Pomoci na zemi 7. 8. a 9. část

18.04.2012 17:54

I rodiče o ni začínali mít starost a spytovali svědomí, zda někde snad neudělali chybu, když dítě vzešlé z jejich vroucí lásky a harmonického vztahu má sklony k nečistým zábavám dneška a je stále tak zasmušilé a uzavřené. Nedokázali jí pomoci ani splněním jejích přání. Současně však bylo již pozdě nyní jí cokoli přikazovat, jak jim radila Irenina maminka, když na to Monika nebyla vůbec zvyklá. Nyní si dospívající dívka chtěla dělat všechno po svém a rodiče na ní již neměli vliv. Zdálo se jí, že její touha po skutečném štěstí a po lásce bude konečně naplněna. Když jí bylo osmnáct let, nalezla si utěšitele, svou vytouženou náruč, do které se bude moci čas od čau schoulit a šeptat si s ním o všech bolestech i radostech, o ideálech i nenaplněných touhách.

 Nedbala na varování a rady všech blízkých, kteří jasně viděli, že zde skutečné štěstí nenalezne, že pravý vztah nerozkvétá na prázdnotě a smutku, ale pravý vztah a pravá láska může vykvést jen ze vzájemného dávání jeden druhému. Jsme-li naplněni radostí  a chceme-li jí dát milovanému člověku pnou náruč a toužíme po tom, aby on byl vedle nás šťasten a na sebe ve své lásce téměř zapomínáme, je-li toto dávání lásky vzájemné, pak je vztah takových lidí skutečně požehnán a naplněn trvalým štěstím. Bere-li si však jeden druhého proto, aby jej druhý učinil šťastným, a očekává-li že bude obdarován, pak takový vztah brzy vyprchá, zamilovanost skončí a my vidíme druhého bez růžových brýlí a marně hledáme, co nás vlastně svedlo dohromady.

Monika byla zamilovaná a konečně prožívala, že jí někdo rozumí, že žije naplno a zdála se být dokonale šťastna. Cítila, že kdysi dávno její duše prožívala pocit blaženosti a štěstí a že byla obklopena nádherou, totéž chtěla cítit i nyní. Nikdo se ani nenadál a chystala se svatba. Rodiče i Irenu Monika seznámila se svým mužem až v nedávné době. Dobře cítila, že by si neměli co říct a že by její rozhodnutí nepochopili. Svatební den se rychle blížil a Monika čím dál častěji pociťovala stísněné pocity na duši.

Večer, když uléhala ke spánku, přemýšlela o svém životě. Cosi v jejím nitru jí silně pobízelo k tomu, aby přehodnotila své dosavadní konání a snad i současná unáhlená rozhodnutí. Její duši naplňoval bolestný teskný pocit, jakoby ztratila něco krásného, jakoby šlapala po vzácném klenotu který ač nebyl vidět, přesto krásně zářil. Ve chvílích takového ztišení prožívala bolest duše, která volala po svobodě, po zářivém světle, ve kterém se mohla dříve koupat a vpíjet je do sebe. Monika přece znala z dřívější doby ty oblažující chvíle, kdy se jí zdálo, že se její duše vznáší vysoko do oblak, bylo jí tak lehko. Při pohledu na modrou oblohu, po které pluly bělostné mráčky kdysi prožívala blažené pocity štěstí a zdálo se jí, že na ni někdo tam shůry tichým hlasem volá: „Nezapomeň na krásu světlých zahrad, tvého věčného domova!“

Nyní jí tyto vzpomínky živě vytanuly na mysli. Nikdy nerozuměla zřetelně slovům, ale cosi jí tam nahoru silně táhlo. Bylo to jako láskyplný pozdrav z domova. V takto rozechvělých chvílích se alespoň na chvíli rozestoupily zdi z myšlenkových forem, které si vystavěla kolem své duše. V tu chvíli k ní mohly pronikat světlé pomoci a láska, kterou k ní vysílali její blízcí, Orin, který dlel zarmoucen poblíž ní a světlé ženy z krásných zahrad, odkud kdysi s Irenah vyšla. Nyní počala vnímat, že nepřišla na Zemi proto, aby zde nalezla pro sebe štěstí  a lásku. Něco jí říkalo, že je přeci mnoho lidí, kteří lásku potřebují, jejichž duše zoufale volá o pomoc  a oni neznají cestu ven ze zmatku, který na Zemi nyní vládne.

