Plavba za Světlem

12.10.2015 08:42

Veronika s Pavlem měli moudrou maminku, která jim odmalička vyprávěla o světlých zahradách v nebeských výšinách, o tom, že jsme tady na Zemi pro to, abychom se zdokonalovali a učili a abychom se jednou do těchto světlých zahrad mohli navrátit. Děti také věděly, jak je důležité pomáhat druhým. Často mluvili s maminkou o tom, že mnozí lidé dnes neznají smysl svého života, nevědí, že se mají snažit o to, aby se do těchto světlých zahrad mohli jednou navrátit. Děti si moc přály, aby mohly takovým lidem cestu ukázat. Ne tím, že jim o tom budou vyprávět, ale tím, jací budou. A opravdu se jim to dařilo.

Vždy, když k nim přišel někdo na návštěvu, chovali se vzorně. Také ve škole to byl Pavel, který vždy chránil dívky a slabší děti, stál na straně spravedlnosti a spolužáci v něm viděli vzor odvážného chlapce a pravého rytíře. Všichni jej měli rádi, protože byl vždy veselý a když se na něj někdo obrátil o pomoc, pomohl, jak nejlépe dovedl.

Také Veroniku měli všichni rádi. Byla půvabná, veselá a dívky, které toužily být jako víly nebo jako princezny, se od ní mohly mnohému naučit. Veronika ráda pečovala o všechno slabé, o zvířata, rostliny a také o menší děti. Byla vždy tam, kde někdo potřeboval pomoci. Maminka měla ze svých dětí radost. Ostatní ženy její děti stále chválily a říkaly, že snad ani nezlobí. Maminka se usmívala.

Ale přece jen byly chvíle, kdy se Veronika s Pavlem nechovali pěkně. Když byli doma sami jenom s rodiči, mysleli si, že na jejich chování zase tolik nezáleží. A tak je maminka musela občas napomínat, jako třeba dnes.

Děti byly spolu v pokoji. Veronika prosila Pavla: „Pavle, prosím tě, dnes bych chtěla pozvat své kamarádky. Chci s nimi být v našem pokoji. Mohl bys nás tady nechat a nerušit nás?“

„To nejde, dnes mám jediný den na to, abych se učil matematiku. Zítra budeme psát písemnou práci.“

„Vždy, když tě o něco poprosím, tak nemůžeš. To kdyby ti to řekla Magdalenka ze třídy, to bys jí hned vyhověl!“

„To není pravda! A vzpomeň si, když za mnou přišli minulý týden Jirka s Petrem a chtěl jsem s nimi být u nás v pokoji, také jsi nás sem nechtěla pustit. Myslíš si, že musí být všechno jenom podle tebe!...“

 

To už na sebe děti nehezky křičely. Maminka vše slyšela až do kuchyně a objevila se náhle ve dveřích pokoje. Děti hned umlkly a zastyděly se. Nevěděly, že je maminka slyší.

Věděly, že udělaly chybu. Maminka ani nemusela nic říkat.

 „Maminko, nezlobte se, my se nějak dohodneme.“

„Nezlobím se, ale mrzí mě to. Právě včera mi paní Marková vyprávěla o tom, že má problémy se svými dětmi. Že se často hádají a už neví, co si s nimi má počít. Prý jediné, co jí v tom pomáhá jste vy dva. Když k nám chodí její chlapci na návštěvu, mohou se od vás učit. Hlavně to, jak se vždy  umíte mezi sebou dohodnout i když jste už velcí  a musíte mít společný pokoj. Prý se její chlapci přece jen více snaží, když u vás vidí, že to jde. Ale představte si, kdyby vás viděli teď. To by si řekli: „Oni se hádají dokonce i Veronika s Pavlem.“  Měli by pocit, že je to normální se hádat, protože neznají nikoho, kdo by se nehádal. Vy jste jim příkladem. Víte, jaká je to zodpovědnost?“

„My víme, maminko, ale vždyť nás teď nikdo neslyšel.“ odpověděl Pavel.

 

„Vy si myslíte, že když vás nikdo nevidí, tak se můžete chovat ošklivě?  Ne, tak to není! Nyní  je kolem vás ošklivý mrak, který jste vytvořili svým nepěkným jednáním.“

„Ano, maminko, cítím, že je mi teď jako bych měla na duši těžký kámen a jako by zašlo sluníčko a celý svět pro mě potemněl.“ přiznávala smutně Veronika.

