Pomoci na Zemi 4. 5. a 6. část

26.03.2012 21:45

Pohlédnou na strážce úrovně. A Meirin k němu přistoupí s otázkou: „Je možné, abychom ještě před tím než budeme moci stoupat vytouženou cestou vzhůru, odešli ještě jednou dolů na Zemi, kde volá tolik duší po pomoci a po záchraně?“

Moudrý strážce odpoví: „ Jak šlechetná jsou vaše srdce. Vidím, že neprosíte pro sebe a že máte v sobě touhu pomoci nehledě  na svá vlastní přání. Je-li to vůle Boží, pak smíte. Modlete se ke Stvořiteli, aby byla vaše pouť požehnána.“

Meirin se otočí k Orinovi myslíc, že i on prožívá totéž nadšení jako ona se svou přítelkyní.  „Orine, mám takovou radost!“ Orin však  smutně odvrátí obličej.

„Má milovaná Meirin, vím, že tvou duši naplňuje vroucí láska a touha pomoci trpícím. Víš ale,  jaké nebezpečí na Zemi číhá? I čistí duchové tam mohou ztratit pravou cestu, víš, že každý, kdo se zrodí v pozemském těle, na vše, co bylo před zrozením zapomene. Je tak těžké tam dole žít podle vůle Boží. Temno se staví na odpor všem, kdo touží po Světle, snaží se takovým lidem klást do cesty překážky a i do té sebemenší skuliny, kterou tvoří byť i malá slabost, zatne nemilosrdně svůj dráp. Mám o vás milé přítelkyně upřímnou obavu. Mé vzpomínky jsou ještě příliš čerstvé. Je tolik pokušení, co člověka na Zemi hodlá svést z cesty. Ale, jak vám rozumím...“

Meirin je překvapena, ale chápe svého milého a chce jej povzbudit a také sama pro sebe chce zdůraznit slova: „Ano, vím to, můj drahý, ale Světlo je silnější, než temnota. Jsme-li služebníky Božími, jsme Jeho silou chráněni jako světlým pláštěm, či lesklou zbrojí a nic a nikdo nám nemůže uškodit, nepodáme-li temnu sami svou ruku.“

Orin odpoví: „Vidím, že jste pevně rozhodnuty. Kéž je světlá síla stále s vámi. Já však na Zemi již nepůjdu, zažil jsem mnoho těžkého. Ale jít samotné bez pomoci vás nenechám.“

Obrátí se ke strážci oblasti. „ Prosím, smím doprovázet milé přítelkyně dolů k Zemi? Chci jim být nápomocen a dodávat jim sil jako duchovní pomocník v jemnějším těle.“

 

Strážce po chvíli mlčení promluví slavnostním hlasem: „Tvá prosba byla vyslyšena ve Světle. Kráčej nyní společně s čistými ženami zpět.

Mějte ale všichni na paměti, že cestu, kterou jste si zvolili není jednoduché projít.

Věrná služba je však to, co vás udrží nad kalnými pozemskými vodami. Služba Bohu a také láska ke všem tvorům vás musí nyní vést a osvětlovat vaši cestu.

Ty Orine, nikdy neumdlévej  v nabádání a v šeptání rad a poučení. Ty Meirin i ty Irenah, nikdy nezapomeňte na čistotu, kterou nesete ve svém srdci. Budete-li kdy klesat na mysli, či zkalí-li se vám uprostřed boje s temnotami zrak, vězte, že ve vroucí modlitbě naleznete posilu a oporu. Dbejte na to, aby  vaše spojení se světlými výšinami nebylo nikdy přerušeno. Jakmile vzhlédnete tam v hlubinách na Zemi k modrému nebi, nechť se ve vás probudí toužebná vzpomínka na světlo a modrou záři z našich úrovní.“

Všichni tři se s pokorou a úctou mlčky skloní před moudrým strážcem. Hluboce si váží jeho rad a jsou vděčni za splnění svých proseb. Poděkují. Společně se chopí na ruce a celou duší jim zní slova: „Nezapomeneme, nikdy nezapomeneme…“

Pomalu se k nim blíží Arianna. Tentokráte její hlavu zdobí čelenka se  světle modrým kamenem, který září na jejím čele, jako by měl posvítit loučícím se poutníkům na dalekou cestu. Její bytost je ve své ušlechtilosti nyní velmi vážná, současně však vzbuzuje v člověku naději a dodává sílu ke splnění nelehkého úkolu, která k nim skrze ni přichází. Arianna dobře ví, jak obtížná jejich pouť bude, avšak ve své čistotě věří, že všichni tři setrvají věrni Světlu v každé chvíli a budou tak chráněni. Jednou opět nastane okamžik, kdy je bude moci vyhlížet z vysoké bílé skály, až se na loďce vynoří z tajemných, kouzlem prodchnutých mlh jezera.