Monika nyní prožívala ve své duši boj. Orin stál vedle ní, aniž jej viděla  a vnímala, a snažil se jí vtisknout do duše obraz jejího dřívějšího odhodlání a touhy pomáhat trpícím duším tady na Zemi. Pokoušel se předat jí obraz toho, jak spolu s Irenah prosily, aby směly jít ze světlých zářivých zahrad znovu na Zemi a tato vroucí prosba jim byla splněna. Avšak Monika za tento život již navyklá běžnému rozumovému uvažování si nic z těchto vzpomínek nevybavovala. Její vzpomínky sahaly nejdále do dětských let zde na Zemi. Ve svých představách si nic jiného, než to, co nyní na  Zemi viděla a zažila, nedokázala představit. Bylo jí jen prazvláštně teskno a cítila v nitru letmý, vzdálený pocit toho štěstí a naplnění, po kterém její duše tolik prahla a který chtěla nalézt v manželství

Orin si počínal zoufat, neboť viděl, jak těžké je navázání spojení s duchem uvězněným v pozemském těle. Viděl, že nastoupila falešnou cestu a její sňatek je velmi neuváženým činem, neboť Monika má ve svém nitru touhu po ušlechtilých citech, které vždy prožívala. Také posuzuje druhé lidi podle sebe, myslí si, že jsou všichni dobří a nikdy by se neuchýlili k nečistému jednání či ke lži. Svého přítele viděla v těch nejrůžovějších barvách a ve své zamilovanosti od něj očekávala jen to nejlepší. Orin se snažil ze všech sil, aby procitla ze svého snění a rozvzpomněla se, proč přišla na Zemi. Často dlel i u Irenah a věděl, že ona svou cestu za světlým cílem neztratila a v nejbližších dnech v její duši procitne i vzpomínka na její krásný pozemský úkol, který si tam nahoře vyprosila. Ona jediná může Meirin pomoci, neboť jeho nabádání slyší jen z veliké dálky a zcela nezřetelně. Neví, jaký hlas ve svém nitru poslechnout. Proto s veškerou silou volal k Moničině duši:  „Běž za Irenah, ta ti řekne více!“  V Monice se praly dva hlasy- hlas svědomí,  který slyšel Orinovo nabádání a na druhé straně hlas zaběhlých rozumových úvah. Tu jí napadla myšlenka: „Půjdu zítra za Irenou. Dlouho jsme se neviděly, měla bych si s ní před svatbou ještě popovídat, vždyť  jsme jako sestry.“  Člověk mnohdy netuší, že taková vnuknutí, nápady či inspirace nevymyslí sám, ale jeho mozek pracuje v tu chvíli jako přijímač který se ladí na vlny stejného druhu.

Upokojena touto myšlenkou konečně usnula. Ráno se probudila svěží a radostnější než v posledních dnech.

Toho rána si Irena přivstala. Nálada časného svěžího jitra, kouzelný zpěv ptáků a první paprsky vycházejícího slunce vyloudily na její tváři široký úsměv. Dnes se cítila tak lehce. Kráčela vylidněnými ulicemi, neboť lidé ještě spali, ale v přírodě bylo již všechno na nohou. Vše dýchalo štěstím a pulsovalo mladým životem plným síly. Však bylo jaro. Zvířata byla v pilné práci a chystala vše potřebné pro svá mláďátka. I květiny a stromy byly nyní v plné síle a ukazovaly světu tu největší nádheru, jaké byly schopny. Irena kráčela dlouhou ulicí. Její každodenní cesta do nemocnice, kde nyní pracovala jako zdravotní sestra, vedla rozlehlým parkem. Většinou mívala naspěch, ale dnes ráno jí cosi vylákalo z postele dříve. Dosud nevěděla co, ale nelitovala. Kouzelná nálada dnešního jarního jitra stála za to býti prožita plně, beze spěchu, bez myšlenek na každodenní povinnosti.

Irena téměř ani necítila své tělo, její duše se vznášela. S tímto oblažujícím pocitem došla až k mohutné lípě, kterou na své cestě každý den pozdravila. Dnes se u ní mohla zastavit. Objala její kmen svými pažemi, vzhlédla do koruny rozložitého stromu, zhluboka se nadechla a pak blaženě přivřela oči. Jásavý ptačí zpěv zněl z koruny stromu a podmanivá vůně kvetoucích stromů člověka příjemně naladila. Irena si sedla na travnatý koberec a opřela se zády o hnědou rozpraskanou kůru prastarého stromu. Dívala se na modré nebe a tu jí náhle duší prolétla jakási dávná vzpomínka. Taková nádhera, blankytně modré nebe, mísící se vůně rozličných květů, radost, lehkost… všechny tyto vjemy vytvářely společně v jejím nitru ten prazvláštně teskný pocit, který byl zároveň naplněn velikým štěstím a oblažující lehkostí. Ano, toto její duše již dobře znala. Odkud byly tyto vzpomínky, jež vystupovaly nyní před jejím duchovním zrakem jako živé? Tady na Zemi takovou nádheru nezažila, dosud nepocítila podobnou lehkost a zázračné štěstí. Kde jen to mohlo být? Vzpomínala na vše, kam až jí paměť sahala. Ve vzpomínkách na dětství, také v období dospívání prožila mnoho nádherných chvil, ale takovou, jako je tato… ne, to muselo býti ještě dříve. Dříve? Co bylo dříve, než se narodila? Jako blesk zasáhla jí vzpomínka, která byla nejprve mlhavá a nejasná, ale Irena jí nepustila, nenechala ji odplynout, ale šla po nitkách tohoto matného obrazu dále. Tu se v jejím nitru rozjasnilo a její duši zaplavilo blažené štěstí. Páska z jejích očí v tu chvíli spadla a ona si poprvé zde na Zemi vědomě vzpomněla na zářivé výšiny svého světlého domova. Jasně nyní věděla, proč toužila odejít z nádherných rozkvetlých zahrad hluboko dolů na Zemi, která nyní musí kroužit svými temnými drahami.

