Porušování prvního přikázání

17.07.2012 15:00

„Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh!

Nebudeš mít jiných Bohů, mimo mne!“

 

Slyšíme-li o porušování prvního přikázání, ožije v naší mysli vzpomínka na izraelský lid, jenž v těžkých chvílích na cestě do zaslíbené země uctíval zlaté tele jako svou nejvyšší záštitu namísto živého Boha, kterého lidem zvěstoval Mojžíš. Přitom si však neuvědomujeme, že modlou se pro nás může stát nejen předmět ze zlata, ale všechno, co ve svém životě postavíme nad Stvořitele a Jeho Vůli.

Abychom si poznání o tom prohloubili, zaměřme se v následujících řádcích na tři nejčastější způsoby přestupování prvního přikázání v mezilidských vztazích i v každodenním životě člověka.

 

1. Vnucování vlastní vůle

Obraťme svoji pozornost na mezilidské vztahy a všimněme si chování člověka v situaci, kdy chce ve vztahu k někomu prosadit svůj názor a něčeho dosáhnout. Co se děje, když se mu to nedaří tak, jak by si přál?

Téměř vždy jde neúprosně a tvrdohlavě za svým cílem, bez ohledu na svobodu dotyčného člověka, vnucujíc mu svou vůli nejednou i násilím, pokud svého cíle nemůže dosáhnout co nejdříve jiným způsobem. To můžeme pozorovat u lidí bez ohledu na jejich věk či společenské postavení. Rozdíl bývá většinou jenom ve způsobu projevení tohoto činu, který je více či méně nápadný a „inteligentní“, v závislosti na charakteru člověka.

Vlastní porušení přikázání spočívá v tom, že vnucováním vlastní vůle a nerespektováním práv druhého je Boží Vůle odsunuta na druhořadé místo, pod vlastní vůli dotyčného člověka. Vlastní vůle člověka, který takto činí, stává se tím modlou či zlatým teletem, protože stojí na nejvyšším místě, které jí přirozeně nenáleží.

Tento způsob přestupování prvního přikázání je v současnosti nesmírně rozšířený a člověk se jím proviňuje často i několikrát za den, aniž by si to uvědomil. Všimněme si například chování rodičů, kteří se snaží svým dětem vnucovat vlastní představu o životní cestě, kterou mají kráčet bez ohledu na své individuální duchovní a duševní potřeby. A to nejen v období dětství, ale často ještě i v dospělosti, kdy už syn nebo dcera mají být plně respektováni jako svobodné a samostatné osobnosti, neovlivněně rozhodující o svém osudu.

Budeme-li pozorně toto sledovat, zjistíme, že rodiče se vnucováním vlastní vůle nejednou stávají hlavní příčinou vážných partnerských problémů svých dětí, a to i vzdor dobrému úmyslu chtít pomoci. Neuvědomují si totiž, že jejich „děti“ mají svoji životní cestu, která je určitě jiná než ta jejich, a že na této cestě se musí učit vlastním prožíváním všeho, co je potká. A to nejen prožíváním radosti, ale také těžkostí, pramenících z nezralosti, která k životu člověka patří jako přirozená součást jeho vývoje.

Podobný děj se často odehrává také i v partnerských vztazích. Různé druhy vážných a zdánlivě neřešitelných problémů nejsou vlastně ničím jiným, než následkem vnucování vlastní vůle jednoho ze zúčastněných. Kdyby však bylo první přikázání také v tomto případě skutečně naplno respektováno a na prvním místě by stála pouze Vůle Stvořitele, nikdy by k takovýmto problémům nedošlo, protože by všude vládla vzájemná úcta, založená na vzájemné svobodě.


 

2. Zbožňování člověka

Opakem násilné manipulace člověka ve vztahu je vyvyšování druhého na stupeň, který mu nepatří. Žel, v současnosti k tomu dochází až příliš často, a proto je tento druhý extrém také jedním z nejrozšířenějších způsobů hrubého překračování prvního přikázání.

Na nejvyšší místo v tomto případě pro změnu není postavena snaha svévolně vnucovat svoji vůli, ale jiný člověk, který je stavěný nade všechno. „Zlatým teletem“ se tak stává například životní partner, dítě či nějaký ideál populární hudby, vždy se stejně zničujícím účinkem pro všechny zúčastněné.

Ve vztahu ženy a muže se tento stav nejčastěji projevuje známými slovy „nemohu bez tebe žít“. I když se to mnohým tak nemusí jevit, takové chování není projevem věrné lásky, ale určitého druhu citového otroctví. Pravá láska ženy a muže má být totiž nerozlučně propojena s duchovní samostatností, nezávislostí a svobodou. Na nejvyšším místě v harmonickém vztahu nemá být proto nikdy dotyčný partner, který je pouze nepatrným člověkem, ale opět sám Stvořitel a Jeho dokonalá a neměnná Vůle.

Uvědomíme-li si následky takového nesprávného jednání, potom pochopíme i to, proč se v současnosti tak často stává, že v osudovém dění jsou žena a muž po dobu svého spolužití i proti své vůli od sebe často odloučeni. Není přitom důležité, zda je to nutné kvůli cestě za prací, anebo jde o jiný vážný důvod, vyžadující si odluku.

Hlavní příčinou mnoha takových případů je snaha duchovních pomocníků přivést partnery k vlastní duchovní samostatnosti, jež se může právě po dobu odloučení rozvíjet. Kdyby nenastala, partneři by nedostali šanci přehodnotit svůj vztah a vystavovali by se vážnému riziku duchovního pádu s nepředstavitelnými následky pro celé jejich bytí.

