Pokojný dům část 3.

08.08.2011 21:50
 
 
Výňatky z půvabné knížečky

   

Jsem šťastna, že jsem se dočkala tohoto klidného světlého podzimu. Chodíváme s mladou paní po pasece u lesa Ardenského a povídáme si o životě. Vítr poodnáší naše šaty a naše vlasy. Mladá paní se tomu tiše směje a brání se větru, který prosakuje jejím červeným pleteným kabátkem až na samou pleť a cuchá její černé kadeře.

Ach, jak jsme se spřátelily s mladou paní! Myslívám si někdy, co jsem asi dělala a nač myslela, když se tato slunečná bytost narodila. Bylo-li mi v té chvíli radostno? Věděla-li jsem, že je svět bohatší o líbezného člověka, který nezná ani podezření, ani klamu, který se nenosí v duši s obviněním a který všechno chápe a všemu rozumí.

Pozoruji někdy její chůzi. Chůze prozrazuje často, co zakrývají slova, čeho neprozradí tvář. Má lehkou, ale jaksi bezpomocnou, dětskou chůzi, jako by se každým krokem odevzdávala osudu na milost. A při tom se tak jásavě směje.

Povídá mi o rodinném životě, o věrnosti, o štěstí. Souvisí to všechno těsně. Věří na zádruhu, na nedílnost rodinnou, na pospolitý čistý život, na neloučení. Její rodina byla již dávno, dávno ušlechtilá. A muže si vybíraly všechny s pozorností. Nestačilo jim znát a ctít ho, nestačilo jim, byl-li on gentleman, který nikdy ženy neurazil. Musil mít i duševně vznešenou matku. Jeho rodina musila být bez poskvrny, jako rodina její. Tak se vdávala její maminka, tak se vdávala ona, tak chce kdysi ženit své syny. Na hrobě babiččině je vyryt nápis:

 

            Zde odpočívá silná žena,

            z těch, o nichž písmo dí, že jejich duch

            se duchu muže vyrovnal.

            Laskavou chotí byla vždy

            a matkou, nad níž lepší neznal svět.

            Ve spojení mocném žila s Bohem svým

            a mnohý chuďas lká na hrobě jejím.

 

Tento stručný životopis stal se heslem rodinným.

Taková, jaká byla babička, snažila se být i její maminka, snaží se být i ona. Od dětství ji rozechvívala ta slova a teprve dospělá pochopila všechen jejich dosah. Bylo třeba dvojího předpokladu k tomuto nápisu. Čistého a silného života babiččina bylo nutno nejprve. Jak by však byl zašel beze stopy celý její těšivý a výrazný příklad, kdyby nebylo bývalo dědečka, který ho takovým viděl. A na tom hlavně záleží. Bylo třeba rovnocenné, vznešené duše, aby nešla sobecky ješitně mimo, nepochopivši ani písmenky z celé té veliké a napínavé skladby.

„Není tisíce takových lidí,“ pravila zvážnělá mladá paní, “kterým vůbec schází vnitřní zrak, kteří nedovedou na druhém vůbec nic vypozorovat a jejichž postřehy se končí, řeknou-li si, že žena má modré nebo sivé oči? Není-li tisíce lidí, kteří dovedou vypozorovat omrzelými nervy vnější malichernosti a k čisté základní notě vnitřního života se nikdy neprohledí? Kolik je těch lidí, kteří jsou schopni poznat druhé, jací jsou sami před sebou v největší samotě a čistotě myšlenky, kteří dovedou vytušit hlubiny, odkud jejich duše pramení a kam plynou? A často dovedou toho nejméně lidé, kteří nám byli nejbližší.

Kolik šlo takových statečných a líbezných žen životem, a nikdo toho nezpozoroval a nikdo toho nezachytil pro příklad a památku jejich světlé podoby. Kolik šlo mužů životem, kteří měli touhu uviděti, ale kteří neměli, co by vryli do kamene u hlavy svých žen? Proto jsem já pyšná na svůj rod. Kdyby byl děd umřel dřív nežli bába, byl by tam býval vyryt jeho jasný a příkladný život. A zase by to mluvilo za oba. A také by to bylo příkladem nám všem i budoucím.“

 

 

 

Napsala: Růžena Svobodová

(s věnováním F.X.Šaldovi v upomínku na les Ardenský)