 

Již ví, proč se s ní život nemazlil, to aby mohla prožít i těžké chvíle, ze kterých musela nalézt cestu ven a prošlapat ji i pro další lidi. Nyní s bohatými zkušenostmi z života naplněného pilnou prací a současně s věděním o velikých zákonitostech velikého Stvoření může býti užitečným nástrojem v ruce Boží a bude moci podepřít, povzbudit, obejmout a pomoci mnohým duším, které toužebně hledají Světlo, ztracenou radost, opravdovou lásku, neoblomnou spravedlnost a křišťálově jasnou průzračnou čistotu nitra. Její duše v pokoře a naplněna velikou radostí velebila Tvůrce všech světů a děkovala Mu, za jeho nezměrnou milost, že ona prostá dívka smí nyní k Jeho cti vykonat nádherné věci. Ona smí působit v jeho paprsku léčivě, hojivě, laskavě a kde to bude potřeba, i přísně. Ach, jak nádherný to byl okamžik- čisté jasné probuzení ducha, jenž se se vší pílí dosud pozemsky připravoval na krásný úkol, který má nyní před sebou.

S vděčností si vzpomněla na Orina a na světlé ženské bytosti, jejichž vliv mohla nyní zpětně nahlédnout v každou chvíli svého života, když se rozhodovala, jakým směrem má její další cesta pokračovat, či jak se má v té které situaci zachovat co nejsprávněji. V duchu vztáhla své ruce vzhůru, zavřela oči a prožívala, že i přes velikou vzdálenost světů jí nyní její ušlechtilé přítelkyně dlící v jejím světlém domově, drží za ruce a že jsou nyní pevně spojeny v dalším působení. Jejich síla bude s ní, bude-li jednat v paprscích jejich pomáhající lásky…

Tu jí při prožívání nádherného pocitu štěstí a radosti ostře bodlo u srdce: „Meirin, sestro moje! Společně jsme si svou službu na Zemi vyprosily a bok po boku jsme ji chtěly vykonávat. Slíbily jsme si tam na loďce unášeny na vodách širého jezera, že si budeme pomáhat. A jestli jedna z nás klopýtne na své cestě, tu jí druhá přispěchá na pomoc. I Orin, má milá, je tu s námi…“ Rázně ze sebe setřásla nostalgické vzpomínky a stála opět, jak tomu byla zvyklá, pevně nohama na zemi. Musí jednat, hned teď, nebo bude pozdě. Věděla, že její přítelkyně se vrhá do záhuby. Neuváženým sňatkem se její životní cesta stočí zcela jiným směrem. Dolů míso nahoru, neboť chce pevným poutem spojit své kroky s člověkem, který nijak netouží po tom, aby mohli společně, ruku v ruce kráčet vzhůru.

Byl již nejvyšší čas urychleně pospíšit do práce. Irena ještě jednou pohladila rozpraskanou kůru staré moudré lípy a v duchu poděkovala za tak nádherné prožití a spěšně se rozloučila s tím to místem, které jí nyní každým dnem při cestě do práce bude připomínat tento vzácný okamžik. Hned, jakmile přišla, převzala službu a obešla své pacienty, zvedla telefon a chtěla zavolat Monice, aby se mohly co nejdříve sejít. Ale nikdo telefon nebral. Jak jen to bylo při jejím pracovním vytížení možné, zkoušela to opět a znovu. Monika telefon nezvedala. Irena však věděla, že se dnes musí sejít. V nitru prosila o pomoc, volala vzhůru o radu, neboť den Moniččiny plánované svatby se blížil a proto se setkání nedalo dlouho odkládat. Její nitro naplnila nyní cele touha pomoci Monice a smět se s ní dnes setkat. Posílena důvěrou v pomoc shůry s klidem zvedla sluchátko, přesvědčena o tom, že nyní Monika telefon jistě zvedne. Ale nestalo se tak. Irena by snad již ztratila naději, kdyby nebyla náhle volána k naléhavému případu. Péčí o nemocného jí čas rychle ubíhal a neupínala se tolik na své přání. Netrvalo již dlouho a její pracovní doba skončila. Předsevzala si, že Moniku navštíví, i  když byla malá pravděpodobnost, že bude doma, když celý den nebere telefon.

