Pomoci na Zemi 1. 2. a 3.část

20.03.2012 21:34

Paprsky zářícího světla ozařují malebnou krajinu. Malé rozmanité remízky jsou obetkány zelenými koberci luk, kde se tu a tam popásají koně ušlechtilého vzezření a také jiná krotká zvířata. Dolů do údolí stéká říčka, která na cestě krajinou sbírá vodu z průzračných vesele klokotajících bystřinek a chladivých potůčků, které stékají z nedalekých kopců. Krajina je zde přirozeného divočejšího rázu, ale je upravená a příjemně členěná. Není vidět, že by zde zasahovala ruka člověka, a přesto je zde vše tak mistrně uspořádáno. Podél lesů se táhne pás vyšších divoce rostoucích bylin, avšak nejsou to kopřivy, ani nevzhledné býlí. I v těchto místech rostou květiny s krásnými květy rozličných tvarů a barev. I  jejich listy mají různé odstíny zelené až světle žíhané barvy. Louky se skví bujnou zelení, kterou tvoří desítky druhů bylin. Pasoucí se zvířata mají proto pestrou pastvu a rozmanité byliny jsou jejich denním jídelníčkem. Louky jsou napájeny vodou z blízké říčky, která je tak čirá, že zde můžeme pozorovat pestrobarevné rybky, hrající si u písčitého dna. Projdeme-li klikatící se cestou lemovanou ovocnými stromy obtěžkanými ovocem dále, poněkud níže ze svahu, jsme přivedeni do velikého parku. Tomuto místu vévodí mohutné vzrostlé stromy, na nichž je vidět, že zde rostou již velmi dlouho. Nenesou však známky stáří, naopak, zdá se, že čím mohutnější, větší  a starší strom je, tím mocnější jím pulsuje síla a o to více radostného života se skrývá v jeho koruně. Lesklé lístky, jež ševelí ve větru, mají svěže zelenou barvu jako mladé listy pozemských stromů zjara.

Na prostranství, které je středem této rozlehlé zahrady, můžeme přistoupit k jezírku s modravou hladinou. Uprostřed jezírka tryská vodotrysk, který vystřikuje vodu vzhůru a ta se pak snáší dolů v podobě mnoha drobných krůpějí, jež se v záři světla lesknou. Podíváme-li se z určitého úhlu, skýtají obraz nádherné duhy.

Na cestě sypané zlatavým pískem jsou kolem jezírka rozestavěny lavičky, jejichž držadla zdobí ladné křivky labutích šíjí a jejich opěradla jsou podobna rozepjatým křídlům těchto ptáků. Posadíme-li se na jednu z laviček, můžeme pozorovat pestře zbarvené rybky, které se prohánějí v průzračné vodě jezírka. Jejich častou zábavou je chytání drobných kapek, které z vodotrysku dopadají na vodní hladinu.

Od tohoto místa vedou ladně zvlněné cesty do různých stran. Člověk se zde nachází na křižovatce a je nyní na jeho rozhodnutí, kterou cestou se vydá. Zda tou, která vede podél potůčku napájejícího rybníček s vodotryskem, či cestou, jež poutníka přivádí v místa, kde jsou rozesety vzdušné besídky zvoucí k odpočinku, či přátelským rozhovorům. Jiná cesta opět vede ke vzdáleným stájím, které obklopují nedohledné louky, kde se popásají ušlechtilí koně. Žádných ohrad zde není zapotřebí, neboť zvířata se sama ze své vůle drží na místech jim určených, kde mají naprostou volnost pohybu. Ještě se nestalo, že by některé z nich vešlo do okrasných zahrad, do nichž nyní zamíří naše kroky.

Za zády ještě slyšíme veselé zurčení duhového vodotrysku a již odsud nás přitahuje pohled na vzdušné pergoly ladných tvarů, které jsou zcela porostlé popínavými rostlinami. Vypadá to, že právě nyní je to nejpříhodnější období pro jejich kvetení, neboť všechny druhy současně tvoří pestrou paletu barev. Zdá se nám, že tak rozličné tvary květů jsme ještě nespatřili. Vůně linoucí se z každého z nich je silná, avšak příjemná a oblažující. Lehký vánek k nám vždy některé z těchto vůní zanese, jakoby byl mistrem v jejich mísení. Rozmanité kombinace těchto vůní tvoří duši lahodící esence, které v člověku probouzejí rozličné naladění- jednou nás nutí ke ztišení a otevření nitra vzhůru vstříc světlu, které budí zdání, že se sem line ze všech stran, ale přece přichází z jednoho směru. Jiná vůně nám dodá až dětsky rozpustilou radost, jiná opět probouzí v našem nitru tóny vážnosti, další podněcuje city plné něhy a lásky. Množství vůní ani nelze popsat slovy, ale můžeme snad jen říci, že člověk zde je jako v malých lázních. Zavře-li oči, vůně si jeho duši podmaní a on ani necítí své tělo a nechá se unášet na křídlech vánku spolu s nimi do světů kde je tak krásně…

Projdeme-li tímto loubím, rozestře se před námi úchvatný pohled. Květinové záhony plné bujné zelně a rozkvetlých květů jsou uspořádány v ornamenty ladných křivek a ušlechtilých tvarů. Barvy květin jsou důmyslně sladěny a jejich kombinace lahodí oku i duši. Úzké stezky zvou poutníka k procházce mezi záhony, které se táhnou daleko až k dubovému háji, který  chrání klid a důstojnou krásu tohoto místa. Pohlédneme-li na záhony rudých a bělostných růží, jejichž kalichy jsou plně rozvity a nastavují své hlavičky vzhůru, můžeme mezi okvětními plátky některých z nich spatřit duhové krůpěje rosy. Mezi těmito záhony kráčí půvabná žena. Dlouhé světlé šaty, které lehkými látkami halí celou její postavu se vlní v mírném vánku. Též  dlouhý cop spletený ze zářivě plavých vlasů se pohupuje při chůzi. Její výraz prozrazuje štěstí, které naplňuje její duši po okraj. Tu a tam si přivoní k některé z růží  a potom se skloní ke své bílé konvičce, nabere z blízké kašny vodu a skrápí jí květiny. Ony pak jakoby za ní obracely své hlavičky a děkovaly.