„ Nyní tedy, je li to vaše přání, pojďte a  vydejte se na dalekou cestu do nížin.“

Všichni přítomní je pohledem provázejí, loučí se a prosí v modlitbě o sílu ke splnění jejich nelehkého úkolu. Ona posila se snáší na jejich ramena jako světlý plášť z vláken tkaných ze světlých nitek pomáhající lásky, věrnosti a přísné neochvějné spravedlnosti. Ženám byla do pláště ještě vetkána zářivě bělostná vlákna chladivé svěží čistoty.  Tento plášť ochrany ve službě  nevpustí nic zlého, pokud člověk sám nepodá ruku temnu číhajícímu venku.

Orin je oděn do obleku stříbřité barvy, který se podobá brnění s vlajícím pláštěm sepjatým na prsou zdobenou sponou. Dokonce se pod  pláštěm zaskvěl i blyštící se meč, jenž mu byl dán, aby rozeznal přesně dobro od zla a aby ostře a pevně jako blyštící se ocel meče mohl bojovat proti všemu temnu a aby jím chránil vše, co nese v sobě i v nejhorší bouři čistotu a touhu po světle. Plášť obou žen byl bělostný, neboť vlákna čistoty a věrnosti v něm převažovala. Irenah měla z těchto vláken na ramenou vyšité bílé květy lilií. Plášť Meirin zdobila ještě navíc růžová a nachová vlákna věrné lásky, která tvořila v přední části pláště nádherné květy rozvitých růží s poupaty. Ještě jednou trojice přátel pohlédla zpět a vryla si do duše tento okamžik, neboť tam dole, až obléknou opět pozemský šat, se jim na oči položí páska a oni zapomenou na všechna prožití z jemnějších světů. Ona prožití budou však vepsána v jejich duchu, který bude živě působit, aby došli ke splnění svého slibu a aby je zpočátku alespoň podvědomě či ve snách tato vzpomínka posilovala a byla jim motivací a oporou v těžkých chvílích tam dole ve hmotnostech.

Jejich oči ještě jednou pohlédly do zářícího světla, jejich duše do sebe vpíjela jeho záři a pila z ní, jako poutník, který potřebuje vodu před dlouhou cestou vyprahlou pouští. Ještě jednou pohlédli do očí všech přítomných bytostí a duchů a věděli, že je budou odsud posilovat a mohou být s nimi od tohoto okamžiku spojeni pevným poutem, které je bude spojovat se zdejší míruplnou a světlem zalitu oblastí. Ženy viděly, že je zde v tomto okamžiku přítomno i mnoho ženských bytostí velmi ušlechtilých, jejichž duch září silou Světla, ve kterém se zachvívají. Dvojice žen mezi nimi zahlédla i důvěrně známé tváře. Se všemi ženami cítily veliké vnitřní spříznění a mohly je všechny zvát svými sestrami. Neboť jejich stejnorodost sbližovala jejich duše, že si byly natolik blízké.

Všechny čisté ženy je duchovně objaly a podaly jim ruce. Meirin a Irenah cítily, že láska, se kterou se s nimi loučí, je bude provázet stále. Ony s nimi budou ve svém působení i v nejtěžších chvílích pozemského života. Svým duchem se s nimi mohou spojovat i přes velikou vzdálenost světů, která je bude dělit. Pokud si udrží tam na Zemi čisté, nezkalené spojení se Světlem, budou moci cítit blízkost všech těchto věrných  světlých služebnic, jejich duchovních sester. A pokud se budou dole na Zemi cítit zcela opuštěny a samy, či budou-li muset čelit mnohým útokům ze strany Světlu odvrácených lidských duchů, ve vroucí modlitbě a touze po spojení se Světlem jim tyto zářivé sestry podají své ruce a pevně je podrží a i v největší tísni a utrpení je nenechají padnout.

 Ach, jak veliké má člověk na své pouti pomoci, on se jim však uzavírá. Jen on sám musí vědomě podat ruku temnu. Věrného a čistého ducha temno zasáhnout nemůže. I kdyby pozemsky trpěl od nenávisti plných lidí, přesto má ve své duši bohatství, které mu žádný člověk nemůže vzít. On si nese ve svém nitru Světlo, Pravdu a spojení s krásnými světlými oblastmi, jako je tato.

Nastal čas k odchodu. Všichni tři ve svém nitru pevně uzamkli tuto vzpomínku jako vzácný klenot a s pomocí Arianny vstupoval jeden po druhém na nádherně vyřezávanou loďku. Cítili se bezpečni s převozníkem, kterého halilo světlé lněné roucho a jehož kápě pokrývala jeho hlavu. Trojice stála na loďce, kterou jemně pohupovaly vlny. Dlouhé pláště žen vzadu splývaly ve vlečku a výšivky na nich se třpytily v záři světla.

