Pomoci na Zemi 10. a 11. část

19.04.2012 18:03

 

„Copak, copak, děvenko, bolí tě srdíčko?“ ozvalo se z vedlejší postele. Monika nechtěla s nikým mluvit a plakala dál nad svým neštěstím.

„Uvidíš, každá bolest přebolí a ty budeš opět běhat jako srnka. To já už se budu vždycky šourat jen o berlích.“

Moniku píchlo u srdce. Podívala se skrze slzy na starou paní a uvědomila si, že je mnohem více utrpení na světě, než její bolavý kotník. Potřebovala někoho, komu by mohla vylít moře svého hoře. Bylo vidět, že starou paní život naučil mírnosti a trpělivosti a  v minulosti již rozdala mnoho lásky. Vždy, když lékaři nebo sestry opustili pokoj, Monika si s paní Nováčkovou, jak se stařenka jmenovala, povídala. Její hluboký zármutek se krůček po krůčku rozpouštěl. A pozvolna se s ní začal dít zázrak: již neviděla jen sebe, své utrpení a svá přání, ale počala se vžívat i do bolesti druhých. Na pokoji byla celkem čtyři lůžka a celou dobu, kdy zde Monika byla, mohla spoluprožívat mnoho těžkých osudů.

Bolest v jejím nitru však stále zůstávala, protože Honza byl jako vyměněný. Na návštěvy za Monikou chodil zřídka a zdálo se, že ještě jen ze slušnosti. Vždy měl hlavu plnou svých záležitostí a Monika musela nyní prožívat sama na sobě, jaké to je, když vedle ní sedí člověk, o němž si myslela, že jí má rád a on stále mluví jen o sobě a o svých představách o životě. Tato vlastnost jí na Honzovi přímo rozčilovala, ale s postupem času si uvědomila, že ona sama byla dosud také taková a toto pomyšlení jí bolelo nejvíce. 

Nemoc a dlouhý pobyt v nemocnici počínal Moniku pomalu měnit. Po dnech plných bolesti a utrpení začínala přijímat svůj osud s pokorou. S trpělivým láskyplným přístupem paní Nováčkové, ale i Ireny, která si na ní udělala čas jak často jen mohla, pomalu začínala měnit svůj pohled na svět. I Honzu již viděla jinýma očima.

Když k ní jednoho dne přišla Irena na návštěvu, která se vždy pozdravila ostatními pacientkami a nejvíce si rozuměla s paní Nováčkovou, o které si říkala, že snad Monice spadla z nebe, všechny tři si spolu vesele povídaly. Irena mezi řečí prohodila, že právě když šla sem, potkala Honzu. Když se ho zeptala, zda jde do nemocnice na návštěvu, ušklíbl se a řekl, že má na práci něco důležitějšího. Monika Irenu zastavila. Chtěla přesně vědět, jak to řekl a jak se tvářil. Když jí to Irena znovu předvedla, bylo dlouhé ticho. Monika se dívala z okna do dáli a v očích se jí lesky slzy. Ženy si říkaly, že se jistě moc trápí, neboť bylo vidět, že Monika prožívá v nitru něco mocného. Potom se otočila k ženám, setřela slzy z očí a její tvář rozjasni široký úsměv. Objala obě ženy a s radostí v hlase řekla:

„Děkuji za to! Nyní vidím, jak jsem byla slepá! A jak velikou ochranu jsem kolem sebe stále měla. To kvůli tomu jsem si zlomila nohu, abych poznala, jaký Honza ve skutečnosti je. Jak se zachová, když jsem v nouzi. Jak? Myslí jen na sebe a jsem mu nyní nepohodlná. Ach, jaké v tom cítím nádherné vedení, které pomáhá lidem, aby namířili své kroky ke Světlu! Ale mnozí lidé si zakrývají oči i uši, jen aby nemuseli naslouchat Pravdě, která někdy bolí, pokud jde člověk slepě jen za svými přáními.“

Monika si zhluboka vydechla a bylo vidět, že jí spadl obrovský kámen ze srdce. Opět se jí počaly řinout slzy s očí, ale tentokrát to byly slzy štěstí, které omývaly všechny strusky, které ještě zbyly na její bolestí proměněné duši.