Vzápětí ale prožila něco, co jí dokázalo, že je-li její vůle pomoci s pravou láskou opravdová, vždy se najde řešení.

 

Část 8.

Když Irena vyšla ven z budovy nemocnice, spatřila Moniku, která jí šla vstříc. Samou radostí si až poskočila. Uvědomila si, že dosud nepřemýšlela o tom, jakým způsobem Monice sdělí, co má na srdci. Nemůže před ní rozestřít bez obalu své dnešní prožití. Monika nyní žije v poněkud jiném světě a neuváženými ukvapenými slovy by se mohla jejím slovům nadobro uzavřít, neboť by se jí zdála přemrštěná a smyšlená. Ale nezbylo času na jakékoli přemýšlení. Monika byla zde a obě měly ze setkání radost. Monika se jí zeptala, zda by si s ní nemohla trochu popovídat. Irena s radostí pozorovala, jak nádherně jsou nitky osudů připraveny a nakloněny k láskyplné pomoci všem lidským duchům. Ale je nyní jen na nich, jak se těchto mnohdy až zázračných pomocí chopí a zda je plně využijí.

Monika řekla Ireně, že jí zve na zmrzlinu, kterou prodávají nedaleko parku. Mohou si jí sníst na některé z laviček pod košatými stromy. Když kráčely společně se zmrzlinou v ruce parkem, prožívaly podobné pocity jako když byly malé a takto spolu často běhávaly. Irenin zrak přitahovala stará lípa. Říkala si v duchu, že snad síla jejího ranního prožití bude na tomto místě určitým způsobem zakotvená a mohla by se dotknout i Moničiny duše. Proto navrhla, že si nesednou na lavičku, ale na trávu pod lípu. Monika pohlédla na své bílé nažehlené kalhoty a nechtělo se jí sedět jen tak v trávě. Ale hluboko v nitru to naštěstí byla ještě ta stará Monika, se kterou prožila Irena tolik krásných chvil a dobrodružství v přírodě. „Dobře tedy, sedněme si zde. Kalhoty se vyperou.“ Usmála se na Irenu a zakrývala své rozpaky horlivým lízáním veliké zmrzliny. Věděla, že Irenu v poslední době zanedbávala, ale hned si uvědomila a omlouvala se tak sama před sebou, že má nyní přeci na starost důležitější věci.



Irena si na zelené trávě rozprostřela svou dlouhou sukni, rozpustila si vlasy z drdolu, který v práci nosívala, opřela se pohodlně o kmen stromu a na chvíli se zadívala do dáli. Zdálo se, že o něčem přemýšlí. Ale toto tělesné ztišení bylo jen navenek. Její nitro bylo v nejživějším pohybu. Volalo vzhůru o pomoc, o to, aby nemluvila ona, ale aby jejími ústy mohla k Monice přicházet ta pravá slova, která její duše potřebuje nyní slyšet a která padnou v jejím nitru na úrodnou půdu. Irena se nyní snažila rozestřít ve svém nitru obraz, který se před ní dnes ráno vynořil. Toužila po tom, aby nyní její duši zcela prodchnula živoucí vzpomínka na nádherné světlé úrovně, odkud společně vyšly, a také na jejich společné odhodlání pomáhat lidem. Přála si, aby toto vše mohla předat Moniččině duši a tak v ní probudit touhu po poznání smyslu tohoto pozemského života a po jeho naplnění.

„Milá Ireno, asi víš, že se v mém životě stalo mnoho nových událostí.“ začala pomalu Monika.

Irena mlčky naslouchala. „Mé poslední období bylo pro mě těžké.“ Chvíli se odmlčela a vybavovala si všechny ty nešťastné chvíle, které prožila o samotě toužíc ve svém nitru silně po lásce a po něčem, co by dalo jejímu životu smysl. „Ale nyní to bude již dobré. Můj Honza je moc hodný muž. Po jeho boku budu již stále šťastná.“

Irena nic neříkala, čekala pravou chvíli, či na nějaký impuls, aby zvolila ta správná slova v pravý čas.

 

„Chtěla jsem s tebou ještě před svatbou mluvit. Mnoho jsme toho spolu prožily a já jsem na tebe poslední dobou neměla moc času a ty jsi byla stále v nemocnici.“ Monice již vázla slova na jazyku. Očima pátrala v Irenině obličeji, co si asi její přítelkyně myslí. Chvíli takto mlčky seděly.