První vnoření vesla do vody rozčeřilo hladinu a loďka vyplula od břehů světlé oblasti. Ještě dlouhou chvíli mohli poutníci sledovat průzračnou hladinu, než jemný mlžný opar zastřel jejich výhled. Pluli plni odhodlání. Dodávali si navzájem odvahy a slíbili si, že si budou vždy pomáhat. Kdyby se stalo, že bude některá z žen na Zemi klesat ve svém rozhodnutí či věrnosti Světlu, budou jí oprou a nenechají ji napospas pochybnostem či proudům, které nejsou světlé. Orin jim bude věrně stát po boku. Po celou dobu plavby byly jejich duše pohrouženy ve vroucí modlitbě a jejich nitro naplňovala radost z toho, že smějí přicházet na pomoc mnohým duším, které ztrácí cestu vzhůru.

Ženy se nesmírně těšily na svůj úkol, který si vyprosily. Vůbec je nenapadlo, že by mohly podlehnout nástrahám hmotných úrovní tak mnoho vzdálených od těchto světlých niv. Těšily se, až budou moci uchopit ruce pozemských žen, až jim pohlédnou do očí a dodají sílu a podepřou je. Povedou je chvíli na jejich cestě vzhůru, dokud se samy nepostaví na vlastní nohy a nestanou se samy pevnými ve svém odhodlání kráčeti vzhůru. Je to nádherný úkol a ony věděly, že síla a láska všech žen ze světlé úrovně bude s nimi, když budou pomáhat…

Ke konci plavby cítili, jak se na jejich ramena klade záhal z těžší látky, který byl stejné hutnosti jako byla úroveň, do které vstupovali. I když musíme přiznat, že o „hutnosti“ zde nemohlo být řeči. Neboť pro pozemského člověka by byla tato úroveň tak lehká a zářivá, že by měl v první chvíli dojem, že se již nachází v ráji.

 Putovali stále dále, níž a níže. Na ramena se jim kladl záhal za záhalem. Cítili velkou hutnost a tíži. Zdálo se, že světlo, které tam nahoře tolik milovali,  svítí  z veliké dálky. Ale ve svém nitru si stále toto světlo nesli a navzájem se povzbuzovali. Nacházeli se již zcela blízko Země. Při pohledu dolů se o ně pokoušela malomyslnost, neboť pohled to nebyl pěkný. Mezi změtí kalných mračen a rozličných myšlenkových forem mohli tu a tam zahlédnout mihotající se světélko v duši některého z lidí. Jak krásný byl pohled na čistě usilujícího člověka, kolem něhož bylo možno spatřit jeho myšlenkový svět.

Jak nevábný byl však pohled  z tohoto místa na lidi, kolem kterých byly formy odporné a kalné, ač byli mnozí pozemsky ctěni a udržovali si svou vážnost. Jak jen se mohl lidský duch takto snížit? Při tomto pohledu stiskl Orin bezděky rukojeť svého meče. Bolelo ho u srdce při pomyšlení, že do tohoto víru zmatků a do změti hustých mračen mají vkročit dvě křehké čisté líbezné květiny. Co když je tam pošlapou, co když jim hustý dým zahalí pohled k modrému nebi a zpřetrhá tak spojení jejich ducha s světlými pomocemi? Hned se však vzchopil. V žádném případě nechtěl živit myšlenky jakékoli malomyslnosti. Naopak on má posilovat, povzbuzovat a nikdy se nevzdávat. Když se takto ovládl, tu pojednou spatřil, že zde zdaleka nejsou sami. Nesčetně světlých nitek se snáší ku pomoci lidským duchům k Zemi a nekonečné řady světlých pomocníků pozemšťanům vnořeným do hmotnosti  v této vážné době soudu pomáhají. Ano, je naděje na záchranu, na zlepšení tohoto neutěšeného stavu na Zemi. Stvořitel ve své veliké lásce vysílá své služebníky a bojovníky Světla ku pomoci horečkou zmítané Zemi a jejím obyvatelům. Nyní záleží na lidech, zda jejich duch procitne a očistí se v síle Světla, která nyní k Zemi v zesílené míře proudí.

 

5. část

Nastala chvíle rozloučení. I když bude jejich cesta pokračovat stejným směrem, přesto půjdou nyní každý sám za sebe. Loučení bylo krátké a srdečné. Všichni společně ještě jednou stanuli tváří v tvář a prosili o sílu ke splnění. Ženy pohlížely dolů k Zemi, kde se bude pro ně tvořit vhodná nádoba pro jejich pozemské působení.

