Pohádkové podání O Popelce

12.12.2016 01:40

 


Poslyšte příběh, který k nám odkudsi z věčnosti zavál mrazivý vítr spolu s krajkovím sněhových vloček.

 

Holou a pustou zimní krajinu na chvíli ozářily slabounké paprsky slunce, které v tomto období hřeje jen málo. Popelka byla oblečena do vlněného kabátku a zábly jí ruce. Přesto radostně nastavila sluníčku svou tvář. Vpíjela jeho paprsky i do svého nitra. Přivřela oči a chvíli takto zasněně spočinula: „Kéž by byl svět stále ponořen do takové záře.“ Splynulo s jejích rtů. „Mohla bych se cítit lehce, volně a svobodně. I při vší mé denní práci, bych se cítila, jako když tančím v lehkých střevíčcích v zahradách plných čarokrásných růží, jejichž vůně se line všude kolem. Mé tělo halí dlouhé lehké rozevláté šaty. Teplý vlahý vánek si pohrává s mými rozpuštěnými vlasy a já jsem z hloubi duše šťastna...“

Jen chvíli se směla opájet touto krásnou představou, nevědouc, že její přání plné citu a touhy vzlétlo jako stříbřitá nitka vzhůru až tam, kde nalezlo svůj stejný druh.

 

Vzápětí však bledé slunko zakryl hustý tmavý mrak a z nebe se počaly sypat sněhové vločky. Ledový vítr Popelce nešetrně připomněl, že se zastavila a vklouzl až za límec vlněného kabátku. Ihned sklonila opět hlavu a počala pilně zametat zápraží. Ten tam byl obraz o roztančené dívce. Byla tu jen pilná hbitá žena, jejíž bedra svou bolestí již připomínala množství vykonané práce.

 

Stříbřitá nitka však již dolétla až na vysoko položené zářivé místo, kde se jí chopily jiskrné panny a moudrostí, vlídností a půvabem prostoupené ženy. Tkaly na jejím konci obrazy pohádkové krásy. Jejich tváře prozrazovaly vážnost a starostí a soucitem naplněné duše svorně vyslaly vzhůru k nebeskému Otci vroucí modlitbu. Jejich zářící nitra volala do všech světů: Pozemské ženství, které v sobě chová čistotu a celou svou bytostí po ní touží, již nesmí trpět! Již bylo dost převahy temnot! Žena nechť povstane vznešená, čistá, prostá všech pout a vykročí jako první vzhůru ke Světlu, ukazujíc všem tvorům směr!

Tu se shůry snesl světlý paprsek podobný zářícímu kopí a ostře rozťal všechna dusná mračna.

 

O tom však Popelka nevěděla ničeho. Nereptala. Tiše a poctivě vykonávala všechny práce, jichž bylo na statku skutečně mnoho. Stále uklizený dům, teplé jídlo vždy včas na stole, spokojené děti i muž, atmosféra domácí pohody a harmonie, velká nádherná zahrada, ale i všechny němé tváře prozrazovaly, že se Popelka zastavila až pozdě večer když vyčerpaná uléhala ke spánku. Jen pokud byla velmi unavená, nebo byly dny, kdy by měla každá žena odpočívat, všichni se podivovali, neboť bylo ihned na všech místech zřetelně znát, že chybí její pilná ruka. Avšak když bylo vše v nejlepším pořádku, nikdo její píli a úsilí, neviděl. Všichni to vnímali jako samozřejmost.

 

Jen tu a tam se Popelka zastavila a snila o lehkosti a trvalém štěstí. Ostatní dny byly pro ni podobné jakoby již tak slabou záři slunce zastiňovaly mraky.

 

Nastal advent. Popelka si předsevzala, že bude věrná dávné moudré tradici a bude více odpočívat a více naslouchat hlasu svého nitra. Zimní čas byl jediným obdobím, kdy jí to bylo umožněno, neboť zahrada spala pod sněhovou pokrývkou. Popelka se poprvé starala i o sebe. Ráno si ještě chvíli poležela, protáhla své tělo a naladila své nitro modlitbou. Dopřála si teplou snídani a bylinkový čaj a vzala nejmenší dcerušku na procházku. Kdy se jí naposledy poštěstilo kráčet jen tak zahradou jako královna? V zamyšlení se pohroužila do svého nitra. Její duše byla naplněna klidem a mírem. Teprve tehdy mohla zachytávat paprsky Světla shůry a zrcadlit věrný obraz nebes jako klidná jiskrná jezerní hladina.

Nechala se vést nitkou inspirace, která k ní přicházela. Cítila, jak její píle, zodpovědnost a svědomitost, kdy pečlivě čistí každý kout a svým bližním chystá vše co potřebují, jí vlastně drží při zemi. „Pusť to a nech se vést.“ ozvalo se v jejím nitru. Její poctivá svědomitá povaha však byla ihned proti. Neboť si vzala za své zodpovědnost za čistotu místa kde žije a péči o druhé. Dávala bohatě ze své duše a byla bližním vždy pohotově ku pomoci. Avšak zde na Zemi mnohdy není dávání a braní vyrovnáno. Člověk dává, až obětuje i sám sebe a jen málo se mu dostává zpět. Naopak, vše je přijímáno s největší samozřejmostí.

