Péče o domov

09.05.2011 14:25

Všechny se denně staráme o domácnost nebo také o zahradu či o jiné prostory, ve kterých žijeme a pracujeme. Každá máme představu, jak by se tyto prostory daly ještě vylepšit. Sníme o tom, že jednou bude naše zahrada samý květ nebo že jednou vymalujeme všechny pokoje nádhernými pastelovými barvami. V práci pak nemůžeme na vybavení prostor mnoho změnit. Často si říkáme, že až bude hotovo či změněno to či ono, teprve potom se zde budeme cítit krásně. Ano, žena má stále touhu ve svém okolí vše vylepšovat a zdokonalovat. Musíme však ve svém nitru rozpoznat tuto touhu od nekonečného řetězce přání či marnivosti. Často si skutečně přejeme mnohé věci a  když je konečně získáme, hned zase prahneme po něčem dalším a nikdy nejsme skutečně šťastny.

Pokud nás skutečně tlačí vnější podmínky - děti rostou a my máme malý byt, nebo je to byt, kde se nedá mnoho změnit a zvelebit, naším přáním je, dostat se do lepších podmínek. S představou „Až jednou…“ často zavrhneme všechny pokusy o zkrášlování našich současných podmínek, protože si myslíme, že jsou tak špatné, že to ani nejde. Ale pomysleme na to, že pro ženy před mnoha lety by právě naše domácnost byla učiněným komfortem. Tak snadno si zvykáme na moderní pomocníky v domácnosti. Tolik staletí ženy nevěděly, co je to pračka, natož myčka, a my, vybaveny těmito přístroji, reptáme, že máme mnoho práce, že bychom ještě chtěly sušičku na prádlo nebo robotický vysavač. Zvykly jsme si nevážit si věcí, které jsou běžné. A jsme stále s něčím nespokojeny. Manželova babička nám nedávno vyprávěla, že za jejího mládí v celém velkém městě byla jen dvě auta a elektřina také ještě nebyla zavedena v běžných domácnostech. Jestli si vůbec ještě umíme představit, co vše potom musela žena dělat sama bez pomoci všech elektrických přístrojů.

A proto vždy, když mě jen napadne myšlenka, že mám těžší podmínky, než bych v dnešní době všech vymožeností a elektrických přístrojů mohla mít, vzpomenu si na babičku… a věřte, hned se mi zdá má domácnost nádherná a doslova luxusní.

Je proto důležité, abychom stále zbytečně po něčem neprahly, ale abychom z místa, kde žijeme či pracujeme, vytvořily v podmínkách, které nám jsou dány, to nejlepší, čeho jsme schopny. I když se nám tyto podmínky zdají jakkoli neutěšené, stále je přes to všechno můžeme zkrášlovat a zvelebovat. Jednou jsem dokonce viděla veřejné záchodky, které paní, jež zde vybírala poplatek, zkrášlila natolik, že to vypadalo, že se snad nacházíme v květinářství. Jistě to bylo pro všechny příchozí milým překvapením.

Žena má ve svém nitru vložen nádherný dar - smysl pro krásu - a může a má jej uplatňovat všude, kde se nachází. Zušlechťovat a povznášet své působiště, to je krásným úkolem ženy, neboť tak vše kolem sebe pozvedá vzhůru a přibližuje kráse, která vládne ve světlých úrovních vysoko nad touto Zemí. V těchto nádherných místech  je krása neoddělitelnou součástí všeho, co se tam nachází.

Nemusíme mnoho měnit na vybavení, ale máme možnost vdechnout každému místu příjemnou atmosféru, malou květinou nebo tím, že udržujeme vše v čistotě. Nesmíme však zapomínat ani na to, co není očím viditelné, ale přesto je tolik cítit - nálada a to jemné, co žena svým vnitřním uzpůsobením a naladěním do svého okolí vnáší. Pokud se zlobí na to, že je všude nepořádek a že musí stále dokola jen uklízet, i při jejím největším úsilí se zde lidé nebudou cítit dobře. Naopak, pokud skutečně nemáme mnoho času vše dokonale uklidit, ale přistupujeme k práci s radostí a lehkostí, a prožíváme zde chvíle harmonie a niterného naladění na světlé proudy, které se k nám snáší z výšin, na každého tato atmosféra dýchne jako vánek z růžových zahrad.