V jedné malé zemi obklopené horami mohli vidět mnoho lidských duší, které usilovaly o zlepšení života na Zemi. Mnohé z nich sem přicházely tak jako ony, pomoci zbloudilým lidem. Meirin lnula k jednomu páru mladých lidí, kteří ve své čisté lásce prosili vzhůru, aby mohli mezi sebe přijmout čistý květ jejich krásného vztahu. Za nějaký čas byla jejich prosba splněna a mladá matka se cítila nanejvýše obdařena milostí, když mohla cítit pod svým srdcem první pohyby dítěte. Cítila se, jakoby bylo její dosavadní usilování  a touha po čistotě ženství pojednou nápadně posíleno. Ba jakoby čistota sama byla pro její duši téměř hmatatelná. Tak silné proudy něčeho posvátného a nesmírně zářivého ji v jejím požehnaném stavu naplňovaly.

Cítila, že poklad, který nosí pod svým srdcem a který je zřejmě zdrojem těchto vln nádherné posily čistoty ženství, musí chránit. Silně citlivě vnímala svůj vnitřní hlas, který jí nabádal k tomu, aby se vyhýbala prostředí, kde se scházelo příliš mnoho lidí. Vyhledávala spíše samotu a své nejkrásnější chvíle prožívala sama se svým dosud nenarozeným dítětem ve svém domově, který vždy udržovala v čistotě a se smyslem pro krásu. Nyní však vše viděla jinýma očima. Chtěla svůj příbytek učinit čistým i v myšlenkách a v tom, co lidské oko nezahlédne. Vždyť budou moci brzy přivítat mezi sebou malého človíčka, který, jak cítila, přichází ze světů, kde je vše mnohem krásnější, než zde.

Proto inspirována tímto pomyšlením, snažila se v rámci možností svůj domov co nejvíce přiblížit své představě o nádherných světech, které se nacházejí vysoko nad Zemí a ze kterých krásné lidské duše, jako je tato, přichází. Byla to Irenah, která stála většinu času poblíž nastávající matky a nabádala jí, aby se zdravě stravovala, aby chodila na dlouhé procházky v čistém zdravém prostředí. Pohyb na malé zahrádce u domu a vycházky s psíkem do nedalekého lesa byly nastávající mamince zdrojem té největší radosti, jakou nyní prožívala, neboť zde se mohla nerušena oddávati svým touhám a myšlenkám.

Její muž na ni pohlížel s velkým obdivem a často říkal, jak je nyní jiná, krásnější. Kolem její bytosti se nyní vznáší jakási světlá záře, kterou člověk může jen tušit a která jej nutí k úctyplnému odstupu od něčeho posvátného, co se v blízkosti nastávající matky odehrává. Irenah také šeptala mamince, aby halila své tělo do dlouhých šatů a v žádném případě jej nevystavovala nečistým pohledům, neboť již nežije sama pro sebe, ale stala se nádobou, která chrání a vytváří malé tělo pro čistou duši. Mladí rodiče prožívali, že již na život nejsou sami a nemohou proto již více dělat vše, co se jim zlíbí.

 Jsou tu nyní pro někoho třetího. Oblažující city, které maminka v těhotenství prožívala a úcta před něčím čistým, která vzrůstala v duši nastávajícího otce, se měnily v lásku k dítěti, která, aniž to oba pozorovali, byla dobrovolnou službou této duši. Z lásky k ní chtěli být co nejlepšími lidmi, z lásky se vzdali všech radovánek, které se s čistotou této duše neslučovaly. Každý, kdo k nim přišel na návštěvu byl změnou, která se u nich udála, zasažen. Někteří přátelé jim moc přáli toto štěstí, jiní trousili uštěpačné poznámky o tom, jak se nyní straní společnosti a proč že mladá pohledná maminka chodí zahalená jako jeptiška. Její muž se snažil ze všech sil odstínit tyto neblahé vlivy a chránil maminku a děťátko tak, že se jich žádný z těchto vlivů nedotkl. Uprostřed nečistého světa si utvořili oázu míru a lásky.

 A tak jednoho vlahého letního jitra za zpěvu ptáků spatřila světlo pozemského světa malá Meirin. Dali jí jméno Monika. Irenah směla být při tom a radovala se z malého zázraku, jímž jest pozemské zrození.

I jí to zakrátko táhlo na místa, kde byla přitahována k ženě, jež byla v očekávání. Před nedávnem ji však opustil přítel a ona ve svém trápení volala v duchu o pomoc. Z jejího nitra zmítaného bolestí vystupovaly vzhůru vroucí modlitby. Bolest v tuto dobu vypálila všechny vedlejší vlivy a ona ve své touze po něčem krásném, co jí bylo nyní odňato, v touze po lásce a blízkosti milovaného člověka, vytvořila čistý most pro duši, která přicházela. I ona byla velmi oblažena a znenáhla jí její dosavadní bolest a žal připadaly malicherné a zbytečné a mávla nad nimi rukou.