Protější cestou přichází druhá žena. Taktéž je unesena nádherou hojnosti květů. Prochází kolem záhonu denivek, které jsou osázeny v pruzích podle barev, které dohromady tvoří obrazec komety s dlouhým pestrobarevným ohonem.

Nechce se nečinně kochat, ale ráda se stane součástí tohoto krásného místa a dívá se, jak by mohla přiložit ruku k dílu. Pohlédne směrem kde stojí kašna z bílého mramoru. Kašně vévodí umělecky ztvárněná socha půvabné dívky v rozpuku mládí. Její mladou tvář zdobí hravý nevinný úsměv a dlouhé šaty splývající až k zemi halí zástěrka, kterou si přidržuje jednou rukou  nesouce v ní svazky bylin. V druhé ruce drží konev podobnou lastuře. Lastura je poněkud nakloněna a z ní neustále tryská vydatný pramínek průzračné vody, která stéká do kašny, jež má také tvar jakési veliké otevřené mušle. Poblíž tohoto místa stojí dvě lehké bílé konve a žena již nabírá živé vody do jedné z nich. Tu spatří druhou ženu, která kráčí k tomuto místu, aby si též nabrala vody do své konvičky.

Jakmile se ženy spatří, jejich obličej rozjasní zářivý úsměv a radostně se vítají.

 

„Buď zdráva, má drahá přítelkyně!“

„Sestro moje, jak krásné je být zde na tomto místě.“

Ženy si podají ruce a jejich oči hovoří o mnohém, co společně před delším časem prožily. Vzdálený pozorovatel by snad mohl říci, že kolem sebe tančí, neboť svou radost ze shledání vyjadřují bezděčně i ladnými pohyby. S jejich rouchy si pohrává lehký vánek. Celý tento výjev je věrným obrazem čistého přátelství, které mohou chovat jen ušlechtilí, všech pout zbavení duchové.  Pozemskému oku by se zdálo, že tento pohled podobá se zření andělských bytostí…

 Je vidět, že jejich duše jsou si velmi blízké. Vzájemné dávné hluboké přátelství a to, že se mohou setkat na tak krásném místě, vyloudilo z úst Irenah oslovení „sestro“. Sestrami nikdy nebyly, ale jejich duše cítí takovou blízkost a vzájemnou lásku, že toto oslovení je vyjádřením jejich citů. Meirin se zadívá do dálky. Se štěstím zrcadlícím se ve tváři vydechne:

„Je mi tak lehko na duši. Celý náš život na Zemi i se svými těžkostmi, zdá se mi jako dávno prožitý sen.“

Irenah se rozhlíží kolem a ukazuje směrem k aleji ovocných stromů bohatě obsypaných ovocem: „Pohleď, sestřičko, všude vůkol ty překrásné stromy, jež kvetou a zároveň nesou šťavnaté ovoce.“

„ Ano, má milá. Mne nejvíce uchvátily zdejší zahrady. Takovou nádheru květů Země neskýtá. Zde nic nepodléhá zmaru a květiny mohou kvést stále. Proto zde můžeme prožívat tu největší krásu květin po celý čas.“

„I průzračná voda ve zdejších tůních je plná životodárné síly. V říčkách a potocích pak pulsuje, klokotá a vlní se jako pestrá stuha malebnou krajinou.“

„Ano, je tak příjemná a chladivá. Ale vykročíš-li z ní, tvůj šat zůstává suchý.“

„Pohleď na své šaty, jsou lehké a světlé a zobrazují stav tvé duše.“

„I tvé roucho, má milá, je již vyběleno. Již nic nečistého neulpívá na Tvé očištěné duši.“

„Vzpomínáš, tehdy na Zemi, jak dozvěděly jsme se, že jsou místa, jako je toto. Že pouť člověka nekončí pozemskou smrtí, ba naopak. Smrt jest branou do nového života.“

„Nechtěly jsme tomu zprvu uvěřit.“

„A vidíš, nyní se nacházíme zde, v krásné oblasti vysoko nad Zemí v přenádherných zahradách, které patří našemu Tvůrci.“

 