„Dobře to vím, maminko, co svými slovy, činy a myšlenkami vytváříme. Mrzí nás to. Už se budeme snažit, aby se to příště nestalo.“

 „Když vytvoříte kolem sebe takový ošklivý mrak, uškodíte tím nejvíce sami sobě. Nic krásného k Vám pak nemůže přicházet, nic se Vám nedaří… No, sami nyní vidíte, jak Vám je. Ale není to jen to. Posaďte se, něco Vám povím.

 Jak už jsem vám mnohokrát vyprávěla, celé stvoření je velice rozsáhlé. Naše Země, se všemi hvězdami, které můžeme spatřit i těmi nejlepšími dalekohledy, je jenom malinká část celého vesmíru. Vesmír je obrovský. Ale ještě větší a rozsáhlejší jsou  jemnější úrovně,  kam mohou odcházet lidé, když odloží  své hmotné tělo. Představte si, že na naší Zemi jsou miliardy lidí. 

A ještě mnohem, mnohem více lidských duší dlí v jemnějších úrovních a nemají nyní hmotné tělo. Mnohé z těchto duší touží dojít do světlých nebeských zahrad.  Tato touha je vede do míst, kde se mohou učitaby se stali lepšími a směli do těchto zahrad dojít. Vědí, že lidé na Zemi mají Slovo Boží vepsáno v knize. Jsou přitahováni k lidem na Zemi, kteří již znají Pravdu. Očekávají že se budou od nich moci naučit vzornému životu. Životu, jaký je Bohu milý.

Jen si představte, že vy tyto duše nemůžete svým zrakem vidět, ale ony jsou kolem vás. Dívají se na vás, i když vy si myslíte, že jste sami. Nedívají se jen na vaše skutky, ale vidí i vaše myšlenky. Mohou nahlédnout poctivost vašeho jednání. Vidí i do záhybů vaší duše. Učí se od vás, jak se potýkáte se všedními starostmi, jací jste k sobě navzájem, jak se modlíte k Bohu. Mnohokrát jsou vám velice vděčni, když se od vás mohou něčemu krásnému naučit. Ale přiznejte si sami. Nemusí častokrát se smutkem odcházet? Nemusí být znechuceni a bezradní? Kde se mají tedy učit, když ti, kteří vědí o Pravdě a o cestě do světlých výšin dělají chyby a chovají se tak lehkomyslně, jakoby o ničem takovém ani nevěděli?“

Děti o tom ještě nikdy neslyšely. Nenapadlo je, že je někdo vidí i když jsou sami. Jak veliká je tedy zodpovědnost, kterou mají.

 

Maminka pokračovala: „Ještě něco Vám, děti, povím. Představme si náš život tady na Zemi jako rozbouřené moře. Mnoho událostí se valí, temno chce polapit a svést každou duši. Ty které již zlu propadly, o ty se již nestará, ale snaží se zlákat ty lidi, kteří usilují ke Světlu. Musíme být velmi bdělí v každou chvíli. Naším cílem tady na Zemi jsou světlé zahrady v nebeských výšinách. Toužíme do nich dojít a svým duchem k nim směřujeme. Je to, jako bychom pluli na malé loďce po rozbouřeném moři. Jediným kormidlem je naše touha po Světle. Mnoho loděk takto pluje, ale mnohé ve víru vln ztratí směr, zabloudí nebo ztroskotají. My musíme kormidlem pevně držet směr. Jít vždy za Pravdou a dbát na to, aby vše, co děláme, říkáme a myslíme bylo jen čisté a správné.  I když se nám něco nepodaří, nebo nám někdo ublíží a strhne nás to stranou, musíme opět nabrat správný směr a vynaložit více síly, abychom se na pravou cestu navrátili. Na loďce pluje každý sám. Pouze ti lidé kteří si v manželství slíbili, že půjdou životem spolu za každé bouře v každém čase, plují na společné loďce a mohou se povzbuzovat a pomáhat si jako dva lidé z mého příběhu.

   Vypluli šťastně ve společné loďce. Avšak všude je šero, jen daleko, daleko v dáli vidí záři. V té záři se skví rovnoramenný kříž. Nebo snad záře vychází z tohoto kříže? Za tímto křížem, za Světlem plují. Udržují kormidlem směr v tuto stranu.  Bouře zuří plnou silou, hromy duní, déšť bičuje vše proudy vody, vlny zmítají malou loďkou ze strany na stranu. Dokonce i ostré útesy se vynořují z moře. Žena se z hloubi duše modlí, aby se s nimi nic nestalo a aby dopluli k bezpečným břehům vzdálené pevniny. Muž se snaží ze  všech sil zápasit s divokým živlem a udržet loďku ve  správném směru. Když bouře trvá již dlouhou dobu, pokouší se  o něj malomyslnost, ztrácí naději a důvěru, ale žena mu dodává odvahu. V modlitbě nachází sílu k tomu, aby muže povzbuzovala i když je sama již zesláblá a silný vítr se je stále pokouší strhnout na útesy. Muž napne ještě všechny své síly. Žene jej k tomu již jen to, aby zachránil svou milovanou ženu a neskončili oba své životy roztříštěni na skalisku.