Vždyť štěstí, které nyní prožívá převyšuje vše, co si kdy dokázala představit. Žila nyní pro své dítě a vrátila se domů ke své matce, která svým klidem a moudrostí byla mladé mamince oporou a bezpečným přístavem. I ona po předešlém zklamání z jejich rozpadlého vztahu a ze starosti, co teď, když je na cestě dítě, nalezla opět svůj slunný úsměv a byla mladé ženě ve všem nápomocna. Chodívaly spolu na procházky parkem a zvláštní kouzlo, které nyní kolem nastávající maminky bylo, je podněcovalo k vážným rozhovorům, které se týkaly smyslu života na Zemi.

Nikdy před tím si takto nepovídaly. Nyní je spojovala společná láska k brzy se narodivšímu děťátku. Byly dny, kdy vycházela nastávající matka do parku sama. Kráčela alejí vysokých topolů, jejichž listy ve větru zpívaly svou píseň. Viděla jít proti sobě ženu s kočárkem. Již dříve si jí všimla, když takto s maminkou chodívaly. Vždy se jí líbily její dlouhé šaty. Byla nyní v radostném naladění a mimoděk pohladila rukou své děťátko, které mělo již brzy přijít na svět. Zřídka kdy oslovila cizí lidi, ale nyní, jakoby jí někdo pobídl a ona oslovila maminku s kočárkem. Pozdravily se a jejich vzájemný úsměv a pohled do očí je povzbudil k dalšímu rozhovoru. Maminka nahlédla do kočárku. Z kočárku se na ní usmívala líbezná tvářička malého děvčátka.

„Ta je ale krásná. Jak se jmenuje?“

„Monička.“

„To je hezké jméno. My budeme mít Irenku.“

Duše obou dětí se poznaly. A zaradovaly se ze setkání. Že se opět setkají tak brzy, ani nedoufaly. Maminky si povídaly do dětech, o jejich narození a cítily, že mají mnoho společného. Jiné maminky hleděly, jak se lépe obléknout, aby vypadaly žádoucí jako dříve, hledaly zábavu a své děti měly jako milé mazlíčky. Kdežto tyto dvě matky braly své mateřství skutečně vážně a jednaly s úctou k duším, které nyní dlely v malých tělech.

Jaro bylo v plném proudu. Omamná vůně šeříků se nesla krajem. V parku pod rozkvetlými třešněmi kráčí vedle sebe v družném rozhovoru dvě ženy v dlouhých šatech s kočárky. Staly se dobrými přítelkyněmi a věděly, že spolu mohou hovořit o nejniternějších věcech, nad kterými by jiné ženy jen mávly rukou. Moničina maminka se taktně zeptala na Irenčina otce. Od té doby, co vyslechla smutný příběh o jeho odchodu, brával Moniččin tatínek na výlety nejen svou rodinu, ale i malou Irenku s maminkou.

Dívky vyrůstaly jako sestry. Byla radost na ně pohledět, neboť se chovaly poněkud jinak, než ostatní děti. Nebyly tak hlučné, ani vznětlivé, naopak, radovaly se z prostých věcí, nežádaly pro sebe mnoho drahých hraček, neboť největší zábavou pro ně skýtala příroda. Jejich maminky si všimly, že děvčátka prožívají v přírodě něco více. Občas se zdálo, že si povídají s někým neviditelným. Na maminčiny otázky prostě odpovídaly: „To jsou naši malí kamarádi.“

Když se maminky pídily po vysvětlení, dočetly se v knihách o existenci přírodních bytostí. Lidé čistého srdce je prý mohou vyciťovat, naslouchat jejich hlasům, či je snad dokonce vídat. To bylo to pravé vysvětlení. Zůstaly tedy klidné, neboť se dosud znepokojovaly nad podivným chováním svých dětí.  Nápadným rysem obou dívek bylo to, že více než na sebe, myslely vždy na druhé. Již v útlém věku soucítily s trpícími zvířaty, či je velmi rozesmutněly některé události, které se staly v jejich okolí. Jednoho dne našla Monika svou maminku v slzách. Maminka se zdráhala říci jí, co se stalo, neboť znala její citlivou povahu a bála se, že jí smutná zpráva o smrti babičky velmi rozesmutní. Jí samotnou lomcoval pláč a žal byl větší, než dokázala snést. Když si k ní Monička sedla na klín a hladila jí, trpělivě a s vekou láskou k ní promlouvala tichými slovy: „Maminko moje milá, nebuď smutná. Bolí mě u srdíčka, když tě vidím takto plakat. Pojď, projdeme se spolu do zahrady. Přivoníš si k té rudé růži, která se dnes ráno rozvila. Uvidíš, bude ti opět lépe.“

„Ale mé dítě, já nyní pláču, protože mi odešel někdo, koho jsem měla moc ráda. Tvá babička se s námi rozloučila.“  Matka očekávala usedavý pláč svého dítěte, ale byla překvapena odpovědí: „Babička už směla odejít? To je dobře.“ A zatleskala ručkama.

