Pohled do nitra duše

29.05.2015 13:23

Poznání Boha otevřelo mé nitro dokořán a počíná na mě působit neobyčejným dojmem. Probouzí je a já cítím, že musím něco učinit, abych učinila sebe hodnou věcí tak úžasných, že před nimi stojím téměř neschopna slova i myšlenky.

Ptám se, jak mám myslet, jak mluvit, jak cítit a jednat v tomto probuzeném poznání, že svět, v němž žiji nyní - svět viditelný - i onen svět, v němž po odchodu ze Země žít budu - svět neviditelný - byl stvořen moudrostí Boží?

Poznám-li a uvědomím-li si tuto tvůrčí práci neviditelných rukou, z nichž jsem vyšla i já, lidská duše, jako dílo nejvýš dokonalé a krásné, tu rozumem myslím a srdcem cítím, že mnoho, přemnoho jsem dlužna svému Stvořiteli, Bohu všemohoucímu. On rozum mi dal k posouzení, cit dal ke vnímání krásy, lásky i dobrotivosti. A přece, když se dnes na sebe dívám novýma očima, očima osvícení a poznání, tu vidím, že daleka jsem dokonalosti a nehodna tolikeré štědrosti Boží. Uvědomuji si, že jsem dosud neužívala rozumu ani citu tak, jak je třeba a jak je hodno a povinno jich užívat. Zalíbil se mi ledabylý a pohodlný rozum a své city jsem utápěla v malicherných, prostých stavech zemské lásky, jež pravou čistou láskou nikdy nebyla.

I bolívalo mne srdce častokrát, neboť ti, kterým jsem dala tuto lichou lásku, lichou láskou ji spláceli, ti, které jsem klamala, klamali i mne, ti, které jsem hněvně soudila, spláceli mi stejně. Tak jsem nikdy nemohla dosíci spokojenosti, klidu i stálého štěstí. Sama ztrativši dokonalost, s podobnými jsem žila, s lehkověrníky se přátelila a do lehkověrnosti jsem upadala.

A rozum můj, ten ještě hůře si počínal. Ten často nechtěl věřit citu, smál se mu, když dojata v zanícení hledívala jsem na krásu Božího díla a hledala toužebně, kde ukojit žízeň po odhalení tajemství, jež se kryje krásnou podobou květiny, barvou či světlem nebo líbeznými zvuky. Rozum zavedl mne ke stromu a ke květině, k vodě i k tělu lidskému, velel mi na ně vztáhnout ruku a dotknout se věcí. Když jsem to učinila, tu výsměšně mi říkal: Sáhni a pociťuj, jak je všechno tvrdé a pevné a za tím jen čirá prázdnota. To všechno jen ze Země vyšlo, to ona jen dala, to učinila, ta jen sílu má a nikdo jiný. Z ní vyrůstá tvůj kořen, z ní se živí a na ní zase umírá, aby smrt tvá byla životem jiných. Z ní vyrůstá tvůj kořen, z ní se živí a na ní zase umírá, aby smrt tvá byla životem jiných, kteří z tvého padlého těla pro sebe zase berou sílu. -

 

 

Opravdu ruka do prázdna sahala a otvírajíc dlaň nespatřila jedinkého zjevu. Jaký div, že stáhla jsem se zas jako hlemýžď do ulity, krotila své touhy, které mi rozum tak krutě odnímal a přestala jsem hledat a hmatat v prázdnu. Spokojila jsem se životem, který postřehovaly smysly těla.

Tak jsem žila dlouhý čas, podivujíc se Zemi, obdivujíc díla lidských rukou utvořená. I zbudovala jsem si pevný dům na Zemi a domnívala se, že je tím nejkrásnějším místem v celém prostoru. Bylo mi často jak lapenému ptáčku, který smutně sedí v zajetí, neboť tuší a zná širý krásný prostor, v němž je lehce a volně a k němuž pro mříže se dostat nemůže. Když rozum, jenž v těle sídlí, viděl mé tesknění i touhu po něčem krásnějším, co dům můj mi neposkytne, tu vymýšlel, jak tento dům zkrášlit, aby srdce se spokojilo s láskou, jež měla trvání jednoho lidského života, aby zemské jevy navždy duši zaujaly.