„ Ale cesta sem nebyla jednoduchá. Každý si svým životem utváří světy, do kterých pak musí přijít.“ A Meirin v duchu přehlíží všechna pozemská prožití, která vyvstala před jejími zraky. Byly to těžké chvíle, když musela sebe samu, jako v nějakém filmu, ale přeci velmi živě, vidět, jak ač vedena mnoha světlými pomocemi shůry, scházela z pravé cesty a chyba následovala za chybou a stavěla se jako jeden velký řetězec, kterým byla přikována k zemi. Pouto za poutem, obruč za obručí, musela pak s vypětím všech sil rozlomit, aby se osvobodila. Ale Světlo stále shlíží na malé lidské tvory s nesmírnou láskou, která je nám lidem nepochopitelná. Dokonce i ten největší hříšník, dojde-li poznání a nalezne znovu pravou cestu, může všechny své chyby odložit jejich odčiněním. Avšak není to zdaleka tak lehké, jak si představují věřící z církví. Že snad stačí jen uvěřit v Ježíše Krista, vyzpovídat se z hříchů a zaplatiti odpustek. V moudrých pravěčných zákonech je zakotvena dokonalá spravedlnost. Vždyť takovýto přístup věřících znamená podporování hříchů. Jestliže člověku, jehož prostupuje temné chtění, stačí vědomí, že Kristus za něj zemřel, kde je pak spravedlnost, po které mnozí lomíce rukama volají. Avšak spravedlnost byla, jest a vždy bude. Vše, dobro i zlo se každému po nitkách osudu, jež jsou neomylné a nepodplatitelné, vrátí vždy až do těch nejjemnějších odstínů zpět. V tom spočívá samočinně odměna i trest, záchrana, či spravedlivý soud. Ach, lidské duše, kdybyste znaly dokonalé zákony Stvořitelovy, jež jsou tak prosté a jasné, že je pochopí každý tvor ve Stvoření. Jen člověk si stále bláhově myslí, že je chytřejší, dokonce si sám ustanovil své pozemské zákony, které se však od těch věčných, značně liší. Myslí si, že spravedlnosti může s trochou chytrosti snadno uniknout. Ale dříve, či později dostihne každého zpětný účinek všeho konání, dokonce myšlení i citů. Toto vše padá na misku vah. Když pak lidská duše putuje po odchodu ze Země dále, kráčí přesně tou cestou, kterou si svým jednáním a chtěním na Zemi připravila. Vchází do svých myšlenkových světů, kde je pak nucena žít….

To vše probíhalo ženám v mysli- obraz za obrazem mnoha lidských, ale i vlastních osudů za nespočet pozemských životů, ale i mnoha prožití ve světech vzdálených od Země. Tyto obrazy se pak před jejich zrakem slily v jeden veliký obraz nekonečné Boží milosti a Lásky. 

„Ach, jak může být lidský duch bohat, kdyby jen prostě a pokorně využil všech pomocí, jež jsou mu z veliké Lásky našeho Tvůrce dnes a denně dávány. Jaké nevýslovné milosti a dary člověk svou nevědomostí a snad i leností či neochotou pochopit cokoli, co přesahuje rámec jeho každodenních starostí a zálib, denně pošlapává. On mnohdy ani nechce o ničem jiném přemýšlet. Vždyť proč by měl myslit na život po smrti, když má před sebou mnoho pozemských let příjemných radovánek a lehkovážných hříček?“ vyslovila své myšlenky Meirin.

„Ano, milá sestřičko, celé Stvoření je tak důmyslně a dokonale zařízeno. Žádný tvor v něm nemusí trpět. Svět a jeho tvorové byli stvořeni, aby mohli vědomě a s radostí prožívat divuplné Stvoření, aby se mohli podílet na jeho rozvíjení a rozkvětu a tím pak uzrávat a  stoupat tak výš a výše po stupních ke světlým zahradám, kde je pravý domov lidských duchů- oblast blaženosti a věčného štěstí, nádherná úroveň, kde žádný hřích a ani nečistota nemá místa. Jen zářící Světlo, které každý z duchů smí stále plnými náručemi přijímat do svého nitra a v radostném činu je předávat dále zabarvené svým druhem, svým vyzařováním.“

„Ano, to je tou největší radostí, jakou může lidský duch prožívat- trvalé zachvívání se v tomto Světle, cele v harmonii se zákonitostmi, které udržují celé Stvoření. Jakmile sladíme své nitro s tímto proudem zářivých sil, prožíváme pak zázrak za zázrakem, které jsou na takové cestě pro lidského ducha připraveny a které si svým čistým chtěním utkal. Člověk pak pozná, že za vším jest a vším prostupuje nezměrná Boží Láska, dokonalost a velikost. Člověku nezbývá, než se v pokoře sklonit a padnuv na kolena naplněn štěstím říká v modlitbě: „Pane, jak Ti mohu splatit všechno toto dobrodiní, kterého se mi stále dostává?“ V pochopení pak pozná, či mu je napovězeno, že věrná služba Bohu je to nejvyšší a zároveň nejkrásnější, co může lidský duch prožívat a co může Jemu za vše dát. Sebe sama ve své věrnosti a lásce.“

„Ano, ale lidé se nechtějí vzdát všech svých slabůstek, zálib a radostí. Říkají, že by byli nesvobodní, kdyby stále jen sloužili a poslouchali nějaké zákony. Avšak člověk, který se vzdá všeho, co je v jeho životě nesprávným, získá tím nejvíce sám pro sebe. Očistí svou duši a může volný stoupat vzhůru. Sladění lidského života s věčnými zákony je naopak tou největší svobodou. Jedině pak se cítíme opravdu volnými a šťastnými. Pokud si jdeme vlastní cestou nehledě na vše, co je od prapočátku dáno, stále narážíme, jsme posouváni  smýkáni a reptáme pak na těžký osud. Utrpení pak stíhá utrpení, bolest následuje za bolestí .“