„Ale má milá,“ pronášela matka mezi vzdechy, „Již babičku nikdy neuvidíš, nikdy už nám nepřijde otevřít, když zaťukáme na její dveře. Už nám neupeče ten  dobrý štrůdl.“ A opět se dala do usedavého pláče.

Malá dívenka však zůstávala klidná a divila se, proč maminka tolik pláče. „Ale maminko, vždyť se s babičkou zase shledáme. Byla již stará a nemocná a vím, že měla čistou duši. To jistě odešla do nebe a smí tam být nyní s anděly.“

„Ach, mé dítě, odkud to víš?“ zeptala se maminka a údivem přestala plakat.

„Odkud to vím? Ani nevím, snad jsem to věděla odjakživa.“

Maminka v jejích slovech cítila moudrost, která zněla z dětských úst tak prostě. Čas od času některá z dívek pronesla něco, co maminky udivilo  a v čem po delším uvažování viděly hluboký smysl. To vše v nich jen utvrzovalo vědomí, že přeci jen existuje život po smrti. Maminky věděly jistě, že se jejich děti s takovou informací dosud nemohly setkat, a přece to vědí a mluví o tom tak samozřejmě, jako by to ani jinak nemohlo být.

I ve školce a později ve škole byly dívky známé tím, že se vždy zastaly či ujaly slabších dětí a nestrpěly ve své přítomnosti jakékoli bezpráví. Velmi jim záleželo na tom, aby vše mezi dětmi bylo spravedlivé. Nehleděly při tom na sebe a nebály se postavit se ani starším chlapcům, kteří chtěli mladším jakkoli ubližovat. Ne že by se praly jako chlapci, ale svými slovy a pevnou vůlí, kterou do každého obhajování pravdy dávaly, si získaly mezi dětmi respekt a děti si jich začaly vážit. Později je však mnozí spolužáci nazývali snílky  smáli se jim, kde že mají ty své vzdušné zámky. Dívky tyto řeči mrzely, ale měly jedna druhou a vždy, když si o tom spolu popovídaly, posílily se v přesvědčení, že nezáleží na tom, co si myslí většina, ale na tom, co je správné. Proto si, ač chvílemi posmívány, udržely svou cestu, po které si předsevzaly kráčet.

 

část 6.

 

I když byly jako sestry, přesto pocházela každá z jiných poměrů. Moniččini rodiče měli své jediné dítě velmi rádi a chtěli, aby mohla mít vše, nač pomyslí. Usnadňovali jí život, jak jen mohli, takže kromě školy nemusela mít doma žádné povinnosti a mohla se věnovat svým zájmům. Oproti tomu Irenka žila jen se svou maminkou a s nemocnou babičkou. Babička byla již delší čas upoutána na lůžko a potřebovala častou péči. Maminka chodila do práce, aby uživila rodinu a Irenka měla v maminčině nepřítomnosti na starost domácnost a nemocnou babičku. Maminka si v zaměstnání vybírala odpolední směny, aby babička nebyla sama, když je Irenka ve škole. A tak měla Irenka hned po škole plno práce. Monika jí často zvala na procházku či na návštěvu, ale Irenka jí vždy vysvětlila, že nemá čas

Proto k nim Monika po škole často chodívala a ráda pomáhala nemocné babičce. Četla jí pěkné knížky a vždy jí donesla něco, co měla babička ráda. Babička, i když jí nemoc poutala na lůžko, dívkám předávala mnoho ze své moudrosti, kterou za svůj dlouhý život naplněný pilnou prací, nabyla. Dívky pozvolna dospívaly. Když se jejich duch probouzel z dětského věku a mohl nyní naplno působit, počaly obě dívky prožívat velikou až tesknou touhu po něčem krásném, co není z této Země. Nevěděly, co to je a ani to nedokázaly pojmenovat, a proto o tom spolu nemluvily.

Monika velmi toužila sdílet své city s někým, kdo by jí plně chápal, koho by mohla celým srdcem milovat a s kým by prožívala to štěstí, po kterém její duše prahla. Kdysi dávno sdílela svůj život s milovaným Orinem a hluboko v její duši byla vryta vzpomínka na spříznění duší, které dohromady tvoří dokonalý celek. Když denně prožívala, jak se její ideály a touha po lepším čistším světě liší od skutečnosti, přála si v osamělých chvílích k někomu patřit, mít se komu svěřit  a přála si, by se mohla choulit do něčí láskyplné náruče a tam opět nabýt síly a odhodlání k přemáhání běžných starostí dalších dní. I když byl Orin blízko ní, snažil se povzbudit jí a býti jí onou blízkou duší, neslyšela ho, jen v ní snad jeho přítomnost ještě více jitřila tuto bolavou ránu duše.