„Ireno, sestro moje, vždyť jsme jako sestry vyrůstaly… a já jsem měla vždy všechno, nač jsem pomyslela a nedokázala jsem se vzchopit, abych s tím vším dokázala správně naložit a nežila život jen pro sebe, ale abych byla na Zemi ku pomoci druhým.“

Irena byla také dojata a děkovala vzhůru, za to, že se Moničina duše konečně probudila a nahlédla vše v pravém světle. Počala jí popisovat obraz, který směla spatřit toho dne ráno, kdy si povídaly pod rozložitou korunou lípy. Nejmenovala osoby, jen jí vyprávěla o dvou světlých sestrách, které se rozhodly jít opět dolů na Zemi, aby pomohly mnohým bolavým duším. Moniku to velmi dojalo, připadalo jí to nesmírně krásné a z Irenina vyprávění se jí opět lehounce dotkl závan čehosi nádherného a dávno zapomenutého. Zatím netušila, že onou ženou z vyprávění byla ona a že neviditelný pomocník, který jí stále stojí po boku a hovoří k ní tichým hlasem jejího svědomí, je Orin, se kterým prožila hlubokou věrnou lásku, která její duši tolik chyběla. Měla pocit, že s mužem, který říká, že jí má rád, bude moci prožívat vztah plný harmonie, plné důvěry, pochopení a veliké lásky.

Nyní však věděla, že Honza není tím mužem, se kterým by takový vztah prožila. Proto, když opět po delší době přišel, upřímně mu pověděla, že mohou být přátelé, ale ona s ním svůj život nespojí. Řekla mu, že se nyní mnohé změnilo a její zranění jí pomohlo otevřít oči. Honza vůbec nechápal, co tím Monika myslí, ale byl přesvědčený, že to byla Irena, kdo jí takto popletl hlavu, a tak řekl nahněvaně: „Hlavně aby z tebe nebyla taková pobožnůstkářka jako Irena. Dobře, bude po tvém.“ ještě trochu ironicky dodal: „ Měj se hezky.“ A odešel. Monika ani nečekala, jak moc se jí po takovém rozhovoru uleví. Chtěla spojit život s někým, kdo tíhl k zemi a ke všemu hmotnému a koho dobrovolně přijala do své těsné blízkosti. Ani si dosud neuvědomovala, jak moc se nechala tímto člověkem ovlivňovat. Nyní měla předsevzetí, státi se konečně sama sebou, tím, kým vždy toužila být: půvabnou ženou prožívající lásku, ale ne lásku sobeckou, ale lásku, která dává sebe sama svým bližním, lásku, která rozsvítí zachmuřenou duši, která vyloudí úsměv na tváři trpícího a hlavně lásku, která nemyslí na sebe, ale má před očima na prvním místě dobro druhých lidí.

 

 

 

11. část

Od toho dne byla Monika skutečně jiným člověkem. Živě se zajímala o potřeby a bolesti žen, které byly tak jako ona v nemocnici. Když je utěšovala, hladila bolavá místa, povídala si s nimi, v její duši se rozhostil překrásný hřejivý až blažený pocit. Ano, Monika ve svém srdci nalezla pomáhající lásku a poznala to, co je pravá pomoc bližním. Ve svém nitru se stále častěji obracela vzhůru o radu, či o pomoc nebo sílu. Ve vroucí modlitbě nalezla opět ztracené spojení se Světlem, které její duše odevždy znala, v jehož paprsku vždy stála, jen v tomto pozemském životě na všechno toto úplně zapomněla. Nyní viděla propast, do které se před tím slepě řítila. Propast, ke které se člověk blíží svým sobeckým jednáním a jen pozemskými touhami a přáními.

