Pokojný dům

25.07.2011 09:02
 

Výňatky z půvabné knížečky

 

Žiji na samotě, v domě postaveném hluboko v lese, mezi šťastnými lidmi, mír mám v duši a k nikomu zášť. Ano, lidé kolem mne jsou šťastní, protože jsou bez viny, a nikde není štěstí než tam, kde viny není, nebo kde je vykoupena. Duševní život žijí tu jako na rozhraní věků. Staré tu v kráse umírá, nové se tu v kráse tvoří, a kdyby sem zabloudil Platon, zaradoval by se a věděl by, že nemyslil svých čistých osvobozujících myšlenek nadarmo.

 

* * *

Večer slýchám houkati sovu. Sedává na borovici, nebo i na švestkách v zahradě, a volá. Zavolá dvakrát, zavolá třikrát, kulich se ozve a přiletí k ní. Je to zcela prostý poměr milostný.

V noci slýchám, kterak vítr šelestí v růžových stromech a v tújích pod samými okny. Tújím se říkává „stromy života“. Slyším tedy šuměti vítr ve stromě života. Chystá-li se k dešti, ze vzdáleného města zaznívají sem údery věžních hodin. Každý zvuk postojí trochu ve vzduchu, jako by zaváhal a jako by nechtělo se mu zemříti.

Ráno tikají pod okny panny. Panny jsou krůty, domácí ptáci, vzrůstající denně do krásy. Jejich hrdla jsou stále růžovější. Podobají se korálům, vykoupaným v mléce. Panny mají jakýsi důvěrný způsob žvatlání, pohybují při tom plavně krčky a budoucí krocani pánovitě se čepejří, nadouvají černobíle kroužkované peří a zlobí se bez příčiny, jenom aby prozradili včas svou mužskou nadvládu.

Slunce vpadá do oken mezi letorosty broskvovými. Světnice je veselá.

Dům je utulený mezi zelení; zdá se, že se z něho díváš na svět oknem smaragdovým. A před oknem v zeleni svítí dva stromy růžových růží, přetížené tisíci květy, jeden s nádechem fialovým, druhý s nádechem žlutavým, oba plameny života.

Před domem padají na cestu a na trávník stíny keřů svídových a klokočových i stromů ořechových. Stíny, které se kladou na cestu, jsou šeré.

Vítr zřídkakdy ztichá na těchto výšinách. Přilétá vždycky nasycený vším, co na cestě potkal: vůní rozkvetlých akátů, šípků, jasmínů nebo černých bezů, jeho červnový dech je teplý a vonný. 

 

Ráno vybíhají na práh dva malí hošíci, jeden sedmiletý, druhý osmiletý, oba umytí, čisťouncí jako zrcátka. Starší v zeleném kloboučku, mladší v červeném kloboučku. Ten v červeném kloboučku je něžný jako dívčinka a říkává, že by líbal celý den a celý svět, ten v zeleném kloboučku si dlouho a pečlivě otírá tvář, když ho někdo políbí. 

 

Paní v myslivně je mladá a usměvavá. Má růžové tvářičky a její čelo leskne se jako bledé hedvábí. Umí hovořit s dětmi, s každým vesele porozpráví; na muže se jenom usmívá, stále mu ukazuje řadu bílých zoubků. Ráno chodí do zahrady, oděna v šaty ze švýcarského kartonu, červeného jako velikonoční vajíčko, v ruce má nůžky, protáhne se mezi dvířky, vejde mezi rybíz a rozkvetlé měsíčky a zpívá si tichou veselou písničku.

V zahrádce bydlí domácí ochočený had a krotký salamandr. Kdysi se tam přestěhovala žába, ale nevydržela tam dlouho. Had by ji pozřel a mladá paní by ji sotva zachránila.

Z jara bývá zahrádka jako malé Holandsko. Mladá paní objednává cibulky od Krelage z Harlému, jedenáct set šedesát pět kusů, a všechny je sama zasadí. Svoje hošíky učí zázraku proměňování hmoty, vykládá jim o vzniku a životě květin, které mají duši jako my a snad ještě mnohem pěknější, které dýchají, cítí, milují, ale netrpí. Snad tolik netrpí. O to jsou snad lepší a šťastnější než my. Ale i my můžeme mít krásné duše, věříme-li v dobro, v bratrství lidí, a dovedeme-li bojovat proti sobectví.

 

 

Květiny se radují ze slunce, ze vzduchu, z teplého větru a ze svitu měsíčního, říkává dětem. Vodívá je do svého Holandska mezi kvetoucí anemonky, tulipány, hyacinty, narcisy, irisy a primulky a vykládá jim, jak tato krásná stvoření cítí! O vnitřním životě květin jim též vypráví. Každá z nich má jiný životopis, každá je malá chemická továrnička jako jsme my a má duši jako nejněžnější člověk.

Za domem vrší se vysoký chlum, porostlý krásnými staletými borovicemi. Jejich kmeny ve slunci růžově září. Jsou to staré, slavné, povětří navyklé a otužilé stromy s povýšenými korunami, přezírajícími celý kraj. Háj jejich býval hájem posvátným. Nyní v něm stojí zpustlý a vyloupený křesťanský chrám bez oltáře, bez světce, s vytlučenými okny, s dutou podlahou. Od chrámu po stráni dolů spustily se bílé kapličky s červenými střechami a s obrazy znázorňujícími všechno fysické utrpení proroka mučeného a umírajícího pro myšlenku spasitelskou. Východní deště a větry smývají obrazy v kaplích, rozpouštějí červeň, kterou jsou malovány, a ona stéká po bílých stěnách, jako by kapličky krvácely na ústech.

Za chlumem borovým ke straně západní sklání se mýtina, porostlá březovým mlázím. V jejím středu stojí jediná stará bříza, matka všech kadeřavých břízek na stráni, úplně osamělá a nakloněná k východu. Je to bříza zasvěcená nejmladšímu bohu, který snad v ní v noci přespává. Její dlouhé vlasy houpají se ve větru jako na zpupné, umíněné hlavě. Ale bříza všechno ví, o čem se bohu v noci zdává, a opakuje si to povodňovou melodií po celý den.

Mladá paní miluje sesterskou láskou tento strom, denně i za největší bouře a plápolavého vichru, který proniká již až na samou pleť a chladí ji, jako by si vyšla nahá, navštěvuje velikou rozpukanou břízu se zpupnou, rozkolébanou hlavou a naslouchá oddaně božským, melodicky sdělovaným snům.

Chodívá-li muž na jaře na tetřevy, vyprovázívá ho mladá paní až pod stráň. Na zpáteční cestě ve chvílích modravého svitu navštěvuje vždycky přítelkyni břízu. Bůh v těch chvílích ještě dříme v jejích korunách, neodletěl dosud kralovat; bříza je pokojná, zadržuje dech, ani větvičkou nepohne, ani nezadýchá. A mladá paní pokládá hlavu k jejímu mateřskému pni a čerpá z ní svrchovanou moudrost a svěží sílu pro svůj dobrý, jasný život.

 

 

 

Napsala: Růžena Svobodová

(s věnováním F.X.Šaldovi v upomínku na les Ardenský)