 Kamarádi dívky přemlouvaly, aby s nimi chodily na zábavy, ale Irena měla své povinnosti, které jí nedopřávaly volného času. Monika neměla povinnosti žádné a dřívější dobrovolná pomoc Ireně a její babičce jí počala být zátěží ve věku, kdy si přece může užívat volnosti mládí jako ostatní kamarádi. Chodila k Ireně stále řidčeji a rodiče jí mohli častěji vídat mezi kamarády. Byli tomu rádi, neboť jí přáli, aby se mohla radovat ze života a proto jí i nadále usnadňovali její cestu.

Irena chodila na brigády, aby si vydělala trochu peněz, chtěla-li s přáteli někam jít. Neboť maminka jí řekla, že na zbytečnosti peníze nemají. To Irenu stále udržovalo v pohybu a nikdy neupadala do snivé nostalgie s představou, že by mělo být všechno přece jinak. Každodenní práce a povinnosti ji naučily stát pevně nohama na zemi a pokud nebyla s něčím spokojena, napřela své síly, dělala co mohla a v každé situaci nalezla schůdné řešení. Sice trávila jen málo času se svými vrstevníky, ale necítila se býti o nic ochuzena. Byla šťastná a činorodá práce a pomoc druhým jí naplňovaly. Stále jí o táhlo k trpícím lidem a hledala cesty, jak by mohla co nejlépe pomáhat. Na nástěnce ve škole se dočetla o pomoci dobrovolníků v nemocnicích. Takoví lidé dochází za pacienty, povídají si s nimi, tráví s nimi jejich volný čas a snaží se je povzbuzovat. Babiččin zdravotní stav se začal zlepšovat, takže nepotřebovala již stálou péči a mohla zastat i některé domácí práce.

Irena byla ráda, že může svůj volný čas věnovat  pacientům v nemocnici. Tato činnost jí naplňovala radostí a bylo podivuhodné, že i u sebetěžších případů v nemocnici prožívala v hloubi duše zvláštní, dávno známý pocit naplnění snad dávno vyslovené prosby. Pomoc bližním se stala její nejmilejší činností a cítila, že snad právě proto žije na Zemi. Pacienti měli rádi její slunný úsměv a pohodu a mír, které vycházely z této klidné stále vyrovnané a radostně působící dívky. Mnohé její kolegyně v nemocnici tato práce velmi vyčerpávala a vždy obdivovaly Irenu, s jakou stálou chutí a energií zase a znovu přichází mezi nemocné. Přála si být zdravotní sestrou, aby mohla tuto práci dělat jako své zaměstnání. Nestarala se o chlapce, ani o módní oblečení jako dívky jejího věku. Byla sama sebou a nechávalo jí chladnou jednání většiny. Její činnost jí naplňovala štěstím, které její kamarádky ve víru zábav, obklopeny kamarády a rozličnými nápadníky, marně hledaly.

Jinak se však vedlo Monice. Nebyla tak usilovná, aby dobrovolně pravidelně vykonávala nějaké prospěšné práce sama od sebe. Nikdo jí k tomu nenutil, a tak měla mnoho volného čau. Přemýšlela o svém životě, snila si o tom, jak krásný by svět mohl být a často upadala do stavů smutku, že je vše zcela jinak, než by to mělo podle jejích představ být. Tolik si přála lepší svět, ale neměla vůli začít pro to něco dělat, ba snad ani nevěděla, za jaký konec by to měla vzít. Měla pocit, že vše je dnes naruby, ale ona, obyčejná dívka přece svět nezmění. Ráda by si o tom popovídala s Irenou, ale ta měla své pacienty a na svou kamarádku neměla již mnoho času. Moniččina podvědomá niterná touha býti ku pomoci druhým jí vedla mezi lidi. Přicházela stále častěji mezi své kamarády a prožívala spolu s nimi jejich radovánky.V tomto světě pokřivených tužeb a nečistých sklonů byla její čistá vůle ku pomoci druhým snadno pokroucena. Mezi takovými lidmi se cítila čím dál více nepochopena a nebylo, komu by zde pomáhala. Všichni se navenek zdáli být silnými a jejich přehnané sebevědomí jim stavělo před oči masku dokonalosti a neomylnosti, která zakrývala jejich skutečnou bytost. V takové společnosti Monika toužila o to více po pochopení a po někom, s kým bude moci důvěrně sdílet své city. Hodnotila svět sama podle sebe a tak všem ve své mysli připisovala jen ty nejčistší úmysly. Ve své naivní představě o hezkém světě se nechala mýlit a neviděla u svých kamarádů přetvářku a  honbu za vlastním prospěchem, stálé chtění o sebeprosazení  i za cenu ponížení druhých.

