Odpuštění II.část

02.02.2015 19:37

 

„Jednomu jsem odpustil, ale druhého z duše nenávidím...“ I taková slova můžeme slyšet od lidí, kteří si o sobě myslí, že pochopili, co odpuštění znamená. Položme si však otázku: je možné hovořit o odpuštění a současně někoho nenávidět? Je snad odpuštění obchod, který chceme uzavřít, nebo je to něco úplně jiného, mnohem většího a vznešenějšího?

Abychom se přiblížili k odpovědi na tuto otázku, představme si chlapce, který šplhá na vysokou hrušeň, aby z jejího vrcholku pozoroval své okolí. Čím je pro nás tento obyčejný příklad ve vztahu k odpuštění zajímavý a poučný?

Především tím, že když postupným vzestupem po jednotlivých větvích získá chlapec dostatečný nadhled, bude se z tohoto nadhledu dívat na všechno, co je pod ním. Tedy nejen na své nedaleko pohozené oblíbené hračky, ale také na sousedova psa, který na něj možná nejednou hrozivě štěkal. Není ani možné, aby obraz širšího rozhledu byl jiný.

To, co z toho vyplývá, je každému lehce pochopitelné. Ve skutečnosti to není možné jednoho člověka milovat a druhého nenávidět, protože pokud přirovnáme vyšplhání se na hrušeň k nabytí vysokého stupně životního nadhledu, který je předpokladem nezaujatého vnímání a odpuštění, potom z tohoto nadhledu (podobně jako chlapec ze stromu může odpustit psu, který ho často pronásledoval štěkáním) i my budeme vnímat šířeji všechno v našem okolí. A to jak přátele, tak i ty, kteří nám ubližují, nebo se alespoň domníváme, že se o to pokoušejí.

 

 

Vzato do důsledků, odpuštění je stav vnitřního zušlechtěného vnímání skutečnosti jako nedělitelného celku v kontextu všech bytostí a všech jevů, přičemž v osobních mezilidských vztazích se až následně projevuje jeho hodnota. Ve skutečnosti je však na nich zcela nezávislé a může se projevovat v duševním prožívání člověka i tehdy, kdy vůči bližnímu neprožívá konflikt.

Odpuštění, podmíněné vysokým postojem nadhledu vůči životním situacím, však nemá nic společného s pasivním trpěním neomezené nepravosti bezcharakterních lidí, protože to by byla nemístná povolnost, podporující jejich prudký úpadek. Vše je právě naopak! V zájmu dobra je někdy dokonce nevyhnutelné projevit se rozhodnou přísností, jestliže předtím míruplná cesta nebyla průchozí, avšak i v rozhodné přísnosti musí vždy vládnout síla nadhledu duchovní zralosti, tedy úplné osvobození se od pocitů sebelítosti. V opačném případě by bylo odpuštění jen maskou zbabělosti, protože by bylo oloupené o svůj výchovný konstruktivní účinek. Toto ale, žel, mnozí nepochopili, a tak v domněnce, že ostatním odpouštějí, mlčky řítí se vstříc vlastnímu selhání v naplňování výchovných úloh ve vztazích, na což nakonec sami doplácejí selháním zdraví a promarněním času, vyměřeného jim ke správnému využití.

Příkladem zvrácené podoby odpuštění je například partnerský vztah, v němž žena vážně onemocněla zhoubným rakovinovým nádorem. Když se to dozvěděla, oznámila to svému muži a oba z toho byli velmi vystrašení. Žádná moderní léčba nezabrala, dokud nepoznali skutečnou příčinu vzniku nemoci. V čem spočívala?

Muž byl v prvních letech společného soužití velmi agresivní a přecitlivělý, když se mu žena odvážila „postavit do cesty“ při prosazování jeho sobeckých a bezohledných přání. Nějaký čas tomu úspěšně čelila, avšak protože ji to stálo mnoho životní síly i bolesti, po čase se v duchu „odpuštění“ rozhodla všechno mlčky snášet, jen aby muže náhodou nevyvedla z „míry“ a zachovala rodinný klid. To se jí také skutečně úspěšně dařilo... navenek. V její duši to však stále víc a více vřelo (zadržováním citů docházelo k produkci toxických látek, otravujících organismus), až dokud z toho nepropukla vážná nemoc, jež sama vypovídala o útlaku.

Položme si nyní otázku: byl postoj ženy skutečným odpuštěním, když jí ve svém důsledku zásadně ublížil a mužovi nepomohl přehodnotit jeho autoritativní postoj, jenž se měl v tomto vztahu naučit ovládat? A nakonec, co je nyní platné, že ji příležitostně také velkodušně doprovází na různá vyšetření, když jí sám ublížil a v podstatě se ani trochu nezměnil? Vždyť kdyby žena v důsledku předčasného úmrtí nemohla naplnit vlastní životní cíle, pro něž se narodila, zatížila by tím velmi silně karmicky nejen sebe, ale současně byl by v účincích Zákonů Stvoření karmicky zatížen i muž, který se na tom významně spolupodílel, přestože o tom nic nevěděl. Tak jako každý, i on měl přece možnost duchovně se rozvíjet a poznávat i potřeby druhých.

Současně však nebylo chtěné jako správné, aby žena chránila zachování vlastní hrdosti a zdraví vyvoláváním zbytečných hádek tím, že by mužovi za každou cenu slovně podrážděně oponovala tak, jako to můžeme nejednou pozorovat v některých případech, kde jsou teatrální hádky způsobem „řešení“ nedorozumění. Stačilo by, aby uplatnila jiné (neverbální) formy vyjádření své vůle navenek, a to v krajním případě nakonec i v podobě dočasné nebo úplné odluky, pokud by v žádném případě nebyla plnocenně akceptována a nemohla realizovat vlastní životní poslání. Partnerský vztah přece nemá být nikdy porobou a otroctvím, ale je Bohem předchystaným prostorem pro realizaci nejkrásnějších životních ideálů v duchu svornosti a porozumění dvou lidí.

Stojí za zmínku ještě v této souvislosti připomenout, že popsaná forma sebepoškozování, končící často předčasnou smrtí, je z morálního hlediska plně totožná se sebevraždou, jestliže člověk ví, že setrváváním v negativních pocitech si zkracuje život, a i navzdory tomu nehledá cestu ke svobodě. Kdo proto například pohrdá lidmi, kteří si ve stavu chvilkové úzkosti sáhli na život, a sám si jej vědomě dlouhodobě zkracuje strnulým postojem pokryteckého pocitu odpouštění, je na tom ve skutečnosti ještě hůře než sebevrazi, což dříve nebo později bude muset také sám na sobě poznat.

V příští části přednášky o odpuštění se budeme zabývat tím, co je potřebné si uvědomit, abychom si životní nadhled dokázali udržet i v zatěžkávajících životních zkouškách, a prožívali tak stav odpuštění trvale

 

Konec 2.části 

Ilustrace: © Eva Lipinová