„Jsi teď již šťastná? Našla jsi, co jsi hledala?“ zazněla náhle přímá otázka. Monika sklopila oči, ale byla zvyklá zastřít každou svou slabost a srdnatě řekla: „Ovšemže jsem. Budu se vdávat, to je přeci důvod ke štěstí. Myslím, že láska je to nejdůležitější. To, co jsem celý život hledala. Život s Honzou mě učiní šťastnou.“

Irena hledala pravá slova. Zatím jí nenapadalo, co by řekla, neboť jasně cítila, že Monika v nitru cítí něco jiného, než říká. V nitru volala vzhůru o radu, jak nejlépe by mohla pomoci nešťastné duši své dávné přítelkyně. Jak jí probudit z olověného spánku ducha, jak rozestřít před jejíma očima barvitě a plně překrásné obrazy, které jí samotné denně dodávaly sílu, které ji inspirovaly, vedly její kroky a motivovaly k tomu, aby neúnavně i přes mnohé překážky, které se jí každým dnem stavěly opět a znovu do cesty, následovala svůj vnitřní hlas a byla na Zemi pomocí, oporou a otevřenou náručí pro všechny duše, které touží najít opět cestu do svého pravého domova tam ve světlem zalitých oblastech.

Tu se do jejího nitra počal snášet blahodárný klid a mír. Její vyrovnaná bytost působila velmi vznešeně a zdálo se, jakoby se okolo ní vznášela světelná záře. Klidně, avšak pevně a odhodlaně pohlédla Monice do očí a s velkou láskou jí uchopila za ruku. Z úst jí počala pomalu plynout slova, která, jak sama mohla pozorovat, nevycházela z ní, ale bylo to, jakoby jejími ústy promlouval kdosi přímo k Moničině duši. Před Moničinýma očima se pojednou objevovaly jí dosud skryté obrazy a souvislosti. Na její duši často klepala varování, doléhaly pomoci a zářivé proudy od neviditelných pomocníků, avšak až teprve nyní, zřetelnými slovy z Ireniných úst si je mohla plně uvědomit svým denním vědomím. Vše, co Irena říkala, plně rezonovalo s její duší. Bylo jí, jakoby toto vše již odevždy věděla a cítila, ale bylo to zasunuto daleko daleko za hradbou běžného uvažování, které každodenně zcela zastoupilo cestu vnitřním citům, které by rády nesměle vystoupily na povrch.

Irena jí nepověděla vše, co dnešního rána prožila a nechala si dosud pro sebe zářivý obraz, který jí upomněl na jejich společné odhodlání a slib tam ve světlých úrovních v nádherné zemi za rozlehlými vodami mlžného jezera. Trpělivě a mírně se jí však snažila předat vědění o smyslu jejího života. O tom, že v této vážné době již není času na to hledati štěstí a lásku pro sebe a žít v domnění, že stačí, když bude žít poklidný a dobře zařízený život. Proto její duše stále volá po naplnění, neboť jí nedopřává klidu to, že sem dolů přišla pomáhat bolavým duším lidí. Ke svému tehdejšímu předsevzetí dostala vše, co potřebovala. Rozuměla srdcím lidí, dokázala se vcítit do bolesti druhých, její bytost v lidech probouzela důvěru a svým vnitřním světlem měla zažehnout i záři v duších svých bližních.

Ale postupem času se stávalo, že nepoužívala všech pomocí shůry, nepředávala dále zářivé proudy světla a lásky, které se k ní jako k bytosti, která slíbila, že bude průplavem a nádobou pro toto světlo, ve velké míře snášely. Velká úloha a s ní spojená zodpovědnost, kterou na sebe dobrovolně vzala, se pojednou obrátila proti 

ní, neboť mocné síly jí svěřené nevyužívala buď vůbec, anebo nesprávně. Ona sama nyní byla zoufalá a tolik potřebná pomoci. Sama nyní lásku a Světlo tolik postrádala. Irenina slova nebyla změkčilá, ale byla plná přísné lásky, neboť ta jediná jí nyní může pomoci. Musí učinit ostrý řez, kterým oddělí v její duši nashromážděné strusky, plané naděje, pokřivené touhy a vlastní přání, zaměněné za původní vysoké ideály. Irena věděla, že její slova buďto pomohou, anebo se jim může Monika pevně uzavřít a již více s Irenou důvěrně nepromluví. Neboť slova pravdy na jedné straně probouzela v Monice dávno zapomenuté a tolik vytoužené vlny něčeho krásného, svěžího a oblažujícího, ale na straně druhé pálila a tolik bolela.