 Děkovala vroucně vzhůru, že mohla ještě včas nahlédnout marnost a nebezpečí takového jednání. Její radostná mysl velmi napomáhala i zdravotnímu stavu. Lékaři, kteří si s její nohou nevěděli rady, žasli nad tím, jak rychle se zlomenina začala scelovat. Nyní bylo zřejmé, že se zcela zhojí bez jakýkoli následků. Když Monika odcházela z nemocnice domů na doléčení, s dojetím se loučila s paní Nováčkovou, která měla také jít brzy domů. Vzala si její adresu a slíbila jí, že jí bude navštěvovat a pomáhat jí s pracemi, na které již sama nestačí.

Monika byla skutečně proměněná. Později si našla i práci, kde mohla lásku rozdávat plnými náručemi. Pracovala s postiženými a opuštěnými dětmi a ač se nevdala, byla mateřskou náručí pro mnoho dětí. Měla však stále na paměti, že pravá láska nedělá jen to, co se druhému líbí a co je mu příjemné, ale jedná tak, aby to prospívalo jeho duši. Viděla sama na sobě, jak láska jejích rodičů, kteří jí stále vše jen usnadňovali a odklízeli jí z cesty všechny překážky, jen aby měla příjemný a pohodlný život, jí mnoho neprospěla. Ba naopak ukolébala a téměř uspala jejího ducha tak, že v dospívání nebyla schopna jíti za svými vytouženými cíli a jen o nich nečinně snila.

Proto, i když se to lidem okolo nelíbilo, povzbuzovala a kde bylo zapotřebí, i nutila postižené děti k aktivitě a pohybu, který byl v jejich možnostech. Krásným příkladem toho byla jedna dospívající dívka, která měla po autonehodě vážně zraněné obě nohy. Když se rány zacelily, dívka byla odkázána na invalidní vozík. Paní doktorka řekla, že naděje, že bude ještě chodit je zcela nepatrná. Dívka byla nešťastná a jediné potěšení nacházela v jídle. Proto začala přibírat na váze a již se nemohla na nohy postavit ani o berlích. V tu dobu se objevila Monika, která věřila, že by pravidelným cvičením a tréninkem mohla dosáhnout toho, že bude dívka jednou opět chodit, alespoň o berlích. Stálo to mnoho přemáhání, veliké úsilí a překonání nesouhlasu všech přihlížejících lidí. Ale po roce počalo nést veliké úsilí své ovoce. Dívka mohla skutečně udělat první kroky o berlích a to jí povzbudilo v dalším úsilí. V rukou ostatních sester a vychovatelek, které si nekladly vysoké cíle, by dívka jezdila na invalidním vozíku stále.

Monika byla přísná, ale spravedlivá a děti si jí proto vážily. Musely jí poslouchat, ale užily s ní také mnoho legrace.

A tak Monika s Irenou prožívaly život naplněný pilnou prací  a pomocí mnohým lidem, kteří to potřebovali. Ženy byly oporou i lidem, které netrápil jejich zdravotní stav, ale  jejichž duše volala o pomoc.

Mnohé těžké události, osudy a zvraty, bolesti i radosti klepaly na uzavřené duše lidí, které se často nouzí, strádáním či zklamáním počaly pomalu otevírat. Tu bylo vždy zapotřebí trpělivé láskyplné, někdy i přísné péče, to když se chtěl někdo pevně držet starých chyb. Obě přítelkyně tak ve svém tichém způsobu sloužily Bohu. Ne však velkými a viditelnými činy, ale každodenní trpělivou prací, do které vkládaly lásku a dělaly ji vždy s radostí. Ať to již byla pomoc sousedce s těžkou nákupní taškou, nebo překvapení pro pacienta, kterého měly na starost, či jen úsměv, porozumění nebo pár vlídných slov, vše bylo prodchnuto láskou, která tak postupně vcházela i do duší dalších lidí.

Ženám pak, jejichž duše byly otevřené, a jež se ptaly po smyslu života, říkaly, že právě žena ve svém nitru nese veliké dary. Pokud je rozvine, když své nitro vyčistí a prozáří světlem lásky, stane se zářivým průplavem, skrze který mohou k Zemi proudit paprsky pomoci světla a lásky od všech zářivých duchů, kteří pohlížejí dolů na Zemi a vysílají k ní proudy pomocných sil. Právě ženy mohou tyto světlé vlny zachytit svým čistým nitrem a vdechnout je do všeho svého konání a nechat je skrze sebe proudit dále ke všemu, co ještě na Zemi po Světle touží.