„Dolů na Zemi bylo již sesláno tolik moudrých duchů, kteří lidi vyučovali. Neúnavně a trpělivě jim vysvětlovali, v čem spočívá pravá svoboda ducha, co je dobro, kým jest On, Nejvyšší a jak nádherné je naslouchat Jeho vůli. Neboť každá jiná cesta vede do temnot. Ale lidé nechtěli slyšet. Ti, kteří alespoň zčásti naslouchali,  velikou Pravdu seslanou ze Světla pokřivili a přizpůsobili svým vlastním přáním a omezeným obzorům. Věčná zářící Pravda byla pokroucena, zakalena a již neskýtala občerstvení a posilu, ale stala se výkladem lidí bludným kruhem, který z člověka všechen zbylý život naopak vysával. Lidé pak dále bloudili a zamotávali se víc a více do smyček svých bludných názorů.“

„Ano, jen nemnozí nalezli cestu až sem.“

„ Co asi dělá můj milý. Na Zemi muselo uplynout mnoho zim od té doby, kdy jsem směla opustit pozemskou pláň. Věřím, že i on se ubírá po světlých stezkách a že nepodlehl nástrahám a vábení temna. Vždyť na Zemi je  tak snadné sejít z pravé cesty.“

Zamyslela se náhle Meirin plna obav a přece naplněna vírou, že vše bude dobré.

Irenah věděla, co Meirin v nitru prožívá. Podepřela její rámě, a láskyplně jí vedla dále. Kráčely spolu cestami a stezičkami této krásné zahrady, která po nějakém čase plynule přecházela opět v malebný lesopark.

Vzrostlé stromy skýtaly atmosféru míruplného klidu. V jejich větvích se proháněly vzdušné bytosti a listy ševelily jemným vánkem. Meirin vzpomínala na svůj  pozemský život po boku milovaného Orina. Vzpomínala na to, jak jako mladá pozemská dívka kráčela mnohými nepochopena po Zemi. Její touhyplné city a mocná pohnutí duše, v tolik důležitém období dospívání by byly lidem v jejím okolí k smíchu. Proto před lidmi uzavřela ve svém srdci všechna tato prožití, neboť jí byla příliš posvátná, než aby je nechala špinit hanlivými řečmi svých blízkých. Ač žila uzavřena ve svém světě, přesto byla její bytost vždy slunná a naplněna láskou a ochotou ku pomoci druhým. Lidé ji měli rádi, i když vnímali, že je z jim neznámých důvodů v podstatě jiná. Svým touhyplným citům se Meirin mohla cele oddávat v přírodě.

 

Část 2.

Milovala nádherná místa, kam ráda sama chodívala a kde měla pocit, že vše kolem- zpívající ptáci, mocné ševelící stromy, ale i tráva i neviditelní tvorové všude kolem, jí rozumí a s ní souzní. Z takových osamělých vycházek se vždy navracela naplněna silou a odhodláním opět další den vejít mezi těsný okruh svých vrstevníků, kteří byli v uchopování svého mladého života často tak necitliví, drsní a sobečtí. Jejich úsilím bylo pozvednout sebe nad ostatní a to i za takovou cenu, že všechny okolo pohaní a poníží. Chovali se hůře než zvířata, která bojovala o své prvenství ve stádu.

Avšak naštěstí nebyli všichni takoví. S mnohými kamarádkami si mohla Meirin  povídat o hezkých věcech ale mnohé byly otevřené jejímu vyprávění o krásnějších světech pouze, když prožívaly těžké období či zklamání. Když se okolnosti opět upravily podle jejich představ, opět byly „nad věcí“ a nějaké citlivé hovory se jim zdály být slabošské a jalové. Meirin vždy toužila potkat člověka, se kterým by mohla sdílet nejen vše pozemské, ale kdo by měl ve svém nitru podobné touhyplné city a kdo by bez výhrad a s radostí sdílel její bohatý vnitřní život. Věřila, že jednou takovou spřízněnou duši najde. Že potká muže, který bude doplňovat vše, co se nyní v jejím nitru krásně rozvíjí. Že jí vyjde vstříc podobnými vlastnostmi a city, které ona vysílá do Stvoření. Společně pak budou tvořit nádherný celek, jehož přání jsou naplněna a jehož touha je jediná: spěti ruku v ruce vzhůru ke Světlu.

Takto si to Meirin v rozpuku svého mládí představovala plna ideálů a víry, že se její tužby jednou skutečně naplní. Když přestála mnoho zkoušek, které prověřily ze všech stran její pevnost, neochvějnou víru a sílu ustát si své přesvědčení přede všemi, její přání se skutečně splnilo. Mezi mnoha lidmi znenáhla spatřila člověka, jenž jí svou bytostí zcela upoutal. Ač se neznali, její duše mu spěchala vstříc. Tu jí naplnil nevýslovně krásný, dosud nepoznaný pocit.  Bylo jí náhle, jakoby jí mocné paže neviditelných bytostí pozvedly do mnohem krásnějších světů. Vše vnímala pozemskými smysly jako dříve, ale viděla to ve zcela jiném světle. Ve světle mnohonásobné nádhery, jasu a dosud nepoznaného pocitu lehkosti a štěstí. Cítila se tak lehce, jakoby kráčela v oblacích a dotýkala se jen špičkami nohou země, která se nacházela hluboko pod ní. Stejnorodé duše se navzájem přitáhly. Při prvním rozhovoru jim slova vázla na jazyku, nevěděli, co by jeden druhému měli říci, aby to bylo to pravé a nejkrásnější, co se právě v těchto okamžicích říká. Slova byla tak omezená, daleko více však mohly hovořit jejich oči a právě tak mocně k sobě promlouvaly i jejich duše. Jejich veliká touha došla nyní naplnění. Bylo to, jakoby se setkaly dva silné magnety, které se k sobě přitahují znásobenou silou, kterou samy vysílají.