Irena utichla, pustila Moničinu ruku a svůj pohled, jímž dosud pohlížela hluboko do Moničiných očí, upřela vzhůru, do korun stromů. Lipové listy tiše ševelily ve větru a Irena zhluboka vydechla: „ Nyní toho víš již dost, milá Moniko. Nyní musíš sama udělat první krok na své nové cestě. Sama se musíš rozhodnout, kudy bude směřovat tvůj další život. Ač bych ti moc ráda pomohla, nic více pro tebe udělat nemohu. Musíš nyní vstát a vykročit. Z celého srdce ti přeji, abys našla opravdové štěstí, které, jak jsem ti již řekla, pro tebe nespočívá v pohodlném poklidném životě.“

S těmito slovy se ženy rozloučily. Slunce už hladilo obzor svými narůžovělými paprsky a přítelkyně kráčely každá v jinou stranu. Irena až nyní pocítila ve svém nitru mocnou sílu, která byla celou dobu s ní jejíž směla býti prostřednicí. Ani netušila, jak zázračné pomoci se v tu chvíli snášely k nešťastné Monice a kolik krásných bytostí skrze Irenu mohlo nalít svou posilu a nitky lásky a povzbuzení k duši, která měla býti již dlouhou dobu sama průplavem těchto pomáhajících sil.

 

 

9. část

 

Monika cítila ve svém nyní tak rozbouřeném nitru rozporuplné pocity. Irena odkryla v její duši komnatu, kterou již dlouhou dobu zarovnávala harampádím a nečistotou planých myšlenek a prožití současného od Světla odvráceného světa. Do jejího navyklého způsobu uvažování se Irenina slova vůbec nehodila. Narušila všechny její dosavadní plány a představy o životě, o lásce a pravém štěstí.  Ale přes to všechno se k ní konečně přiblížil tolik vytoužený záchvěv čehosi, po čem její duše tolik žíznila a co doufala, že nyní nalezne v manželství. 

Záchvěv čistého Světla a nezkalené lásky. Cožpak takové city může člověk prožívat i když je sám? Vždyť Irena nemá přítele, se kterým by prožívala lásku, a přes to u ní cítila, že její duše je touto láskou zcela naplněna. Což může prožívat lásku i jinak, než tím, že své kroky spojí s milovaným mužem? Takové a podobné myšlenky jí vířily hlavou. Večer uléhala unavena, a přesto jí bouře v jejím nitru nedopřála klidného spánku. „Co mám dělat, co jen mám dělat? Co vlastně skutečně chce má duše?“

Stále se převalovala na lůžku a zdálo se jí, že jí z toho všeho snad pukne srdce. V největší tísni a zoufalství, kdy již padly všechny hory nahromaděných názorů a zkušeností, na které bývala tak hrdá, do prachu, se rozvzpomněla na něco, co jí jistě pomůže. Na jedinou pomoc, která může pomoci tonoucímu v hlubinách zmatků- na modlitbu. Ta se mocně vydrala z jejího bolavého nitra zkrušeného tolikerou bolestí a omytého proudy hořkých slz a stoupala nezkalena vzhůru až na místa, odkud kdysi jako Meirin vycházela na dalekou pouť. Modlitba nyní prorazila tolika zátarasy a nánosy zavalenou cestu její duše vzhůru, po níž se mohly nyní bez překážky snášet pomoci a světelné paprsky lásky od všech čistých žen, které s velikým zármutkem pohlížely shůry na bludné cesty jejich sestry.

Monika pocítila náhle tak dlouho nepoznanou úlevu od stálého tlaku v nitru, který pociťovala a který ji hnal, ač nevěděla kam. V její duši se rozhostil klid a mír a pocítila slabý záchvěv blaha a štěstí. Tu si vše počala uvědomovat svým denním vědomím a promýšlet, co má nyní vlastně udělat. Ve svém nitru jasně cítila, že manželství s Honzou není cestou, na níž by nalezla to štěstí a takovou Lásku, která k ní nyní z obrovských dálek slabě doléhá. Ona se musí postavit na nohy, zcela přehodnotit svůj život a nalézt smysl svého života, o němž Irena mluvila. Jak jí byla nyní za to vše vděčná. Ona, její věrná přítelkyně se vždy stranila hlučných radovánek mladých lidí a nenechala se strhnout do víru nečistých zábav, ač byla proto někdy posmívaná, přesto si šla stále svou cestou a pomoc bližním naplňovala její duši štěstím, které nepomíjí a které její vrstevníci marně hledají ve zvráceném společenském životě.

„Ach Ireno, má milá, proč jen jsem za tebou nepřišla dříve.“ zoufala si tiše. „Jak mám nyní Honzovi říct, že si ho nyní nevezmu? Vždyť říkal, jak mě má rád.“ S touto myšlenkou a s modlitbou na rtech usínala. Druhého dne se probudila svěží, avšak vždy jí bolestně píchlo u srdce, když si uvědomila, jaké rozhodnutí jí čeká. Dnes se má setkat s Honzou a mají společně probrat poslední přípravy blížící se svatby. Řekla si: „ Nechám mluvit své nitro. Až se uvidíme, poznám jasně, která cesta je pro mne ta pravá, zda ta po boku Honzy, nebo cesta, která vede jiným směrem. Ulevilo se jí, když mohla toto těžké rozhodnutí odložit na odpoledne. Bylo jednodušší nyní se tím nezabývat.

