Obzory pravého ženství 3. část – JISTOTA VĚČNÉ PROZŘETELNOSTI

08.04.2018 13:41

 

Zkusme být vědomě svým bytím užitečnými nástroji k vykonávání Boží Vůle, v příkladném žití v souladu s Ní - touto pravěčnou, nezměřitelně velikou, jasnou a silnou Jistotou, která  j e s t.

Tak silnými slovy smíme dnes zahájit naše psaní o duchu doby, životním tkaní a ženách kolem Tomáše G. Masaryka. Je to však jen naprosto nepatrný zlomek obrazů o jejich životě, který si v těchto textech můžeme předat. Avšak přeci - může se stát pro nás hodnotným, pokud se dokážeme naladit do nitek souvislostí v našem cítění.

Znenáhla pak – snad – ožije to i v nás samých mocnou ozvěnou hodnot, o kterých Masaryk psal
a hovořil, které sám usiloval poctivě žít a na kteréžto cestě mu věrně po boku stála a spolupracovala jeho žena Charlotta.

Jde o hodnoty hluboké, humánní, o hodnoty lidskosti, která je produchovnělá. Taková lidskost, jež se opírá o jistotu jsoucnosti Boží, o vědomí Božího Chtění – Vůle, o nutnost jejího poznávání a dbaní žít podle ní. To je pak spjaté s prostým a účinným poznáváním dějů, které vznikají a plynou uváděny v pohyb zákonitostmi přírodními.

 

 

Manželé Masarykovi s dětmi bydleli v Praze, avšak když měly děti školní prázdniny, vyjížděla rodina k občerstvujícím pobytům mimo ni. K těmto cestám se také váže mnoho cenných vzpomínek
a zkazků; zmíním je zde pouze kratince, snad výstižně vzhledem k dnešnímu tématu psaní, samy pak můžete dohledat více, jsou dobře dostupné v literatuře.

Práce v té dědině byla nejen užitečná – byla krásná, proniknutá živými zákony, a jak Jablonský pěje: „V knihách mluví jenom lidé, v přírodě však mluví Bůh.“

Tak vzpomíná Alice Masaryková na letní prázdninové pobyty na slovenském venkově.

„Chléb nám byl posvátným symbolem Božího daru. Ženě se mohlo dostat dvou největších pochval. První zněla: Je to chlebova stvora – je to žena hodnotná, pilná a dobrá. A druhá: Vie sa dobre opásať, to znamená, že se umí s životem vypořádat.“

A ještě jedna ukázka vzpomínek na Alicina dívčí léta.

„V naší třídě bylo několik velmi milých děvčat, vybarvených charakterů: Slávka Vávrová z nedalekých městských mlýnů, světlovlasá dcera tanečního mistra Linka, jehož dobrou ukázněnou taneční školou prošlo mnoho pražské mládeže, klidná Křečková a malá Batovcová, jejíž pohostinný dům se mi zdál nadpozemsky vznešený. V té době chodila do vyšší třídy přípravky o něco starší Mattušová. Ta dívka mi velmi imponovala svou věcností, skromností a jistotou. Nebyla kráskou, ale bylo milo na ni pohledět. Tatínek se nejednou zmínil o jejím otci doktoru Mattušovi a vždy s úctou. V té době s ním jednal o možnosti politické spolupráce se staročeskou stranou, jejímž byl Mattuš význačným členem.

Učila nás Božena Šámalová, sestra pozdějšího kancléře Československé republiky Přemysla Šámala. Byla malá, vše na ní bylo kulaté, vše jako staccato. Nás děti měla ráda. To znamená mnoho. Jednou pozvala celou naší třídu k nim do rodiny – to bylo v tehdejších poměrech dost neobvyklé. Slečna Šámalová byla výraznou zástupkyní té tiché, konzervativní, obrozenecké kultury. Teplý staročeský měšťanský domov, na stěnách rodinné fotografie a rytiny, na křeslech háčkované dečky svědčily o píli babiček a tetiček. Hrály jsme společenské hry. Slečna Šámalová mne požádala, abych zazpívala několik slovenských písní – tehdy jsme totiž začali pravidelně jezdit v létě na Slovensko. Na toto milé odpoledne jistě ani jedna z nás nezapomněla.“

V textech Alice Masarykové na mne silně působí duchaplná pozornost věnovaná náhledu do nitra druhých, i svého, směrovaná k otázce po smyslu a podstatě dějů i věcí. Hloubka ve vyjadřování, porozumění pojmům, které vnímám jako čistě používané. Jazyková vybavenost i umění práce s jazykem – se slovy, se slohem, myšlenkami, to vše na mne dýchlo určitou vznešeností, ušlechtilostí a uvědomělostí, ze kterých je patrné hlubší a hodnotné naladění obsahu a směřování niterného života pisatelky i osob, o nichž se zmiňuje.  

Posuďte samy, i z několika dalších řádků, které jsem si poznamenala, když mne zaujaly právě z hlediska výše zmíněného; ze kterých na mne při četbě dýchlo ono „něco krásné, ideální“, co se tehdy skutečně žilo, co bylo lze u osobností i prostých lidí té doby vnímatelné, co působí občerstvujícně, co člověka volá k vlastnímu pátrání po spojení se světlými výšinami… a co je tolik potřebné i v dnešní době, u nás, u žen…

Její jemná, výrazná tvář zářila duchem

Ušlechtilá žena

Hřejivá dobrosrdečnost

Těšila se z nadpozemské krásy přírody zalité světlem jejího stříbrného přítele (měsíc plul oblohou)

Silná, krásná žena – vyučování jí bylo svatým úkolem

S korunou vlasů

Krásný, ušlechtilý zjev, pečlivost a vkus, přísná ale spravedlivá

Čeština zvučela, řeč byla jasná

Babička měla ráda lidi, každému dovedla poradit. Lidé zase měli rádi ji.

Ve svém jádru zdravým českým děvčetem

Vždy toužila po přesném a spravedlivém vedení (u učitelů)

 

…lahodné a občerstvující působení jazykové stylizace, zachycující obrazy jemnějšího chvění kolem osob…

Dokážeme i my dnes zachytit tento hlubší obzor lidské duchovnosti? A v sobě samých jej rozdmýchat tak, aby byl pro druhé takto zachytitelný?

Dokážeme vlastní život směřovat hodnotně? Bez tolik dnes zaběhané povrchnosti?

My, ženy, dokážeme ve své vlastní duši zažehnout svíci jemného, něžného vyciťování a touhu po čistotě? Dokážeme udržet a rozhojňovat svit jejího plamene?

Obzory pravého ženství mohou být myslím spatřovány jen těmi ženami, které v sobě ponechávají volnou a nesvázanou schopnost svého jemného niterného vyciťování. To ona, v nás samých znovu oživená, dává lnout k pravým životním hodnotám a rozpoznávat, že tyto vysoké hodnoty, tyto ušlechtilé ideály nemají svůj původ zde na Zemi, ale vysoko, vysoko nad ní.

K Výšinám, kde život jest „vanutím ctností“, pak v tichosti a pokoře usilujeme kráčet svou cestou života. K tomu nám bylo na pomoc darováno Boží Poselství, abychom nezbloudili. Kéž je dokážeme rozpoznat a naplnit život podle něho.

Kéž se to daří nám všem!

 

Pokračování příště