„Pusť tu těžkopádnou hmotu, drží Tě při zemi. I kdybys pracovala celý den i celou noc, přece nebude nikdy dokonalá. Světu pomůže více než tvé pilné upracované ruce jiskrnost tvé bytosti, Světlo, které skrze tebe bude proudit, radost se kterou vše budeš dělat a tvůj perlivý smích, který již zaznívá jen zřídka.“  Odkud promlouvají tyto hlasy? Proč jsem je dříve neslyšela? Co je správné a co ne?

 

Když nyní zvolnila ve své práci a naslouchala více hlasu svého nitra, svým duchem uchopovala nové svěží obrazy naplněné Světlem. Její nitro se den ode dne měnilo a již neztrácela spojení se světlými výšinami. Rozhodla se, že to zkusí, vždyť teď v zimě není tolik práce: Vnitřně hmotu pustí. A odevzdá vše v důvěře vzhůru.

 

Pojednou z ní spadla tíha, kterou dosud nevnímala. To ona starost o veliký kopec všeho, co chtěla opečovat, uklidit a obsáhnout, jí tížila více než jednotlivé denní povinnosti. Nestala se lehkomyslnou a nezodpovědnou. Naopak vzala svůj život pevně do rukou a začala skutečně žít naplno a prožívat přítomnost. Radovala se z maličkostí, našla si čas na drobné radosti, pohrála si s dětmi, uvařila dobré jídlo, a vše šlo s lehkostí. V inspiracích k ní přišel i obraz šatů, které by si na sobě nikdy dříve nedokázala představit, neboť nyní zobrazovaly vznešenost a půvab, který vyzařoval z jejího nitra. Přesně takové šaty jí přišly do cesty. Nitky osudu, které spřádala svým čistým nitrem, svou pokorou a touhou po Světle tkaly její nové zítřky.

 

Manžel Popelku pozval na ples. Vzala si své nové šaty, učesala si dlouhé vlasy a lehce se přikrášlila. Její muž na ní mohl oči nechat. Což nikdy dříve neviděl, že je tak krásná? Co jen to bylo na ní jiného nového? Vždyť jiné ženy na plese měly mnohem blýskavější a dražší róby, ale jim něco scházelo. Chybělo jim to, co nesla Popelka ve svém nitru. Skutečnou královskou vznešenost spolu s čistým pokorným srdcem plným lásky. A nejen to. To, co zářilo více než drahé šperky jiných žen byla ochrana čistoty. Svou věrností Světlu byla propojena stříbřitými nitkami se zářivou nádherou vyšších světů a s tamějšími vnešenými paními a pannami.

 

Její muž i ostatní muži, kteří ji spatřili, ihned změnili své chování. Vzbudila se v nich touha ochraňovat vzácný klenot Čistoty, neboť oni sami jej nemohli i přes své největší úsilí dosáhnout. Jedině žena jim mohla zprostředkovat záchvěv pramene živé vody, jež tryskal v nejvyšších výšinách u nohou Stvořitelových. Muži pozorovali, že záře vzácného klenotu nitra ženy někdy slábne nebo se dokonce ztrácí a oni počínají žíznit. Bývá to ve chvílích, kdy je žena unavená či se musí překonávat, aby toho zvládla více a aby si současně udržela klidnou hladinu svého nitra nezkalenou a mohla stále zrcadlit zářivé světlo z nebeských výšin. Muži nemuseli dvakrát přemýšlet, aby jim došlo, že jsou přece jako rytíři mnohem lépe vybaveni silou a mohou ženě mnohé s lehkostí usnadnit jen aby mohli vpíjet do svého nitra onu záři. Již si nedokázali ani představit, jak bez této záře dříve dokázali žít. Jak si jen mohli myslet, že je žena jen doplněním jejich bytosti, která, jak se dosud domnívali, svou silou, odvahou a odhodláním zvládne vše.

 

Když do kraje přišlo veselé jaro a pohladilo poupata stromů svým teplým vánkem, Popelka již nebyla tak jako každoročně celý den sehnutá nad záhony či u plotny. Dělala vše s lehkostí a ještě si k tomu tančila a zpívala. Neboť věděla, že její muž je vždy na blízku a ihned radostně přispěchá, když bude třeba udělat něco těžkého. Když bude unavená stačí jen pohled jejích modrých očí a muž hned ví, co je třeba, svolá děti, rozdělí jim práci, jen aby si maminka mohla chvíli odpočinout, aby je opět mohla oblažovat jiskrnou svěžestí své bytosti.

 

Od té doby nekvetla jen příroda, ale i vše mezi lidmi. Ženy i muži s radostí přijali toto nové, neboť každý jasně cítil, že právě v tom spočívá kouzelné pouto lásky a úcty mezi mužem a ženou. Jako mávnutím kouzelného proutku ozdravěly všechny vztahy a radost a mír se usídlily v zemi ozářené nachem červánků nové zaslíbené doby.