   Tu jakoby zázrakem divoká bouře utichá a moře se zklidní. Najednou je jeho nedozírná hladina v záři zapadajícího slunce až podmanivě krásná. Drobné vlnky se barví  leskem slunce do zlatova a v dáli do růžova. Jemný větřík roznáší vůni mořskému vzduchu pročištěného bouří. Viditelnost je nyní velmi dobrá a oba manželé nyní jasně, ještě snad ostřeji, než kdy jindy vidí zářící kříž v dáli. A skutečně, i v té největší bouři bičováni deštěm a větrem udrželi správný směr. To díky modlitbám ženy, která i v té největší tísni neztratila ani na chvíli své spojení se Světlem. Její modlitby byly vyslyšeny a nyní mohli oba plout v klidných vodách zcela bezpečně. Vál příznivý vítr a poháněl jejich plachty.

 

Když se po dlouhém čase blížili k zářícímu světlu, ke svému vysněnému cíli, zlatý kříž zářil z veliké výšky. Věděli, že až k němu nikdy nedojdou, ani by jeho záři nesnesli. Ale jeho síla vlévala do jejich znavených duší neskonalou radost a zaplavovala je nevýslovným štěstím. Pobřeží země, která se rozprostírala před nimi, pokrýval zlatý písek. Dále za pláží se rozkládaly terasovité zahrady plné rozkvetlé bujné zeleně. Jak blahodárný pohled skýtala tato zeleň po tak dlouhé době plavby na širém moři. V okolí kvetoucích zahrad se tyčily nádherné stavby a nejvýše položen se skvěl veliký světlý chrám s bílými kopulemi.

Naši poutníci pomalu udiveni připlouvali ke břehu. Jejich duše plesaly. Konečně u cíle! Po tolika bouřích po tolika zkouškách, po mnohém utrpení. Pohlédli si do očí. Tichý dík, veliká úcta a láska k milované ženě se zračily v očích muže. V ženiných očích viděl čistotu a věrnost Světlu, díky které nikdy neztratili směr. Jejich vzájemná láska a touha po Světle je dovedla až sem na nivy blažených. Pohlédli na sebe, jejich šat a také loďka nesly zřetelné stopy po přestátých bouřích. Rozhlédli se oslněni světlem, které se linulo shůry.

 Přicházely jim v ústrety nekonečné zástupy lidí. Ženy, muži, tváře známé i neznámé, jim tiskli ruce. Se slzami v očích jim děkovali, objímali je,  společně se radovali a horlivě sdělovali: „Jen díky Vám jsme nyní došli až sem. Byli jsme s Vámi ve všech bouřích, v každé těžké chvíli. Velmi jsme si přáli, abyste obstáli v každé zkoušce. Protože my jsme nyní nebyli na Zemi. Nebyla nám dána ta šance nosit v této době pozemské tělo, ale skrze Vás jsme vše prožívali a spolu s Vámi jsme mohli kráčet kupředu. Modlili jsme se, abyste to ani v nejtěžších chvílích nevzdávali. Děkujeme Vám! Kdybyste zabloudili, byli bychom i my ztraceni!“

 „Nám neděkujte, ale děkujte Nejvyššímu, který nám dal sílu, abychom to dokázali.“ řekl dojatě muž.

Aniž věděli jak, jejich roztrhané šaty zmizely a manželé byli oděni v dlouhá světlá roucha. Společně pak všichni kráčeli nádhernými kvetoucími zahradami po schodišti z bílého kamene do chrámu, kde chtěli rozestřít své duše v díku a modlitbě před Bohem, jemuž jedinému patří dík a jemuž patří i jejich očištěné duše.“

 

Maminka skončila a viděla, že děti napjatě naslouchaly. Veronika dokonce skrývala slzy. Maminka věděla, že promluvila přímo k jejich duchu, což bylo mnohem lepší, než jakékoli napomínání. Ještě dlouhou dobu takto tiše seděli, až maminka přerušila ticho: „Tak vidíte, jak mnoho záleží na tom, jak se chováte i když si myslíte, že Vás nikdo nevidí.“