S Irenou se vídaly ve škole. Irena jí často vyprávěla své zážitky z nemocničního prostředí, líčila, jaké zázraky se občas odehrávají, touží-li nemocný skutečně po uzdravení a snaží li se nalézt příčinu svého onemocnění. Vyprávěla, jak byla na jedné přednášce, kde se mluvilo o duchovních příčinách nemocí, což bylo její duši velmi blízké. Chtěla lidem pomáhat i v tomto smyslu. Dále vyprávěla, jak jí již nejedna nemocná paní sdělila, že když jí Irena hladí na nemocném místě, uleví se jí. Moniku její vyprávění vždy zaujalo a ráda jej poslouchala. Viděla na Ireně, jak je šťastná. Vždyť ona si také moc přeje prožívat něco opravdového, něco krásného, ale kde to nalézt? Neviděla již to, že vynaložené úsilí, píle a nezdolná vůle jít za svým cílem změnit svět k lepšímu je to, co Irenu přivedlo k tomu, co nyní naplňuje její duši štěstím, po kterém toužila. Nevěděla, že jen, když člověk dává radost, štěstí a lásku, může  se mu jich také dostávat. Ona zůstávala stále jenom při snění a nezačala dělat nic pro to, aby se něco změnilo. Čekala, že štěstí, radost, láska, po které touží a naplnění její duše, přijde samo, právě tak, jak se jí všeho odmalička dostávalo.

 V životě je tomu však jinak, než v teplém hnízdě milující rodiny, kdy rodiče své ratolesti neúnavně odklízí všechny překážky z cesty, aby jí usnadnili a zpříjemnili život. Vždyť práce, píle a překážky člověka utužují, zpevňují a posilují. Přijde-li pak silnější bouře, on stojí nohama pevně na zemi a ví, že již mnoho těžkého překonal, a tak dokáže i toto. Avšak, člověka, kterému vždy spadlo vše bez práce do klína, snadno skolí i silnější závan větru, neboť žije jen v klamných představách a pravý život naplněný činy a radostnou prací, mu uniká mezi prsty. Takový člověk se stále cítí nenaplněn a jeho duch pozvolna usíná.

Takový člověk hledá něco nebo někoho, kdo jej potěší. Nemůže však brát ten, kdo nic nedal.

Nastal čas, kdy se děti měly rozhodnout, na kterou střední školu půjdou. Irena se s úspěchem dostala na zdravotní školu. Monice rodiče doporučili gymnázium. Je přeci ještě mladá a nemůže se rozhodnout, co by chtěla dělat. Z gymnázia půjde na vysokou školu, aby byla vždy dobře zajištěna. A tak se cesta přítelkyň rozdělila.

Dávný slib vzájemné pomoci však byl platný stále. A tak Irena cítila, že tak, jak pomáhá svým pacientům, musí nyní pomáhat i své přítelkyni. Avšak Monika byla ráda, když jí někdo utěšoval a věnoval jí pozornost, ale sama se nevzchopila, aby dělala něco pro to, aby nalezla, co hledá. Irena viděla, že její časté návštěvy nemají žádného výsledku. Když věnovala stejnou péči pacientům, kteří měli silnou vůli k uzdravení, mohla být svědkem rychlých pokroků a téměř zázračným uzdravením. Věnovala tedy opět více času jim. Předsevzala si však, že Moniku bude navštěvovat méně často, ale pravidelně a alespoň tak jí dodávat sil.

Ve svém chtění po naplnění žíznící duše, ve své touze po lásce Monika vyhledávala cesty, jak tuto touhu naplnit. Již tolikráte dala na „osvědčené“ rady svých spolužáků, kteří podobnou touhu ducha ve svém nitru ohlušovali zábavou, a nečistými náhražkami. Na její duši se kladl pozvolna a nepozorovaně stín. Stále řidčeji prožívala chvíle, kdy jí stačilo podívat se na modrou oblohu a cítila mocné záchvěvy čehosi důvěrně známého, něčeho, co její nitro naplnilo radostí a štěstím až po okraj. Již jí nečinily radost kvetoucí stromy a vůně vlahého jarního vánku, již si nezpívala jen tak pro radost. Její dny se pokládaly jeden za druhým jako závoje halící její duši do neproniknutelné mlhy. Hledala lásku, hledala utěšitele a náruč, ve které by se konečně cítila dokonale šťastna. Marně jí Orin po jejím boku vždy varoval a nabádal, že toto není pravá cesta. Marně jí Irena domlouvala a občas i přísně radila, aby se pustila do nějaké smysluplné činnosti a zanechala hříšných zábav, které jen kalí čistotu jejího dívčího nitra.

 

Pokračování příště