O naslouchání a důvěře
Chceme-li s bližním rozmlouvat,
je třeba jeho slovům umět naslouchat,
svou pozornost mu cele dát,
na oplátku nic nečekat;
vcítit se do jeho prožívání
a okolního světa nazírání.
Náš pohled upřený mu do očí
jej o našem zájmu přesvědčí.
Pozvolna vytváří se důvěra,
jež bránu k srdci otvírá.
Zklameš-li ji však, rychle umírá.
Srdce je jako nedobytný hrad,
jehož tajemství chtěl bys znát.
Důvěra – to most je padací,
přes propast k hradu se klenoucí.
Důvěra je pouto křehké,
narušit ji je tak lehké…
Při sebemenším nedůvěry závanu,
most vytažen je rychle nahoru.
Pak litujeme svojí chyby,
marné jsou naše omluvy a sliby.
Chtěli bychom vrátit čas
a v bližním důvěru obnoviti zas.
Dvakrát však do stejné řeky nevstoupíš,
to jistě dobře víš,
snad se alespoň do budoucna poučíš.
Jednoduché vskutku není,
dosáhnout přítelova odpuštění.
Zklamal-li se v nás,
jen stěží uvěří nám zas.
Proto si důvěry važ,
střež ji a opatruj,
zklamat ji se vyvaruj.
Vždyť i přikázání „Nezabiješ!“ na důvěru se vztahuje
- též před „zabitím“ důvěry v bližním nás varuje.
Žij tedy tak, abys vždycky mohl míti čistý štít
a hoden jména člověk mohl být.
M.B.