Otec zapomíná

17.04.2012 23:05

 

 

 

 

Poslyš, synáčku: Říkám tohle, zatím co spíš, s ručkou pod tvářičkou a se splihlými plavými kučerami na vlhkém čílku. Vkradl jsem se do tvého pokojíčku samoten. Zrovna před chvilenkou, když jsem četl v pracovně noviny, zalila mne vlna výčitek svědomí. Prišel jsem zkroušeně k tvé postýlce.

Myslím si, synáčku, tohle: Byl jsem na tebe nevlídný. Vyčinil jsem ti, protože sis jen tak otřel obličej mokrým ručníkem, když ses ráno strojil do školky. Pustil jsem se do tebe, že sis nevyčistil obuv. Vykřikl jsem zlostně, když ti něco upadlo.

I při snídani jsem na tobě našel chyby. Že kazíš věci. Že hltáš jídlo. Že se opíráš lokty o stůl. Že si mažeš tlustě máslem chléb. A když sis šel hrát a já odcházel na dráhu, obrátil ses, zamával na mne a zavolal: „Sbohem, taťko!“, ale já se zamračil a napomenul tě: „Nehrb se!“

A k večeru jsem začal znovu. Když jsem šel domů, přistihl jsem tě, že klečíš a hraješ si s kaménky. Na punčochách jsi měl díry. Zahanbil jsem tě před kamarády, poručiv ti, abys šel domů přede mnou. Punčochy jsou drahé a kdybys je měl kupovat, dal by sis na ně lepší pozor! Tak se k tobě choval vlastní otec!

Pamatuješ, jak jsi potom vešel ostýchavě, s nejistým pohledem do knihovny, kde jsem četl noviny? Vzhlédl jsem od nich rozmrzen, že mne vyrušuješ, a uviděl jsem tě stát nerozhodně ve dveřích. Vyjel sem na tebe: „Co tu chceš?“

Neřekls ani slova, ale skokem jsi byl u mne, vzals mne kolem krku a tiskls mne ručkama s horoucností, kterou Bůh vložil do tvého srdce, a kterou neochladila ani má nevšímavost. A potom jsi odhupkal po schodech.

Nuže, synku, za chvilenku poté mi noviny vyklouzly z ruky a popadla mne hrozná úzkost. Čemu jsem si to zvykl? Viděl jsem samé chyby, káral – tak jsem se ti odměňoval za to, žes malý hošík. Ne, že bych tě nemiloval a neměl spravedlivě vychovávat, ale požadoval jsem tuze mnoho na malém chlapci. Měřil jsem tě mírou svých let a zapomněl, že vychovat neznamená kárat.

A zatím v tvé povaze je tolik dobroty, půvabu a opravdovosti. Tvé srdéčko je jako ranní úsvit na horách.  Projevils to tím, jak ses samovolně ke mně rozběhl a pohladil na dobrou noc. To mi postačilo. Přišel jsem potmě k tvému lůžku a poklekl u něho zahanbeně.

Je to jen chabé pokání. Vím, že bys nepochopil, kdybych ti to říkal ve dne. Ale zítra ti budu opravdovým otcem, budu se s tebou smát i s tebou plakat.

Obávám se, že dosud jsem v tobě viděl dospělého člověka. Když však tě teď, synáčku, vidím skrčeného a unaveného na lůžku, poznávám, že jsi pouhé dítě. Žádal jsem toho od tebe příliš, přespříliš!

 

Napsal W. L. Larned