Obzory pravého ženství 2. část - BDĚLOST

12.03.2018 09:30

 

…“Kdo však postihne a ocení v historii lidstva to tiché hrdinství nesčetných žen, které obětovaly celý život sebezapíravé službě svým proslulým mužům a jejich rodině? Kdo zodpoví otázku, čeho by byli tito mužové dosáhli bez oddané pomoci svých žen, bez jejich životní opory a mravní i duchovní inspirace?“... (S.Polák)

Milé čtenářky, vítejte opět u řádků věnovaných vzpomínce na ženy, které v nejtěsnější blízkosti kráčely po boku prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka, jeho ženě Charlottě
a nejstarší dceři Alici. Ráda bych Vám i dnes více přiblížila některé literární zkazky o tom vzácném, hlubokém a přitom jemném, co je obklopovalo, čím žily a k čemu se ve svém nitru s vroucností snažily věrně, bděle a pevně přichylovat.

Hlubokou lásku a úctu chovali Češi i Slováci k paní Charlottě G. Masarykové. Je vzpomínána jako vznešená osobnost, jež v sobě nesla „nejkrásnější spojení síly, inteligence a hlubokého cítění, energie a laskavé něžnosti, vážnosti a přísné morálky, vyvažované čistou myslí a radostností.“

Účastí v tehdejším Ženském klubu se zasazovala o vládu lásky. „Láska, jen láska má vládnout ve světě…“ „Nové náboženství musí učiti, že muž jak žena jsou děti boží, které mají hledat jeho zákony.“ „Spolek má působit na náboženské orgány, aby uznaly vývoj v náboženství a napravily staré chyby.“ „Rovněž tak má působit na vědecké orgány.“ „Umění, které je nositelkou vysokého ideálu člověka, budiž podporováno a učiněno přístupné. Umění, které je proti tomuto ideálu, nemá být podporováno.“

Dcera Alice vzpomíná:

U matky krása byla výsledkem citu, myšlenky, pravdivosti.

V oboru umění – v literatuře, v hudbě a v umění výtvarném - na nás měla největší vliv matka, umění jí bylo svaté, věřila v jeho poslání v životě lidském a společenském, měla svůj osobitý vkus.

Matka četla, poté hovořila s otcem o myšlenkách, společně pronikali do témat.

V řízení domácnosti se uvědoměle snažila, aby otec byl volný a v práci nerušen.

Rodiče byli vzdáleni veškerého formalismu, ale vyžadovali slušné způsoby vyjadřující vzájemný ohled.

“Když Fanuša odnesla ze stolu, zůstali jsme pospolu v jídelně. Večery jsme trávili hovorem, zpěvem a společenskými hrami. Nepamatuji se za celá ta léta, že by se kdy hovořilo o lidech. Matka seděla za samovarem, podávala nám čaj a byla tichým středem naší společnosti.

V devět hodin jsme se rozešli na svá lůžka. Vstala jsem a zeptala se matky: „Přijdeš ještě, maminko?“ A ona přišla, večer po večeru, rok po roce.

Odešla jsem do svého pokoje. Vklouzla jsem do postele, v hlavách lůžka židli se sklenicí vody, kapesníkem a hořící svíčkou, a čekala jsem. Dveře se otevřely a matka vešla svým lehkým, určitým krokem. Doma vždy bývala v bluzce a tmavé sukni, na ni bílou zástěru. Přisedla ke mně. Ano, tak večer po večeru, rok po roce – a s ní přišla milá jistota nepostižitelných duchovních hodnot. Ráda bych zachytila její hovory, není to však možné; nicméně vzpomínky na ty chvíle mne provázejí životem. Toužím, aby z těchto řádků mluvil její silný duch a aby z nich vanula její milá duše. Jako se v jasné hladině jezera odráží krásná krajina, tak se v její mysli vzpomínkami zrcadlilo její ušlechtilé mládí.“…

 

Když byla Alice G. Masaryková ještě docela malým děvčátkem…

“Po návratu z fidlovačky domů jsme se s Herbertem předbíhali nahoru do schodů, abychom co nejdříve mohli mamince vypovědět všechno, co jsme viděli, hlavně o loutkovém divadle, které
se nám zdálo být vrcholem všeho. Povýšeným a důležitým hlasem jsem nakonec oznámila: „Viděli jsme p a ň á k y“!

„To se mi nezdá pěkné slovo“,  řekla matka, „to neříkej!“ Byla jsem zaražena. Právě proto, že jsem loutkové divadlo viděla po prvé a slovo paňák po prvé slyšela, byla jsem na tento výraz hrda a užila jsem ho s jakousi pýchou. Myslím, že tento přízvuk, který matka postřehla, se jí dotkl zrovna tak jako lidový výraz „paňák“.

Je to malá, pramalá epizodka, utkvěla však jasně v paměti čtyřletého dítěte. Slovíčko „paňák“ se mi velice líbilo tak jako celá fidlovačka a cítila jsem, že je vhodné, proto jsem zalezla do ulity sebelitování. „Nevědí, oč jde,“ řekla jsem si. Ale přesto jsem si byla vědoma toho, že matka oprávněně vyžaduje kázeň a jemnost v řeči. Sama nebyla nikdy schopna žádné vulgárnosti výrazu nebo hrubosti hlasu. Už tehdy jsem cítila neodolatelnou sílu její jemnosti.“

 

Slečna A. G. M. vzpomíná na dobu mládí:

„Na jedno jitro nezapomenu. Stála jsem v Nerudově ulici a čekala na kamarádku, se kterou jsem chodívala do školy. A tu jakoby se na nebi i na domech rozlila zlatá zář. Cítila jsem vzrušení a jakýsi příslib velkých budoucích dějů – jako bych v té záři viděla vyrůstat zázračnou budoucnost. Zvláštní jitro…“

 

Kéž i nám smí shůry být dáno, zasloužíme-li ještě toho, moci jasně vyciťovat obzory Světlem požehnané budoucnosti této malé planety.

Kéž se nám daří kráčet cestou bytím tak, aby šlépěje, které tím do celého Stvoření vtiskujeme, mohly v sobě obsahovat příslib takové budoucnosti.

Bdělost, slovo, jež je tak velice blízké slovu bělost, kéž provází nás v každém všedním dni. Skrze bdělost a díky živé žhavé touze po Světle v nitru zůstávejme na stráži, abychom odehnaly vše temné a vše dobré a světlé podporovaly.

Tak se staneme silnými ženami, které tím pak předávají mužům shůry chtěným způsobem potřebné posílení k velkým i malým skutkům ve jménu dobra.

Tak přetvoříme svět.  

 

Pokračování příště