Po čem Země touží

08.05.2015 08:33
 

Matička Země, modrá planeta, rodná zem...taková a mnohá jiná jména jí dáváme. Naše krásná země, která nás lidi živí a hostí již po dlouhá tisíciletí. Milovaná i opovrhovaná, chráněná i zraňovaná, zkrášlovaná, ale i pustošená...

 

Mluví se o ekologii- o záchraně naší planety. Víme o zabírání orné půdy, o kácení pralesů či o znečistění vody i vzduchu, úhynu rostlinných i živočišných druhů a jejich pokusech o záchranu, diskutuje se o politice, ekonomii a obchodu... Ale co naší Zemi skutečně pomůže a co potřebuje?

 

Vraťme se do dávných časů, kdy člověk zřetelně vnímal, jak je malý a nicotný proti přírodě, její síle a živlům. Tu a tam zahlédl jakési bytosti a ze strachu či z moci, kterou z nich cítil, je uctíval jako bohy. Bojoval o přežití a musel každodenně zápasit o potravu. Věděl, že on sám musí vřadit do zákonitostí, které zde panují, tak jako každé zvíře a každá rostlina, jinak by se vše postavilo proti němu.

 

Dnes si však moderní člověk myslí, že je zde pánem, neboť se domnívá, že ony neznámé mocné síly již probádal, vysvětlil je a popsal, a tudíž nad nimi zvítězil nebo je ovládl. Sice si ještě neumíme poručit, jaké bude počasí, ale umíme je předpovídat. V našem podnebném pásmu nám nebývá zima, neboť stačí nastavit radiátor a je nám příjemně i když se venku čerti žení. Máme -li jen trochu hlad, stačí si v kterýkoli den zajít do restaurace či do obchodu a dát si cokoli, na co máme chuť- teplou pizzu či pomeranče v zimě. Volný čas můžeme trávit v centrech, kde se nám nabízí nepřeberné množství zábavy a kulturního i sportovního vyžití. Nemusíme zde popisovat všechny výdobytky dnešního světa, však sami víme, co vše je dnes možné.

 

Kdyby si toto vše dokázali představit lidé, kteří žili v dřívějších dobách, jistě by si řekli, že nám nic nemůže chybět. Že přeci musíme být šťastní, když nemusíme denně bojovat o svou existenci.

 

Avšak ona zásadní otázka zní: Proč nejsme navzdory dnešnímu pokroku šťastni?

Proč dochází k tolika rozvodům? Proč mají lidé deprese? Chybí nám láska a cítíme se osamělí. Proč lidé trpí i při existenci naší vyspělé medicíny tolika neléčitelnými nemocemi? Proč přesto, že máme vše, co potřebujeme takřka nadosah, stále nemáme čas? I když jsme probádali přírodní živly a téměř každý živočišný a rostlinný druh, přesto jsme vůči přírodě tak krutí a bezcitní.Víme, jak je na ní náš život závislý, a přesto si zcela lehkomyslně pod sebou podřezáváme větev, která je již bez toho zpola suchá a zmítaná větrem. Prostý sedlák z minulého století, kterému záleželo na úrodě, kterou sklidí, se choval vůči svým polím daleko „lidštěji“ než dnešní přetechnizované koncerny ovládané lidmi kteří vidí jen finanční zisky.

 

Před náš rozum se klade dnešním blahobytem a technickým pokrokem zdání, že vše je v pořádku. Po těžkém dni nám televizní obrazovka opět „zpříjemní“ večer novým dílem seriálu bohatě proloženým štědrými nabídkami všemožných reklam. A lidé konečně mohou „vypnout“ a nemusí přemýšlet o tom, co je trápí a přehluší tak všechny vnitřní ukazatele a majáky, které nás upozorňují a přímo křičí, že něco není v pořádku.

 

Náš rozum skutečně dosáhl vrcholu a dnešní technický pokrok je toho důkazem. Ale všechny výše uvedené příklady jsou současně zřetelně viditelným důkazem toho, že rozum sám o sobě je chladný a vypočítavý.

 

Rozum je pouze jedna část naší bytosti. Tu jsme rozvíjeli a pěstovali nejvíce a je tedy v dnešní době tak vyspělý.

