O naslouchání a důvěře

Chceme-li s bližním rozmlouvat,

je třeba jeho slovům umět naslouchat,

svou pozornost mu cele dát,

na oplátku nic nečekat;

vcítit se do jeho prožívání

a okolního světa nazírání.

Náš pohled upřený mu do očí

jej o našem zájmu přesvědčí.

Pozvolna vytváří se důvěra,

jež bránu k srdci otvírá.

Zklameš-li ji však, rychle umírá.

Srdce je jako nedobytný hrad,

jehož tajemství chtěl bys znát.

Důvěra – to most je padací,

přes propast k hradu se klenoucí.

Důvěra je pouto křehké,

narušit ji je tak lehké…

Při sebemenším nedůvěry závanu,

most vytažen je rychle nahoru.

Pak litujeme svojí chyby,

marné jsou naše omluvy a sliby.

Chtěli bychom vrátit čas

a v bližním důvěru obnoviti zas.

Dvakrát však do stejné řeky nevstoupíš,

to jistě dobře víš,

snad se alespoň do budoucna poučíš.

Jednoduché vskutku není,

dosáhnout přítelova odpuštění.

Zklamal-li se v nás,

jen stěží uvěří nám zas.

Proto si důvěry važ,

střež ji a opatruj,

zklamat ji se vyvaruj.

Vždyť i přikázání „Nezabiješ!“ na důvěru se vztahuje

- též před „zabitím“ důvěry v bližním nás varuje.

Žij tedy tak, abys vždycky mohl míti čistý štít

a hoden jména člověk mohl být.

M.B.