Odpolední setkání s Honzou se odehrálo v jejich oblíbené cukrárně. Monika se rozhodla, že nechá vše volně plynout. Honza jí objednal velký jahodový pohár, který má tolik ráda. Z rádia hrála její oblíbená hudba, Honza vesele vyprávěl a pevně jí držel za ruku. Monice se zdály pojednou všechny starosti nicotnými a nyní již ani nevěděla, proč včera večer tolik mudrovala a proč pochybovala o svém rozhodnutí vdát se. Všechno bylo tak příjemné, Honza jí chtěl udělat radost. Monika si vždy představovala svou svatbu romantickou někde na zámku, ale Honza byl takový realista, jak tomu Monika říkala a nechtěl se takovými malichernostmi nijak zdržovat. Nyní Monice nabídl, aby si sama vybrala, což jí velmi potěšilo. Věřila, že i v manželství to bude tak stále, že i když Honza stojí stále nohama na zemi a nemá rád věci jako jsou západ slunce, procházky do lesa a romantické večeře, že přece nakonec dá na ni a vždy se dohodnou.

S veselou myslí pak odcházela domů. Ireně nechtěla volat, aby jí opět nezamotala hlavu, ale jen jí poslala zprávu, že svatba bude a bude přesně podle jejích vysněných přání. Irena viděla, že se Monika vrhá do svazku, který jí nepřinese mnoho radosti. Za těch pár chvil, kdy mohla Honzu vídat, si udělala jasný obraz o tom, že jeho věci, které  nejsou hmatatelné a očím viditelné, skutečně nezajímají, ba z něj dokonce cítila něco jako pohrdání vůči ní, protože  se netají tím, že její smýšlení je jiné.

Moniku nyní naplňovaly jen myšlenky na svatbu a na uskutečnění všech snů, které si přála v tento velký den splnit. Svatba měla být v sobotu. Monika večer usínala tvrdým spánkem a byla ráda, že jí již neruší myšlenky naplněné pochybnostmi o správnosti tohoto rozhodnutí. Představovala si samu sebe, jak obleče své bílé šaty.

To tam bylo prožití noci po rozhovoru a Irenou. Vždyť žije tady a teď a jemné neviditelné světy jsou tolik vzdálené. Když slabě pociťovala tichý hlas svědomí, zahnala ho myšlenkou, že má přece život před sebou a po svatbě bude dosti času zabývat se i dalšími věcmi. Honza se postupem času jistě změní a budou moci spolu o tom mluvit. Studoval přece vysokou školu a musí mít přehled o všem. V pátek měla Monika ještě poslední zařizování, šla na poslední zkoušku šatů a chystala se do kadeřnictví.

Toho dne pršelo. Pospíchala, neboť šla pozdě a běžela zkratkou po hladkých kamenných schodech. Tu jí náhle uklouzla noha a ona se v ten samý okamžik ocitla na zemi a pociťovala prudkou  palčivou bolest v kotníku. Bolest byla tak silná, že se musela ovládat, aby hlasitě nesténala a se vší silou zadržovala slzy. Naštěstí i v tomto dešti šel po chvíli kolem jakýsi mladý muž. Vlídně k ní promlouval a ptal se, zda může vstát. Pomohl jí postavit se na jednu nohu, ta druhá však vypověděla službu a v kotníku bolestivě píchalo. „Zavolám sanitku, vydržte chvilku, hned to bude.“ slyšela nad sebou Monika jakoby z veliké dálky hlas onoho muže. Složil svou bundu a položil ji na schody. Opatrně Moniku posadil na první schod a půjčil jí svůj deštník. Bolest jí ohlušovala smysly. Jen vzdáleně vnímala, že jede sanitkou.

Po dlouhém spánku se probudila na bíle povlečeném nemocničním lůžku. Jako blesk jí hlavou prolétla myšlenka: „Co má svatba?“ Rozhlédla se kolem a s úlevou zpozorovala, že vedle její postele sedí osoba jejímu srdci blízká. „Mami, co tady děláš?“

„Holčičko moje, jak se cítíš?“

Monika nemusela dlouho vzpomínat, co se událo, neboť bolest v kotníku jí hned upomněla na onu nešťastnou nehodu. „Mami, co mi je? Vždyť mám zítra svatbu!“

„Ano, má milá, ale nyní lež, hlavně se musíš uzdravit.“

„Já přece nemám čas ležet teď v posteli!“ a hned si zkoušela sednout a pak se postavit na nohy. Bolestí vykřikla a rázem se vzdala úmyslu ihned odejít. S trpkostí si uvědomila, že zítřejší tolik připravovaný den zřejmě stráví úplně jinak, než si představovala. Jak hrozné to bylo pomyšlení. „Cožpak nemůže být vše podle mých přání? Jak to, že se mohla situace, kterou jsem měla pevně v rukou, takto zvrtnout?  Zítřejší den měl být tím nejkrásnějším, kdy jsem měla zářit štěstím a konečně se mi měly splnit mé tužby a ono je zatím vše zcela jinak. Proč? Jak jen je to možné?“ hněvala se v duchu Monika. V tu chvíli se zlobila na všechny kolem a na celý svět. Ptala se maminky, zda již Honza ví, co se stalo. „Ano, má milá, volala jsem mu hned, jak jsem se to dozvěděla, ale řekli mi, že zapíjí svobodu.“