Jak jsem mohla být šťastná, jak jsem mohla mít mír a pokoj v duši, jak jsem se mohla těšit, žijíc tak nakrátko, myslíc tak povrchně a tak v nesouladu s tou úžasnou dokonalostí Boží? Kam došla bych, kdybys Ty, Duchu svatý, Světlo osvícení, Sílo moudrosti Boží, nebyl mi vložil jiskru do rozumu a vetkal ji jako drahocennou perlu do čelenky myšlenek?

Žel, že já, duše lidská, ustavičně se jí ozdobujíc, tak dlouho jsem nepostřehla záblesky této skryté perly, jiskry, která zanítila kdysi můj život, která mi dala schopnost myslet a žít. Čelo tvrdé a pevné ji ukrylo a ona zůstala mi ukryta, neznáma, nepostřehnutelná a neviděná mým zrakem, zvyklým jen obrazům temným a hrubým, obrazů světla viditelného.

Avšak Ty, Bože dobrý, v Duchu svatém jsi nyní vztáhl svou pravici nad mou hlavu, dotkl se mého čela tak jemňounce a tiše, že já, znajíc jen hrubé doteky, nezachytila jsem to. Tento prvý dotek měl však úžasnou sílu, že rozzářil, roznítil jiskru tak, že ona dnes mi dává schopnost poznat pravdu i tajemství lidského života, usnadňuje mi chápání Božího stvoření a učí mne znát a věřit ve svět neviditelný, svět duchovní.

Ó, tu Boží dobrotu, ó, tu lásku, ó, tu moudrost pochopit však nemohu. I když tak dlouho jsem žila odvrácena od Světla Ducha svatého, i když můj zrak tak dlouho jen do světa Země hleděl, i když mé srdce trvalo a cítilo jen prostými city, i když rozum vedl myšlenky zemskými cestami, přece Stvořitel můj nezavrhl mne pro moje nedostatky, pro pohaněnou moji krásu. Rukou moudrou a okem vševidoucím vedl mne přes skály a pustiny země, přes její žár i chlad, přes bažiny i luhy s prostými květy. Vedl mne bouřemi i větry, úzkostmi smrti i hrůzami bojů s nepřítelem. Šťastně, přešťastně vyvedla mne ruka moudrá, ruka Ducha svatého, v Němž Otec i Syn přebývá. Jen moudrost láskou prodchnutá a péčí Otce znásobená mohla toto učinit.

Tos Ty, Bože veliký, dnes mně se odhalující, tos jen Ty mohl učinit.

Ó, myšlenky mé, pozastavte se na tomto místě a rozmýšlejte si, co pro vás Bůh činí; jak se vás ujímá, aby vás vyvedl ze zemských cest do končin ducha, na cesty andělů a duchů božích. Nebudete se již toulat na místech nečistých a Pánem zapovězených. Podivovat se budete bez konce, neboť cesty Ducha do nekonečna vedou.

Kaji se dnes před Tebou, Bože můj, z rozumu svého i citu svého i z celé mysli a připomínám si stále porušenost svou i odvrácení od Tebe.

Uvědomuji si, jak jsem se nechala odvádět od Tebe myšlenkami rozumu, který mne vodil po zemských cestách, jak jsem lnula citem k věcem, které pomíjely jako sen, které naplňovaly nitro neklidem, zármutkem, bolestí a zoufalstvím. Jak jsem povrchně myslela, slabě cítila, málo v Tebe věřila, málo doufala a Tebe milovala. Jak prázdný byl můj život, jak chudý na myšlenky a city zbožnosti. Jak dobro, jehož sémě jsi vložil do srdce, vadlo a živořilo, neboť nezalévala je snaha dobrem žít, dobro konat a dobru život zasvětit.

Ó, jak si uvědomuji čím dál víc své nedostatky a chyby, svou lehkovážnost i vážná provinění. Jejich počet mne v tuto chvíli naplňuje úzkostí, zda najdu východisko z bludného místa stálých nedostatků, neboť vím již, že pro nedokonalé není místa u Tebe, jenž jsi Dokonalost sama.

Jediná jiskra mi září v této chvíli sestupu do nitra při pohledu na jeho stav. Je to milost Tvá, Bože, kterou přes Ducha svatého můžeš vylít do nitra a posílit je tak pro práci na jeho očištění a zdokonalení.

Bože můj, rozmnož tedy ještě více milosrdenství své a vylej milosti Ducha svatého. Vylej na mne Jeho dary, abych byla pokřtěna, osvícena a vyučena svatou moudrostí.

 

Amen.

Podle duchovní inspirace napsala
© Božena Cibulková

 

Svatodušní texty

https://bozena-cibulkova.sweb.cz/