 

Avšak to hlavní, co je nesmrtelnou podstatou naší bytosti je náš duch, který se projevuje citem a hlubokými emocemi. Nesmrtelná podstata- to znamená naše skutečné Já. Když řekneme: „Jsem to já.“ kam přitom ukáže naše ruka? Na čelo, kde sídlí náš rozum, či na srdce, tam, kde cítíme lásku, smutek či radost?

 

Zde se nám tedy nabízí jasné, zřetelné a prosté vysvětlení, proč je v dnešním světě všechno tak jak je- tedy když se podíváme nadčasově a z nadhledu- Vše je „naruby“.

Ano doslova naruby, neboť my lidé jsme upřednostnili rozum, který měl být sice důmyslným, ale stále jen pouhým nástrojem, nad našeho věčného ducha, který má mít při své správné činnosti spojení s nadpozemskými, tedy vyššími duchovními světy, kde sídlí skutečná moudrost, spravedlnost a láska.

Zde se nám nabízí současně i řešení všech otázek a problémů naší společnosti: postavme opět správně své priority a základní lidské hodnoty. Nechme rozkvést své skutečné Já- svého ducha a nechme jej, aby roztáhl svá křídla. On ve své plamenné činnosti nebude moci jinak, než spojovat se s východisem své podstaty tedy se Světlem, které proudí od samotného dárce všeho života, od Boha. Podstata našeho ducha je vždy dobrá. Zlo a vše falešné vzniklo jen tím, že člověk zabránil duchu jeho činnosti, protože upřednostnil nástroj rozum, který dokáže velké věci, ale sám o sobě nemá cit. Rozum se dostal na vrchol, ale nemůžeme jej vinit za to, co neumí a ani umět nemůže- cítit lásku, mít soucit a nemyslet jen racionálně ale dalekosáhle s ohledem na své spoludruhy a na vzdálenější budoucnost.

 

Jelikož rozum je nám dán k používání vždy jen na jeden pozemský život, je snadno pochopitelné, že nechápe abstraktní pojmy jako je věčnost nebo nekonečnost. Dokonce i pravou lásku, která je v celém Stvoření a bez ní by nebylo nic, pokřivil ke svému „bezcitnému“ obrazu. A my si v životě máme klást nadčasové cíle, které nepomíjí- náš duch touží dojít do svého věčného domova, kde vládne trvalé Světlo a všeobjímající spravedlivá Láska.

 

Pokud bude náš duch tím, který vede a rozum se stane nástrojem, jenž stojí na svém jemu určeném místě, veškerá lidská činnost se opět obrátí zpět z onoho „naruby“ a postupně bude moci dojít k nápravě.

 

A to je to, po čem naše Země touží a co jí přinese skutečné uzdravení a nápravu. Ona sama ve svých trvalých dokonalých zákonitostech by nikdy nedovolila takové zvrácenosti, jakých jsme dnes svědky. To jen člověk svým falešným chtěním nastavil ve všech směrech koleje zcela opačným směrem a dnes můžeme vidět na každém kroku, jak vypadají zastávky, kam dojel celý ten velký vlak, jehož strojvůdcem je člověk, kterému byla darována milost svou svobodnou vůlí ovlivňovat osud nejen svůj, ale celé Země, všech jejích obyvatel a celého pozdějšího Stvoření.

 

Mocné spravedlivé boží zákony však nelze obejít. Člověk ve své svobodě rozhodnování směl mít velký vliv, ale jak se ukázalo, působil ponejvíce rozkladně a proti harmonii a trvalému rozvoji a rozkvětu. Ale moc času mu již nezbývá a bude tvrdě a nesmlouvavě vydán zpětným účinkům všeho svého působení a konání.

 

Proto člověk, který si uvědomí své pochybení a provinění, nechť pokorně a s touhou v srdci sáhne po té největší pomoci a záchranném kruhu, který je nám lidem vhozen do hlubin hmotností nejen pro případ největší nouze.

Ptáte se, co nám v takové situaci ještě může pomoci?

Modlitba.

Ano skutečná vroucí hluboce procítěná modlitba. Modlitba doslova roztrhne všechny závoje, které máme před očima, abychom mohli konečně spatřit trvale jsoucí zářící Pravdu.

Až jí budeme smět zahlédnout, pak se jí celou silou své bytosti chopme. A již nikdy se od ní neodchylujme.

Jinak nám již nic nepomůže. Budeme muset bez milosti pojídat všechny trpké plody naší pochybené setby.

 

Ilustrace: Zuzana Denková