Pokojný dům

29.01.2018 13:06

 

Ráda bych se s Vámi, milé ženy, podělila o krásný prožitek z četby „malého“ půvabného příběhu Pokojný dům. Autorkou této, co do rozsahu drobné prózy je Růžena Svobodová, řádky zaznamenala na počátku 20. století. Knížečka mne oslovila svojí hloubkou, a skrze ni mi do duše připlynulo nádherné posílení, přitakání, duch se zaradoval a povznesl… Děkuji milé přítelkyni, že mi o této knize napsala.

Jak mohu a mám co nejlépe rozvinout něžné působení ženy na této Zemi?

Tato otázka mne v nitru zaměstnává.

Jak věci uspořádávat (a jaké vlastně) a vést, abych zde v hrubé hmotě mohla splnit svoji úlohu – ženskou úlohu?

Otázky plní mne stále více a více vědomě, jaksi jemněji, jakoby v lehkosti, avšak do větší podstaty a důrazněji. Tlak doby si žádá, aby byly zodpovězeny
a poznatky uskutečněny v životě samém. Toužím proto upřímně a prostě nalézat východisko v zaběhaných formách současných mužů a žen, nalézat pravou cestu, aby se i mé osobní bytí stále lépe uspořádávalo do souladného zachvívání s řádem zákonů Nejvyššího.

A odpovědi se objevují, přicházejí. Je to, jako když v posledních záchvěvech temné noci očekáváme toužebně první paprsky ranního slunce. Hledíváme k obzoru na východě, v tichu a s pokorou, s vírou ve Tvůrce, který nám samý život daroval, a tu, pojednou, zlatolesklý kotouč vyhoupne se přes červánky na světlající oblohu.

Jen udržujme v sobě tyto otázky stále živé, i žhavý plamen touhy chápat vše podstatné pro naše bytí stále více jasně. Chtějme žít a žijme podle Pravdy.

 

Život na Zemi se ponořil do nebezpečné hlubiny roztříštěnosti a povrchnosti. My ženy jsme opustily půdu nám vlastní – půdu domova. Pustily jsme se neuváženě do „správy cizích věcí“, chtěly jsme se vyrovnat mužům.

Teplo domácího krbu, s někdejší vědomou posvátností a velikou láskou a úctou tolik důsledně udržované a opatrované, již téměř vyprchalo. Tu a tam se i úplně proměnilo v ledový závan mrazu a opuštěnosti. To nesmíme dále trpět
- u sebe samých. Musíme to jemné, něžné světlo poznání opět v nitru zažehnout a rozdmýchat a přijmout působení skrze domov a domácnost i péči
o rodinné štěstí jako prvořadou a shůry svěřenou službu světu i Bohu. Že se nejedná o „pouhé vaření a uklízení“, ale o významné správcovství ve věcech s v a t é  t o u h y  p o  S v ě t l e, udržitelné jen v tichém a radostném vědoucím zanícení, to se zcela jistě bude ukazovat každé z dívek a žen, které se k tomu upřímně budou chtít přibližovat.

 

 

Proto sáhla jsem v knihovně opět po krásném literárním dílku Pokojný dům, že je v něm obsažena hlubina moudrosti o jemném, produchovnělém zachvívání ženy. Domov a domácnost jsou pro takové působení tím nejpřirozenějším východiskem, nejlepším zázemím. Zde je pravá půda pro mohutné rozvinování síly, kterou máme my  ženy používat k posilování všeho dobrého, k zamezování nepravým činům, k hojení ran, k udržování míru…  Netoužíme snad všechny po takovém životním naplňování?

Autorka knihy prožila několik měsíců v horské krajině, ve společnosti šťastných, ušlechtilých lidí. Spojuje v těsnou souvislost čistotu lidského nitra se šťastným prožíváním životní pouti. Spřátelila se s mladou paní domu, jejíž duše překypuje láskou k plnosti života v sepětí s přírodou i bližními, s poznáváním zákonitostí věčnosti, v radosti, v pokoře a vděčnosti, v živoucí, světlem protkané moudrosti nesené z generace na generaci…

...„Je blankytný den. Nad horou, za březovým chlumem stojí krásná, nakypěná, bělostná a šeravá oblaka, ale zenit je modrý, hluboké moře vzduchové je otevřeno dokořán. Borový les stojí nehybně v poledním žáru, černavě zelený a strnulý, jako ze železa.

Citlivá, velká bříza na svahu se však chvěje nervně poledním větrem, chvěje se i tisíc jejích drobných, sluncem popálených dětiček, porůstajících celý svah.

Ve vzduchu bzučí potulné mouchy i z pastvy navracející se obtížené včely a cvrček ozývá se z mlází.

Ale všechny tyto zvuky přehlušuje náhle radostné zavzdychání ptačí, slétlé zprostřed nebes, zavzdychání z rozkoše, jakou působí let, a ve výšinách na zářném blankytu krouží, nehýbaje křídly, bílý veliký neznámý dravý pták.

Mladá paní vidí ho dlouho kroužiti, vidí ho, kterak se s rozkoší koupá v letních sférách světelných, vidí ho, kterak sklání hlavu a pátrá a vyhlíží cosi na stráni.

Je to pták veliký jako sokol, bílý jako sníh, ale co je to za ptáka, nikdo neví. I hajní ho viděli, ale nikdo neznal jeho jména.

Mladá paní nespouští z něho zraků a podivuje se jeho kráse.

Pták krouží stále v nižších kruzích, oblétá korunu slavné, rozechvěné břízy, nemůže se od ní odtrhnouti, nemůže se nasytiti. Bříza kolébá vzrušeně jemnou korunou, jako by naslouchala jakési kouzelné a vzrušující melodii.

Mladá paní hledí udivena a myslí si:

„Hle, bříza má přede mnou tajnosti, kdovíco si s ptákem šeptá.“

A nechce zvěděti jejího tajemství, je k němu uctivá, nepokládá dnes hlavy k jejímu mateřskému bílému pni.“...

 

Sama autorka píše příběh svého pobytu v horské myslivně a v jejím těsném okolí s nádechem vnitřního hlubokého uvědomování a prožívání, s postřehy
a podněty plnými osobní důstojné produchovnělosti. Sáhnete-li také po tomto drobném dílku a začtete-li se do jeho milých řádků, budete, věřím, touto četbou občerstveny.

 

Milé čtenářky, kéž se nám daří být jasnými, šťastnými ženami na této zemi!

S láskou Markéta J.