu. V rychlém cvalu uháněli a vítr jim vál vstříc. Jejich duše, plné jasu a radosti se ptaly v očekávání věcí příštích – byl to sen?

 

 

 

www OS-obroda