Toto působení ženy není očím viditelné, nedá se nijak spočítat ani posoudit, ale přesto má v sobě mocnou sílu, která vše v okolí naladí a doslova nabije světlými paprsky tak, že všechny nečisté úmysly ztratí sílu k uskutečnění. Naopak veškeré dobré chtění bude touto přivedenou silou posíleno a podpořeno a může tak dojít k uskutečnění. Světlými proudy, které takové ženy přivedou k Zemi, může být posílen a podpořen někdo, kdo se s nimi vůbec nemusí setkat. Po stejnorodých nitkách přijde vždy světlá posila přesně do těch rukou, kde o ni někdo v nejniternější pokorné touze prosí. A tak i očím neviditelné působení Ireny a Moniky neslo mnohé bohaté plody. Jejich bytost měla kolem sebe něco, co působilo na lidi tak, že v nich podporovalo vždy to lepší a ti, kteří toho nesnesli, cítili převahu a sílu dobra a raději se vzdálili.

 Byli ovšem i takoví, které toto dobro pálilo a posmívali se, či vedli hanlivé řeči. V takových případech dovedly jindy tak mírné a láskyplné ženy použít svou pevnost, vnitřní sílu i bystrost rozumu a vždy pronesly slovo či větu, která obrátila posměch takového člověka proti němu samému a on se překvapen nezmohl již k dalším slovním útokům.

Ženy prožily na Zemi mnoho desítek let a nastal čas, kdy se Irena loučila se svým pozemským životem. Monika stála při ní a držela ji za ruku. Tu v její duši matně probleskla vzpomínka na to, že kdysi dávno to byla Irena, kdo byl při tom, když ona sama na tento svět přicházela. Ireniny oči zářily z vrásčité tváře a tichými slovy hovořila k Monice. Ta musela dát své ucho blízko rtů odcházející ženy, aby zachytila její poslední slova. „Je tak krásné odcházet opět domů… Jsem šťastna, že jsem směla sloužit Bohu zde dole na Zemi, kde na Něj již mnozí zapomněli. Děkuji.“  její ústa se přestala pohybovat a zářící duše snadno a lehce opustila tělo.

Monika neplakala. Věděla, že její přítelkyně s radostí odchází do vzdálených světlých zahrad doprovázena láskou a radostí všech, kterým ve svém životě ukázala směr a dodala jim odvahy a naděje. Monika si v duchu říkala: „Jak krásné je odejít takto, když člověk ví, že ve svém životě nic nezanedbal, že nepřehlédl ani jedny prosící oči, nepřešel nadarmo kolem žádné trpící duše a všude rozdával jen lásku a světlo své duše. Takto přemýšlejíc zařídila vše potřebné a sama již také cítila, že na Zemi již nebude dlouho. Na Irenin pohřeb se přišlo rozloučit mnoho mnoho lidí a všichni na ni vzpomínali s velikou láskou. Mnozí plakali, neboť věděli, že jim její slunná bytost, která vždy dokázala podpořit, povzbudit a potěšit, bude velmi chybět.

Ještě že je tu s nimi Monika, tato milá stařenka. Mladí i staří k ní chodili sedávat a naslouchali jejím slovům, která dovedla pohladit duši, ale i přísně pokárat, kde bylo třeba. Byl barevný podzim. Světla ubývalo a v kamnech u stařenky Moniky praskal oheň. V tomto období dlela duchem často někde daleko. Lidé v takových chvílích trpělivě čekali na její slova. Nebylo to z toho důvodu, že by snad zapomínala, či že by její smysly byly již ochromeny stářím, ale její duše se zdála být již jednou nohou ve vzdálených světech. O tom, jak byly tyto světy nádherné, hovořily zářící stařenčiny oči. I když lidé prosili, ponechla si pro sebe vše, co její duše směla prožívat, ale o to více kladla lidem na srdce, aby zanechali daleko za sebou vše staré, co je ještě poutalo s hutností této Země.