 První setkání a první rozhovor byl kratičký, neboť stud jim vháněl žhavou červeň do tváří a oni uchopeni jim dosud neznámou mocnou silou byli sami v sobě v tu chvíli tak nejistí. Když rozhovor skončil, Meirin si uvědomila, jak mocně jí buší srdce a musela se sama sobě smát, když si v duchu promítala slova, která při setkání vyslovila. Vždyť vše, co řekla, mohla říci mnohem lépe, mohla udržet nit hovoru déle, ale v tu chvíli neměla sil ani odvahy. Večer nemohla usnout, stále se jí před očima odehrával překrásný obraz toho člověka, se kterým dnes směla promluvit. Bylo jí nádherně lehko, ale současně i  velice teskno. Pokoušela se usnout. V hlavě se jí však honily myšlenky o tom, co řekne, až jej zítra opět spatří a zdalipak s ní ještě promluví, když dnes byl onen rozhovor tak krátký a nesmělý…

Meirin vzpomínala na mnohá další prožití rodící se čisté lásky mezi ní a Orinem. Ještě dlouho trvalo, než si svou vzájemnou lásku vyznali, neboť pocházeli ze vzdálených míst a jejich cesty se zpočátku, pokud tomu sami nepomohli, nemohly tak často zkřížit. Jejich vzájemná láska dospěla až ke slibu manželskému. Oba si předsevzali, že i když budou již nyní trávit dny svého života společně, nikdy nezapomenou na to, jak vzácné jim vždy byly chvíle setkání po dlouhém odloučení. To, že jsou nyní spolu, musí brát i ve víru všedních dní jako ten nejvzácnější dar. A musí vždy pamatovat na to, že láska se musí dávat, ne jen brát, jinak uvadá. Meirin vzpomínala, jak i přes mnohé těžkosti života jeden druhého vždy ctili a z celého srdce milovali, tudíž nechtěli druhému žádným svým jednáním ublížit. A tak mezi nimi mohla ponejvíce zůstávat trvalá harmonie, mír a čisté štěstí vyvěrající z nikdy nevysychajícího pramene vroucí hluboké lásky dvou souznějících duší.

Zelenkavé listí ševelilo píseň vzdušných silfů. Vítr si pohrával i s šaty a vlasy obou žen. Irenah nechtěla vyrušovat Meirin ze vzpomínek, neboť Orin byl i jejím přítelem a věděla, jakou vroucí lásku k sobě chovají. Mohly nyní obě prožít, že pravá láska je něco, co je v duši stále živé. A i když musí člověk mnoho věcí, jež jej na Zemi těšily, zanechat tam dole, láska je silou, která jej provází stále. Je kouzelnou mocí, která hoří v srdcích milujících lidí a je schopna je po odchodu ze Země nést na svých křídlech vzhůru. Neboť žár čisté nesobecké lásky může již za pozemského života vypálit v lidské duši všechny nectnosti. Láska by nebyla pravou láskou, kdyby člověk současně s ní ve svém nitru ještě choval jakoukoli špatnou vlastnost. Vede nás k tomu, abychom mohli pro milovanou osobu být tím nejlepším člověkem, abychom jej nikdy svým jednáním ani slovy nezranili. Pravá láska nestrhává pozornost na sebe ve chtění vlastnit milovanou osobu a chtít, aby nás obdivovala. Pravá láska touží po tom, aby byl milovaný člověk šťasten. K jeho trvalému štěstí je zapotřebí čistota duše a vzestup ducha vzhůru.

Vidíme-li však, že milovaný člověk, kupříkladu dítě, setrvává ve špatných sklonech či návycích, tu je tou největší láskou přísnost. Vždyť i dokonalé a ode vždy jsoucí zákony Stvoření jsou přísné a nezměnitelné. Pokud se však člověk dobrovolně plně vřadí do jejich proudu, pozná lásku, která v nich spočívá. Neboť jenom veliká Láska Boží spočívá v přísných prazákonech. Vše špatné v nich nemá dlouhého trvání a potrestá se samo, neboť příčina vždy vyvolá stejnorodý následek a vše čisté a ke Světlu usilující je samočinně povzneseno vzhůru. Lidský duch, který tuto Lásku Boží ve Stvoření pozná, může pak svými činy a vším svým konáním a vystupováním jenom velebit velikého Stvořitele,  jehož svatou vůlí vše vzniklo a smí trvat, uzrávat, radovat se a stoupat vzhůru ve velikém díle Stvoření, které je pro lidského ducha nezměrným nevyčerpatelným prostorem k žití.

Milujeme-li tedy opravdu a čistě, pak je naše duše touto láskou doslova prostoupena a nic jinorodého se v našem nitru nemůže udržet. Láskou se stáváme čistšími, ušlechtilejšími, ctnostnějšími lidmi. Lidmi, jaké chtěl míti Bůh ve sém Stvoření. A proto jest Láska velikou pomocí na cestě lidského ducha.

Býti duchovním člověkem znamená v očích mnohých lidí vzdáti se všech radostí světa. Ale láska k milovanému člověku není na překážku jeho duchovnímu vzestupu. Ba naopak takoví lidé mohou ruku v ruce čelit všem pokušením a překážkám. Mohou si býti oporou v těžkých chvílích. Klesá-li jeden z nich na mysli a nevidí ve své nouzi východisko, stačí, když pohlédne do očí milované bytosti a uzří v nich lásku. Ta jej vynese z temné hlubiny opět na světlé nivy.