Zjistíme také, že pokud skutečně toužíme po novém bytě či domku, a svůj dosavadní domov přesto zkrášlujeme nejlépe, jak jen umíme, i přes mnohdy obtížné podmínky se zde stále snažíme vytvářet skutečnou atmosféru domova, pak se okolnosti postupně změní. Na každém místě, v každé situaci se nenacházíme náhodou. Všude se máme něčemu naučit, možná také neúnavně překonávat své slabosti či pohodlnost. Teprve když se naučíme tomu, co nám ještě chybí, samo nás to zavede dál. Kdybychom si jiné okolnosti vynutily a v těch původních se samy v sobě neposunuly dále, můžeme, ač nevědomky, „spadnout“ opět do stejných  kolejí. A není zaručené, že to, co v nás vyvolávalo ve starém bytě negativní postoje a často nás rozzlobilo, nevystřídá něco podobného, a my se v našem novém vysněném domově budeme brzy opět cítit nenaplněné a nešťastné.

Proto si važme všeho, co máme, zušlechťujme své okolí a přejme si, aby kolem nás mohlo být krásně. V lidské vůli a chtění se skrývá velká síla. Vše, co do hloubky procítíme a co si skutečně vnitřně přejeme, se formuje a postupem času se stává skutkem. Avšak pokud poznáme sílu tohoto působení, dejme pozor na svá přání. Neboť není to vždy zcela tak, jak jsme si představovali. Pokud silně něco přejeme druhým a doslova je obmýšlíme určitými myšlenkami, jsme jejich strůjci, ke kterým se v určitý čas vše opět navrací. Proto platí, co přeješ a děláš druhým, děláš ve skutečnosti pro sebe.

Pokud máme určitá konkrétní přání, může se stát, že v čase, kdy se nám tato přání splní, si  již přejeme opět něco jiného. Pak se velmi divíme a ptáme se, proč jen se nyní nalézáme v takových podmínkách. Náš obzor bývá často zúžený, a to, co se nám mohlo před pár lety zdát jako nejnádhernější věc, dnes již neshledáváme natolik dobrým nápadem. Proto by naše přání a touhy měly být nadčasové a ušlechtilé, k dobru a povznesení celku.

Pro ty z nás, jež si přejí změnit své současné podmínky, budiž zde ve stručnosti uveden jeden příběh, který dokazuje, jak nádherně pracujícím dílem je celé Stvoření. A že splnění vlastních přání nemá být na prvním místě, ba naopak - pokud myslíme na druhé a s láskou pomáháme, kde je třeba, a žijeme co nejlépe ke cti Boží, všeho se nám jednou dostane…

Byla jsem na návštěvě u jedné paní, která bydlela již dlouhá léta na velkém pražském sídlišti v maličkém bytě. Nestěžovala si, ba dělala mnoho krásného pro druhé a byla jim v mnoha ohledech oporou a inspirací. Říkala jsem jí, že já bych bez zahrádky žít nemohla. Ona mi na to krásně odpověděla, že se stará hlavně o to, aby měla krásnou zahrádku „tam nahoře“. Nyní po několika letech bydlí na nádherném místě s velkou zahradou.

Skutečně je to tak, že vším, co konáme, i tím, na co myslíme a jak cítíme, vytváříme si jemné prostředí, kam jednou po své pozemské smrti odejdeme. Někdo si vytváří i ve skromných podmínkách nádherné světlem ozářené zahrady a jiný, obklopen blahobytem, tvoří nepěkné bažiny či pusté pláně bez života. V dnešní době je vše tak zrychleno, že nás všechny naše skutky doženou většinou ještě v tomto životě - čeká nás krásou naplněná míruplná zahrada plná radosti nebo pustiny bez lásky a porozumění?

 

M.M.