Odpuštění

18.08.2012 20:56

Chce-li člověk čisté nitro mít

a v pravé lásce žít,

je třeba ode všech vin se oprostit,

druhým i sobě samému odpustit.

 

Na co člověk táže se zejména,

je podstata odpuštění: co vlastně odpuštění znamená?

Nestačí jen slova odpuštění vyslovit,

důležité je hluboce je procítit,

jedině tak přestanou předchozí výčitky působit.

 

Odpustit znamená zbavit se pocitu ukřivdění,

jiné cesty k němu není.

Klíč k odpuštění v slově samém skrytý jest,

klíč, jenž nejlepší je ze všech cest,

jež mohou k cíli vést.

 

Odpustit znamená od-pustit,

odtáhnout svou pozornost od druhé osoby

a soustředit ji na sebe,

ptát se, proč nás to či ono jednání tolik zraňuje.

Odtáhnout se a pustit

- zapomenout na minulá provinění,

darovat druhému či sobě samému

lásku, svobodu, požehnání

a do budoucna jen ta nejlepší přání.

 

Možná se ptáte, k čemu odpuštění dobré jest,

k čemu může vést.

Odpustí-li člověk, jeho duch zbaví se závaží,

jež jej třeba dlouhá léta tíží,

pokud to dokáže, mnohé nitky rozváže,

v duši mír a klid se mu rozhostí,

a duch jeho svobodně vzhůru rozlétnout se smí.

Na znamení štěstí se mu rozzáří

v očích jasný pohled a nádherný úsměv ve tváři.

 

Chceš-li dostat, musíš dát

- chceš-li, aby jiní odpustili Tobě,

musíš nejdřív sám odpouštění znát

a mít jej v sobě.

Co vysíláš, to vrací se Ti znásobené zpět,

ať je to dobro, či nenávist, zlost a zášť,

proto chceš-li šťastný být a míti lepší svět,

Tvá mysl má být čistá jak liliový květ

- Tvého ducha pak ochrání zářivý plášť,

ze světlých nitek utkaný,

shůry velký to dar na pomoc Ti seslaný.

 

Někdy však člověk trpí vlastním proviněním,

ač mnohdy nechtěně způsobeným.

Sám sebe pak z neštěstí druhých viní,

sám sebe zodpovědným činí.

Tak uvrhá se do nesnází,

trpí a východisko nenachází.

Těžký krov výčitek jej halí,

jako otroka drží jej v okovech,

proniknout na čerstvý vzduch mu nedovolí

a nabrat nový, svěží dech.

 

Člověk tvor je chybující, není dokonalý,

a ač k Světlu usiluje,

všechny své síly pro světlé hodnoty nasazuje,

přesto tu a tam znovu zachybuje.

Důležité je na duchu neklesat

a ubíjejícím sebeobviňováním temnu ruku nepodat.

Řekni si vždy „nevadí“, i přes to se mám rád

a příště budu vědět, jak se lépe zachovat.

Chybami se člověk učí

a ač se jimi – někdy až zbytečně příliš dlouho – mučí,

jeho duch jimi vyzrává,

cenná poučení získává.

Co stalo se, mělo se zřejmě stát,

bys mohl nějakou překážku překonat,

bys něčemu se naučil

a Tvůj duch tímto prožitím zesílil.

 

Kdo však svědomí zpytuje,

provinění svých upřímně lituje

a ví, že nikdy více stejně by nejednal,

obohacen smí jít dál

a zauzlené nitky prožitím příštím

- byť jen symbolicky – rozvázat.

 

Milostivě se nám tak dostává odpuštění,

jež náš život rázem změní.

Hned je nám lehko na duši

a srdce radostí se rozbuší.

 

Miluj Boha, přírodu,

bližního svého i sám sebe,

jedině tak otvírá se Ti cesta vzhůru,

do blankytného nebe.

M.B.