Obě ženy v nitru prožívaly podobné city, nemusely o tom ani hovořit. Nyní, když mohly přehlédnout všechny své životy, uplynulá prožití a trpké i povznášející zkušenosti z tohoto místa, směly nahlédnout, jak nevyčerpatelnou je pro lidského ducha Láska Boží, která k němu proudí shůry v každý čas. Jen člověk se jí svým pokřiveným myšlením a jednáním vzdaluje a uzavírá. O jakou velikou milost, o jaké nevýslovné štěstí se lidé takto denně ochuzují…

 

„Pohleď, kdo k nám přichází.“ vytrhla Irenah Meirin ze snění.

„Není to snad Ariana?“

„Ano,  je to světlá bytost, jež doprovází duše při důležitých milnících v našem bytí, jako jsou smrt a pozemské zrození.“

Arianna,  půvabná ženská bytost, jejíž šat je blankytně modré barvy a leskne se stříbřitě,  jako modravá jezerní hladina ve svitu měsíce, přichází blíže.

 

„Zdravím tě, Meirin, i tebe, Irenah.  Vidím, jak se ve své věrné službě staráte o  nádherné květiny ve zdejších zahradách. Pod vašima pečujícíma rukama vše zraje a vzkvétá. Také všechen bytostný svět se raduje spolu s vámi.

Přináším vám novou zprávu, která zvláště tebe, milá Meirin, velmi potěší.“

„ Co se stalo? Co je nového?“ ptá se radostně Meirin plna očekávání krásné zprávy.

„ Víš, Meirin, na Zemi se ukončil jeden pozemský život.“

„Ach, není to snad můj Orin?“ ptá se Meirin bez dechu, tušíc, že bude smět brzy prožít velikou radost.

„Ano, je. I on vybělil roucho svého ducha tak jako vy, milé sestry.  Bytostní pomocníci jej přepraví přes širé vody, které dělí náš svět od světů níže položených.“

Nitro Meirin je naplněno nevýslovnou radostí. Neví ani, jak by nejlépe Arianě poděkovala. Ale vzápětí z nitra překypujícího štěstím stoupá vroucí dík vzhůru k trůnu Nejvyššího.

 

Část 3.

 

Ariana pokyne ženám, aby ji následovaly. Meirin je v duchu již u svého milého. Neví ani jak se to stalo a ženy se ocitají na skále, která se tyčí nad rozlehlým modravým jezerem. Průzračnou vodu můžeme vidět jen poblíž břehu. Dále hladinu halí zvláštní druh mlhy. Není to hustá těžká převalující se mlha podobná mrakům, ale je to spíše jemný závoj utkaný z drobounkých kapiček vody, která se z jezera vypařuje. Kapičky jsou tak drobné, že se oku zdá, že je to spíše pára. Každá z kapiček však v lesku zdejšího všudypřítomného světla hraje mnoha barvami duhy. Proto pohlédneme-li na hladinu jezera, jeví se nám, že se vodní hladina zahalila do třpytivého duhově zbarveného hávu. Snad proto, že skrývá mnohá tajemství. Rozlehlé jezero tvoří rozmezí mezi dvěma úrovněmi. Kdo chce přejít z jedné úrovně do druhé, musí přeplout daleké jezerní vody. 

Arianna  svým jasným bystrým pohledem pozoruje jezerní hladinu. Je jejím úkolem zde v této úrovni přivádět duše, které přichází po dlouhé pouti až sem, nebo je vyprovází zpět k jejich opětovné pozemské pouti. Nádherný je pohled na půvabnou postavu stojící na skále, která je ovívána chladivými větry, které se sbírají nad širými vodami nedohledné hladiny jezera. Lesknoucí se modravý šat se širokými rukávy vlaje ve větru. Dlouhé vlasy sepnuté v zátylku sponou zdobenou umě broušeným světle modrým kamenem zvaným celestýn, se též ve větru  živě pohybují kolem její tváře. Tu náhle pomalu pozvedá ruce do stran, takže její plášť se roztahuje jako kdyby měla křídla. Meirin napětím snad ani nedýchá. Její zrak je upřen do třpytící se mlhoviny, ale dosud nevidí nic. Ale při pohledu na Ariannu se zdá, že se již již bude něco dít. Její ruce jsou obráceny jako k požehnání. Je to vskutku nádherný pohled.

Irenah s Meirin cítí zvláštní proudy sil, které se sem skrze Ariannu v tomto okamžiku snáší. Mocné síly požehnání, láskyplné pomoci a občerstvení- to vše dýchne a pohladí duši znavených poutníků, kteří připlouvají z dáli do těchto míst. Už se zdá, že se mlha pohnula, jakoby bylo slyšet šplouchnout vlnku povzbuzenou veslem loďky, ale lidské oko stále nemůže nic uzřít. Meirin s Irenah mocně prožívají tento okamžik. V jejich duších se probouzí vzpomínky na jejich příchod sem. Když člověk pluje na loďce a jeho pohled halí obláčky mlh, nevidí před sebe, ani za sebe, jen naslouchá rytmickému šplouchání pádla v ruce převozníkově, je mu přepodivně na duši. Chce se mu plakat a zároveň prožívá mocný pocit blaženosti a štěstí. Teskno je mu z veliké touhy, která naplňuje jeho duši. Z touhy po Světle dalekých výšin, kde je lidský duch skutečně doma a kam nezasahuje nic z temného prožívání pozemských plání. Nivy blažených, ostrovy zlatých ulic, věčný život mezi duchy, kteří taktéž velebí celým svým životem Tvůrce všehomíra, kde je vše naplněno mocnými proudy lásky, míru, štěstí, čistoty ducha a nádherné harmonie. Po tom všem duch, který pluje širými vodami tohoto jezera z hloubi duše touží. Jeho zrak je zastřen a tím i jeho touha vzrůstá, neboť si není jist, kam vede cesta loďky. Kterým směrem jej tajemná bytost převozníka veze. Avšak duši zde velmi oblažuje dosud nepoznaná lehkost a tušení veliké záře mocného Světla, které nutí člověka dokořán otevřít brány duše a v pokoře se skloníc čerpat z prazdroje věčného života.