Pravila jim vždy, že jen duch, který je prost vší viny a ten, který chová na oltáři své duše pravé věčné hodnoty, může stoupat vzhůru. Pro mnohé byl život obou žen příkladný, ale sami si v duchu říkali, že se do tohoto hlučného moderního světa snad ani nehodily. Navíc, ony byly zkrátka takové hodné a vše v životě se jim dařilo. To, že to stálo mnoho úsilí a to, že toho může dosáhnout každý člověk, už neviděli. Uplynula dvě léta, v nichž ještě Monika pomohla mnohým lidem, kteří se jí chodili svěřovat se svými bolestmi a trápením a svíce jejího pozemského života pohasla. I rozloučení s touto čistou duší bylo pro lidi přínosným. Uvědomili si, že smrt je druhá sestra života a nikdy nevíme, kdy k nám přijde. Proto musíme žít vždy tak, abychom mohli odejít tak  lehce a s čistým štítem, jako tato milá stařenka.

Dlouhý spánek zakrýval vědomí světlé duše, která odpočívala po dlouhé pozemské pouti. Tu náhle, jako by jí volal jakýsi známý hlas: „Meirin, procitni!“ Vzbudila se a musela si na chvíli zakrýt zrak, neboť její oči musely přivyknout veliké záři tohoto místa. Zjistila, že se nachází na loďce a mezi slabými mlžnými opary viděla před sebou vysokou bílou skálu, ze které jí kynula na pozdrav zářící postava v modrém rouchu. Vítr povlával jemnými závoji světlé ženy a Meirin pohlédla do jejích blankytně modrých očí. „Vítej zde, v zářivých zahradách světla, milá Meirin.“

„Arianna,“  problesklo v duchu ženy jméno. „To musí být jistě Arianna světlá bytost, která převádí duše tam a zpět v těchto nádherných světlem prodchnutých zahradách.“  Slovy se nedá popsat štěstí, které Meirin prožívala. Po dlouhé těžké pouti opět doma…

Arianna jí podala ruku, aby mohla vystoupit z loďky. Tu jí přicházely vstříc světlé bytosti, jejichž důvěrně známé tváře poznávala. Mezi nimi se blížili i Irenah a Orin, kteří jí přišli s vřelostí stisknout ruce. Radost a vroucí dík, který stoupal z jejich niter k trůnu Nejvyššího, se nedá slovy poipsat. Přicházely i zástupy světlých žen, které Meirin znaly a jež posílaly k Zemi pomocné proudy, které Meirin svým nitrem zachytávala a rozdávala dále. Jako dávný sen jevil se pojednou její pozemský život, který byl prožit plně, i přes to, že skrýval mnohé nástrahy. 

Meirin, Orin a Irenah nyní smějí nastoupit vytouženou cestu vzhůru do svého věčného domova do ráje čistých a všech vin zbavených lidských duchů.  Ještě dříve však se před jejich zrakem odehrála všechna prožití jejich celého bytí.  Nesmírná bolest zachvátila jejich nitro, když viděli sami sebe jak klopýtali a scházeli z pravé cesty, jsouce obklopeni mnohými světlými pomocemi a jejich duše naopak plesala, když viděli, jak směli vědomě spolupomáhat v krásném a dokonalém díle Stvoření, které je řízeno pravěčnými zákonitostmi. Nesmírná úcta, dík a nejvíce pak pokora naplnily jejich duše, když směli přehlédnout, jak nádherné a  dokonalé je celé dílo Stvoření a jak veliká Láska Boží vše neustále protkává. Každý lidský krok by byl jen velebením a chválou velikého Stvořitele, kdyby lidé dokázali pochopit, jak důmyslně je celý svět zařízen. Jen štěstí a radost  by mohly naplňovat celé bytí lidského ducha, kdyby sám sebe nestrhl na úroveň jen rozumově uvažujícího omezeného tvora, který je natolik pyšný, že neuznává ani jsoucnost samotného Stvořitele, bez něhož by nebylo ničeho, ba ani člověk sám by nemohl vzniknout.

 

Konec

 

Maria M. AO-institut.cz