Kromě tohoto případu dočasného odloučení existuje ještě mnoho jiných účinných způsobů, jimiž osudové dění přivádí partnery k pochopení té samé podstaty, jestliže se nenechají poučit. Někdy to může dojít až tak daleko, že partner, jenž podvědomě dlouhodobě vnímá, že je předmětem modloslužby, přitáhne na sebe zdravotní úraz, jen aby se ze vztahu na nějaký čas uvolnil a upozornil na to, že je jenom zranitelným člověkem.

Dokonce také mnohé „náhodné“ smrtelné zranění pramení právě z tohoto důvodu. Partner, jenž se cítí být zvelebován a který nenachází lepší cestu, jak se ze vztahu uvolnit, nejednou volí cestu tragického úniku. Rozhodne se raději odejít, než by měl být předmětem modloslužby a duchovního pádu svého partnera. Tento děj však není vyvolaný vědomě, ale podvědomým úsilím, a proto není vždy plně kontrolovatelný.

Něco podobného může nastat také ve vztahu matky vůči dítěti, jestliže je na něm příliš citově závislá a neuvědomuje si, že i ono jí bylo pouze na krátký čas svěřeno do opatrování. Přerostou-li city její nepravé lásky stanovenou míru a přetrvávají-li delší období, potom na dítě vytváří tak silný mentální tlak svírajícího působení, že se ono brání jediným možným způsobem – onemocněním, které má matku co nejdříve přivést k vážnému přehodnocení svého nezdravého mateřského vztahu k dítěti.

Mnoho dětských onemocnění pramení právě z této příčiny a jediným účinným způsobem pomoci je přehodnocení vztahu matky vůči prvnímu přikázání. Snaha léčit dítě, jež tím jen signalizuje uplatňování nesprávného rodičovského přístupu, nemá proto žádný dlouhodobý účinek, pokud vlastní příčina problému zůstává stále nepochopená a nevyřešená.

Jestliže se matka nepoučí ani po vážných výstrahách, také v tomto případě může dojít až k předčasnému odchodu jejího dítěte. Matka potom ještě více zoufá nad „ztrátou všeho, v co doufala“ a ani si neuvědomuje, že sama zavdala příčinu takovémuto těžkému rozuzlení vztahu. Kdyby se dokázala vzchopit a uvolnila svoje dítě, klidně by mohlo žít a provázet ji po dlouhý úsek jejího života radostí a láskou.


 

3. Kult zdraví

„Zdraví je to nejcennější, co máme...“, říkají často lidé, potkají-li se v poradnách zdraví nebo v čekárnách odborných ambulancí s nějakým svým zdravotním problémem, který je trápí. Uvědomují si však, k čemu se vlastně těmito slovy přiznávají?

Pochopíme-li, že pojem „zdraví“ v současném pojímání nevyjadřuje harmonický soulad ducha, duše a těla s Vůlí Stvořitele, ale je ztotožňován pouze s pocitem bez bolesti, který je vázaný na fyzické tělo, potom musíme zůstat zaraženi poznáním nového pařeniště společensky uznávaného přestupování prvního přikázání. Je to totiž právě fyzické tělo, které bývá v životě většiny trpících nade všechno vyzdvihováno.

Všimněme si, jaké úsilí jsou schopni vynaložit někteří lidé, aby se mohli fyzicky uzdravit. Jsou ochotni utratit všechny úspory za koupi speciálních výživových doplňků, neváhají procestovat veliké vzdálenosti za odbornými lékaři a prosedět v čekárnách celé dny, a přitom všem se ani na okamžik nezamyslí nad hlubším rozměrem svého života. V mnohých případech je příčinou tohoto stavu jejich duchovní nevědomost, ale najde se i mnoho těch, kteří se bojí přiznat ke své povrchnosti, protože by museli v životě mnoho věcí přehodnotit a od základu změnit, nejednou i za cenu těžkého duševního prožívání. Ve shonu, který je přespříliš zaměstnává, si někdy nedokáží najít čas ani na to, aby pomohli druhým, když je prosí o pomoc. Jejich vlastní zdraví si totiž vyžaduje takové množství procedur a péče, že jim na to ani při nejlepší vůli nezůstává čas.

Co asi musí postihnout takto smýšlející lidi, aby bylo možné jim skutečně pomoci? Musí ztratit své zdraví, aby se jim rozjasnil duševní zrak a na první místo dokázali opět postavit Toho, který jediný je hodný uctívání. Ne však způsobem náboženského horlení, ale radostným skutkem pro dobro celku.

Jak můžeme vidět, člověk musí přijít v životě o všechno, co postaví nad požadavek prvního přikázání! Nikdy to však není trest za jeho nerozvážnost, ale pomoc v možnosti zamyšlení se nad životními hodnotami a jejich správným uspořádáním. Jen potom může dosáhnout nejvyššího cíle svého bytí, spočívající v prožívání štěstí a blaženosti.

Na závěr ještě zdůrazněme, že poznatky, které jsme uvedli v předcházejících řádcích této přednášky, nelze zevšeobecňovat, protože stejné následky, například v podobě těžkých onemocnění, mohou vyplývat z rozličných příčin. Má-li být tedy konečný úsudek spravedlivý, je potřeba ke každému případu lidského utrpení proto přistupovat individuálně.



 

T.L.

 

www.pre-ludskost.sk