Když se cáry mlh poprvé roztrhnou, plující člověk uvidí skálu z bílého kamene, o kterou se tříští vlny jezera a na jejímž vrcholu stojí bytost nadpozemské krásy v modrém rouchu. Její ruce zvou a zdraví znaveného poutníka, k němuž z nich proudí posila a požehnání. Zářící oči této bytosti probouzí důvěru a zároveň velkou úctu před velikým aktem milosti Boží, který se zde odehrává. Opět jedna duše směla doplout až sem, k tomuto zářícímu místu.

Meirin již z dálky poznává milovaného Orina.

Stojí však na místě a raduje se spolu s ostatními bytostmi z jeho příchodu. Neboť není časté, že pozemský člověk doputuje až  sem.  Proto vždy zavládne veliká radost mezi všemi obyvateli tohoto místa, když některý z pozemšťanů dokáže překonat všechny překážky a téměř čistý a prost viny smí se ocitnout zde.

Arianna sestoupí po stupních tesaných ve skále až k hladině a ladným pohybem pomáhá nově příchozímu vystoupit z loďky. Muž jakoby omámen či snad mocně dojat pohlédne k Arianně. Arianna k němu praví hlasem, který je pln lásky, ale jehož není možno neuposlechnout: „Orine, procitni!“

Již delší dobu zde nedočkavě čekají i další drobnější bytosti. Svou dětskou radost vyjadřují i pohyby. Ti menší vesele poskakují, drobné víly se roztančí a jejich závojíčky vlají kolem jejich postav. Všichni vesele volají: „Vítej, vítej zde! Zdravíme tě, zdravíme tě!“

Orin se rozhlíží, je mu jakoby byl během dlouhé cesty pohroužen ve spánku a až nyní procitá, protře si oči a udiven pohlíží okolo.

„Ach, kde to jsem? Co se to se mnou stalo?“ Tu z něj spadne šedý plášť, jehož kápě zakrývala i jeho oči a udiven hledí na ženy.

„Co, co je to za nádherné bytosti? Cítím se tak lehce, jsem prost té tíže, která držela mého ducha dole. Ach, tolik světla, mé oči si musí přivyknout této záři.“

Arianna k němu vlídně praví: „Tvůj pozemský život skončil. Vítej ve světlých zahradách, kam se tvá duše směla vznést, neboť je stejně čistá, jako vše, co se zde nachází.“

Tu Meirin již nevydržela státi stranou a plna nevýslovné radosti ze shledání vyšla přivítat svého drahého Orina. Jemně se dotkla jeho roucha. „Orine, vítej, můj drahý! Jsem tak šťastná, že jsi dospěl až sem.“

Orin se otočí a spatří svou milovanou Meirin. Vypadá jinak, než tam dole, v pozemském těle, avšak přece ji poznává. Její rysy jsou mnohonásobně zušlechtěné a prozářené. „Meirin, jsi to opravdu ty? Děkuji Bohu, že vyslyšel mé prosby a že smím opět po tak dlouhé době pohlédnout do tvých jasných očí! Ach, jak jsi krásná! Jas tvé duše prozařuje tvé roucho a z tvých očí září nadpozemské světlo.“

„Můj milý, také jsem si vroucně přála, abychom se směli sejít v nádherných zahradách našeho Tvůrce. A nyní smíš i ty dlít zde s námi.“

Tu přichází blíže i Irenah. „Také tě vítám, příteli. Veliká radost vždy zavládne ve světlých říších, kdykoli některý z lidských duchů doputuje až sem. Zde jsme všichni šťastni a vše těžké a temné zůstalo hluboko dole, daleko za námi.“

Orin se s úctou lehce ukloní. Měl vždy rád slunnou povahu jejich přítelkyně. „Jsem rád, že vidím i tebe, Irenah. Tak jste tady opět spolu, jako tam dole na Zemi.“  vzápětí se ale otočí pln vroucích citů k Meirin a musí jí povědět, co prožil, když se museli rozloučit.

„Má drahá Meirin, neumíš si představit, jak těžký pro mě byl tvůj odchod po našem krásném společném životě kterým jsme kráčeli ruku v ruce, kdy´s byla mým slunečním paprskem, který prozařoval mé dny i za ponurých zimních večerů, byla jsi mou můzou, mou inspirací. Kdykoli jsem se do něčeho chtěl pustit, cítil jsem tvou tichou podporu a dokázal jsem překonat všechny překážky. Bylas něčím, co v mé duši tak krásně hřálo a celý náš domov jakoby byl prodchnut vůní růží. Vždy, když jsem přicházel znaven domů, obklopila mě láska, harmonie a klid i v tom zmateném a zkaženém světě tam dole na Zemi.