„Co že dělá? Ach, říkal přece, že jde někam s kamarády.  Jistě za mnou brzy přijde.“ odpověděla matce. Pak už jen v duchu uvažovala: Až přijde, chytí mě za ruku, obejme mě a bude mi opět lépe. Omluvím se mu, že se to takto seběhlo a naplánujeme spolu nový termín, hned, jak jen to bude možné…. Podobné myšlenky jí vířily hlavou a stále se takto utěšovala a těšila na to, až její Honza přijde pln starostí o ni. Čas ubíhal velmi pomalu. Maminka brzy odešla a Monika zůstala sama se svými neradostnými myšlenkami. Opět na ni dotíraly myšlenky, na které kvůli své zaneprázdněnosti ani nepomyslela a které pramenily z rozhovoru, který vedla v onen den s Irenou. Již se schylovalo k večeru, ale Honza stále nepřicházel. Snad se mu také něco nepřihodilo? Začala mít obavy Monika.

Noc byla dlouhá. V nemocničním pokoji bylo přetopeno a pravidelně sem chodila sestra kontrolovat pacienty, měřit teplotu, či jen tak nahlédla dovnitř. Dveře zavrzaly a spánek byl ten tam. „Jistě přijde hned ráno, měl asi něco důležitého na práci.“ Odháněla od sebe pochybnosti a neurčitou obavu, která jí víc a více naháněla strach. Druhého dne až v pozdním odpoledni se Honza objevil ve dveřích. Měl v ruce žlutou gerberu a po spěšném pozdravu jí vtiskl Monice do ruky. Monika se usmívala. Honza si sedl na okraj postele a řekl: „Co sis to vymyslela ležet tady právě dnes? Víš kolik mi to dalo práce, všechno odříct a všem zavolat? Jo a ten dort jsem dal do mrazáku, až se vrátíš, pozvu kluky a můžeme ho sníst.“ Moniku velmi překvapila jeho slova a nevrlý tón, jímž byla pronášena. Nevěděla, co by na to řekla. Jeho snad vůbec nezajímá, jak se cítí, že jí noha velmi bolí a že se jí po Honzovi moc stýskalo. „Tak jsi nám pěkně změnila plán. No, hlavně ať jsi brzy fit. Potkal jsem tu tvoji Irču, říkala, že se u tebe staví.“

„To bude hodná.“

„Tak já poběžím.“

„To už musíš jít?“ Honza se chtěl vyhnout výčitkám či výlevům citů, rychle se zvedl, spěšně Moniku políbil na tvář a dveře se za ním zavřely.

Tolik bolesti Monika nemohla unést. Jak bezcitně se k ní choval. Cožpak když nyní není pěkně oblečená, učesaná, nehýří vtipem a energií, už jí nemá rád? Ne, ne, jistě svým spěšným chováním zakrýval rozpaky a plně s ní soucítí. Jen musel ještě něco zařídit. Chápe, jak to bylo složité, vše opět odvolat a dát vědět všem známým, že se svatba nekoná. Avšak, když se k ní přiblížil, aby jí políbil na rozloučenou, cítila z něj alkohol. Monika ho však v duchu stále omlouvala a vše mu odpustila. Povzbuzovala jí jediná myšlenka že Honza opět brzy přijde a bude přesně takový, jak si jej ona představuje- milý, jemný, citlivý, trpělivý a vše bude opět jako dříve.

Po důkladnějším rentgenu lékař Monice oznámil, že v kotníku je zlomená drobná kůstka, která však srůstá s obtížemi. Noha již asi nikdy nesnese větší námahu. Na Moniččinu otázku, co to znamená, doktor jen odpověděl: „Můžeme věřit, slečno, že vše se v pořádku zhojí. Podobné komplikace však mohou nevratně omezit běžný pohyb kotníku.“ a odešel k vedlejšímu lůžku, kde se léčila stará paní s otevřenou zlomeninou nohy. Zjevně na tom byla hůře, než Monika, neboť starým lidem kosti srůstají mnohem déle.

„Jako by toho nebylo ještě dost, možná už budu nadosmrti kulhat a budu odkázaná na pomoc ostatních.“ pomyslela si hořce Monika a raději zabořila obličej do polštáře, aby lidé nevěděli, že pláče. Pláč však lomcoval celým jejím tělem a nemohla se ovládnout, aby hlasitě nevzlykala.

 

Pokračování příště