Pokojný dům část 2.

02.08.2011 21:43
 
 

 Výňatky z půvabné knížečky

 

Je srpen, oba zářivé stromečky růží dávno odkvetly, jsou nyní zelené jako ostatní stromy, jako prázdné keře rybízové. Oba plameny vysokého léta dohořely. Broskve, které sotva odkvetly, když jsem přijela, již zrály a zbrunátněly.

Panny dorostly a rozlišily se. Jsou z nich pokorné a skromné krůty, krčky mají červené jako maliny, nikoli již jako korále vykoupané v mléce, chodí nesměle a trochu nahlouple mezi bramborovou natí. Jsou mezi nimi dva mužní krocani, pro nic za nic a jen tak na zkoušku rozčepejření. Snad jenom proto, abychom se jich báli, ježí každé peříčko a hlavičky jim zlostí blednou.

Nebe je bezmračné, žhavě modré, v rybníce se zrcadlí jenom jeho klidná prohlubeň. Slunce pálí po celý den a večer vídám je rudé jako ohromný osvětlený rubín klesati mezi břízy starého lesa, do modravě šerého obláčkového pápěří.

Paseky jsou plné kvetoucích vřesů, této trpělivé, nevonné květiny; v lesích kvetou brusinky.

Příroda utichla, rorejsi odletěli, ptáci nezpívají. Les zesmutněl a někdy je v něm úzko, jako by jeho zelenavá tma byla nasycena bolestí celého světa nebo jako by se moje vlastní bolest po něm rozlila a naplnila jej. Myslím, že správné je to druhé.

I červené, krásné a svítivé muchomůrky zesmutní v takový den. Jakýsi šerý žal na ně padne a já cítím, že již nevidím v nich jenom té jedovaté jásavé leposti, jak jsem ji vídala druhdy, že i ony jsou zastřeny mou melancholií.

Někdy nastane v přírodě takové ticho, že slyším hovořit lidi na tři sta mil. Slyším každé jejich slovo, vím i kdy nehovoří pravdu, ale nemohu do jejich rozmluvy vpadnouti, protože oni nejsou obklopeni takovým tichem, aby mne uslyšeli.

Mnoho podivného si člověk promyslí v takové tišině, porozumí hlubinám tisíce věcí, tisíce lidských duší a jsou chvíle, kdy se mu objevují obrazy lidí v největší jasnosti, a lidské vztahy rázem jsou osvětlené a do posledních nejtajemnějších záhybů srozumitelné. Jsou to chvíle, kdy by si člověk rád setměl duševní zrak, aby neviděl příliš pronikavě. 

 

Chodím po ovocné zahradě. Je krásný zářijový den, světlý zlatým mírem, plavý jako víno, plný lehkého vonného vzduchu. Zahrada byla již letos podruhé sečena, trávník je zelený a bledá poupátka naháčová vykvétají z něho. Mám plnou duši radosti, pozdravuji každé nové kvítečko, bojím se, abych nenalomila některého křehkého stonku, říkám zahradě „Zahrado podsvětní!“ nebo „Louko asfodelová!“

Je to nyní radost každého mého rána a celou noc i ve snu se těším na jitro v té prosté zahradě, plné obílených štěpů s tiše zrajícími jablky a fialovými květy na bledých bezlistých stoncích.

Večer, když se po ní bezhlasně procházím, dívají se do ní všechny vlhké zářivé hvězdy podzimní, Mars na ni rudě a tiše shlíží granátovým okem, mléčná dráha nad ní pěšinkou.

Je mi stále, jako bych měla někomu poděkovat za krásu života, za mír srdce, za laskavost nebeskou a děkuji své samotě, naháčkům na podsvětní louce, lesu Ardenskému, všem dobrým mocnostem a nemohu ani svoje poděkování ukončit, neboť mé vděčnosti přibývá a má radost je den ze dne tišší a světější, má jistota denně větší a prohloubenější.

Vzpomínám si na všechny lidi, kteří mi ublížili, a chápu, že tak učinili jenom proto, že sami trpěli. Člověk s mírnou a sladkou duší nemá, proč by druhému ubližoval. Jenom z hořkosti vlastního srdce působíme druhému muka, činíme ho soudruhem svých trpkostí, přibíjíme ho na svůj vlastní kříž.

 

 

 

Napsala: Růžena Svobodová

(s věnováním F.X.Šaldovi v upomínku na les Ardenský)