A potom… potom,  když jsi odešla, jakoby pro mě pohaslo slunce, jakoby ptáci přestali zpívat a růže pozbyly své krásy a omamné vůně. Trvalo to dlouho, tak dlouho, než jsem opět našel svou ztracenou rovnováhu. Věděl jsem, že tvá duše byla čistá a že stále žiješ dál a možná se na mě shůry díváš.  Tato myšlenka a má vroucí modlitba k Bohu mi dávala sílu, abych se vzchopil a pokračoval naší cestou životem. Sám sice, ale s očima upřenýma na světlý cíl, za kterým jsme vždy společně kráčeli. Pochopil jsem, že láska k ženě, i když  je sebečistší, není tím  nejvyšším, po čem má naše duše toužit. Láska nám dává křídla, je velikou pomocí na naší cestě pozemskou plání, ale je ještě něco víc. Něco, čím jsi ty stále žila, co bylo ve tvé duši vždy na prvním místě a já to skrze tebe mohl také prožívat- služba Bohu, Jemu, Nejvyššímu.

Pak se do mé duše pomalu opět vrátil ten mír, který jsem vždy prožíval s Tebou.“

Meirin jej láskyplně uchopila za ruce. „Můj drahý, se sestrou se radujeme ze tvého vyprávění, i když slyšíme, že to bylo velmi těžké.  Také jsi mi velmi chyběl, neboť jsme vždy žili spjati, jako bychom tvořili  jeden celek, či snad jedinou duši. Ale zde, v těchto krásných zahradách jsem byla šťastna a věřila jsem, že se zde jednou budeme moci shledat.  Zde čas plyne jinak, než dole na Zemi.“

 

Arianna stojí opodál a také se raduje z jejich shledání. Tu zvolá: „ Pohleďte,  moudrý strážce této krásné rozkvetlé zahrady! Jistě jde pozdravit nového poutníka.“

Všichni poodstoupí a jemnou úklonou zdraví mocnou mužskou bytost, která k nim promluví:

„Buď vítán zde, v naší světlé oblasti, Orine! Buďte pozdraveny i vy, čisté ženy.

Přicházím, abych vám sdělil mnoho nového a důležitého. Vaše pouť, která započala před dlouhým časem ve světlých výšinách, odkud jste se jako nevědomá seménka ducha snášeli dolů a která pokračovala mnoha a mnoha pozemskými životy, není ještě u konce. Tato světlá úroveň je čistá a zářivá, ale není ještě zdaleka tím místem, kam se všech pout zbavený a očištěný lidský duch smí navrátit.“

Slavnostním hlasem pokračuje dále: „Vaše duchovní roucha jsou čistá, smíte nyní dále stoupat vzhůru. Vězte však, že stoupat ke Světlu může jen ten, kdo jest naplněn pokorou, trvalou modlitbou v srdci, láskyplnou pomocí druhým a kdo svůj čas vyplňuje radostnou činorodou prací. Nejtěžší období pozemských životů je za vámi. Vybojovali jste ve své duši boj za světlo a překonali jste všechnu temnotu. Nyní se již nemusíte vracet zpět na Zemi. Vaše nitra jsou vybělena a nic již nekalí čistá roucha vašeho ducha.

Avšak všichni, kteří pomáhají lidským duším, prožívají velký smutek, neboť jen málo z těch, kteří žijí na Zemi, odchází z ní a opět se tam vrací, jen nepatrné množství z nich nalézá cestu do těchto světlých zahrad. Mnozí bloudí v nevědomosti, jiní podlehli nástrahám temnot a zatížili se nečistými sklony. Jiní jsou opět pyšni na svůj rozum, který je lidem na Zemi pouze nástrojem a proto nic z toho, co jest za hranicemi jeho vnímání nechápe a nechce přijmout jako skutečnost. Vždyť tyto světy jsou opravdu skutečné a vše, co je na Zemi, trvá jen krátký čas, je tak pomíjivé.“

 

Irenah promluví: „Ano, víme, že je nesčetně lidských duchů, kteří tam dole bojují o svou záchranu, ale jejich prosby na rtech již vyschly, touha po Světle již uhasíná a oni zemdlévají a pokud jim nebude pomoženo, tak…“ skryje tvář do dlaní a hořce se rozpláče.

Meirin jí obejme kolem ramen a konejší ji: „Neplač, sestřičko, vždyť víš, že kdo hledá, ten nalezne a kdo klepe, bude mu otevřeno. Jejich prosby, jsou-li pravé, budou jistě vyslyšeny. Oni jistě naleznou cestu, tak jako jsme ji nalezli my.“

„Ale kdo jim pomůže, vždyť na Zemi potkávají jen špatné rádce a svodů na scestí je více než ukazatelů světlých cest. Ve víru zmatků se člověku snadno kalí zrak a on, i když je blízko pravé cesty, upadne a tuto cestu mine… Na Zemi je tolik neštěstí a smutku….“

 „ Máš pravdu, sestřičko, ale určitě jim přijdou na pomoc světlí pomocníci.“

 

Irenah však mocně prožívá soucit s nebohými dušemi. „Víš dobře, milá sestro, jak těžké je tam dole naslouchat tichému hlasu těchto bytostí, mnozí je již ani neslyší.“ Tu však se její tvář rozjasní a je vidět, že nalezla nějaké východisko.  „ Lidem by pomohlo, kdyby mezi nimi žili ti, kteří by jim pomáhali, v  pozemském těle. Ukázali by jim svým životem, jak žít, byli  jim oporou v těžkých chvílích a svými slovy jim ukazovali, jak zázračné je celé Stvoření.“

Meirin se tento nápad moc líbí a raduje se s Irenah. „Ano máš pravdu, to by bylo skutečně nejlepší!“

Potom si přítelkyně pohlédnou do očí a je vidět, že mají stejný nápad. Obě současně s radostí v hlase zvolají „Půjdeme dolů na Zemi!“

Irenah ještě dodá: „Budeme  pomáhat všude, kde bude potřeba.“

 

 

Pokračování příště