Přijď království Tvé část 2.

14.03.2016 14:17

 

V obou velikých zaslíbeních, ať je to Boží soud a očista anebo říše míru na Zemi, musí každý člověk být aktivně spoluúčastným, pokud chce býti zachován a prožít vědomě a radostně jaro světů. Není možné více spát ani nečinně přihlížet. Toto mocné prožívání se týká každého, každičkého jedince a ať chce nebo ne, pocítí jej až do morku kostí a na dno duše. Tím je míněn onen výrok v bibli, tak často nesprávně vyobrazený malíři, že k soudu vstávají mrtví. Slovem mrtví je myšleno duchovně mrtví. Žádné pozemské tělo nebude vstávat z hrobu, neboť duše žije dále. Ale i ten, kdo žije pozemský život ve skálopevném přesvědčení, že žije jen tady a teď a že nic co nemůže poznávat hrubohmotnými smysly, neexistuje, bude vyburcován a probuzen k trpkému poznání, že se mýlil a že jeho skutečné já, tedy duch, po celou dobu spal a onen člověk je tedy téměř mrtvý v duchu.

Proto nám Ježíš, sama Láska Boží tak často říkával: „Probuďte se!“

Zde na Zemi, kde vše můžeme vnímat jen na prostor a čas omezenými nástroji, tedy rozumem a pozemskými smysly, máme mnohdy zcela převrácené hodnoty. Člověk, který je považován za velmi vzdělaného a světa znalého, může duchovně spát, a naopak člověk, který není příliš známý, zábavný, ani průbojný, ale jde svým životem tiše, současně však ctí zákony Pravdy a Lásky, může býti z pohledu věčnosti velmi cenným.

Proto nyní v době velké očisty a převratného dění je potřeba, abychom se přestali dívat na svět pouze z pohledu tohoto pozemského života. Ale musíme se doslova „dívat očima ducha“, který jediný je naší skutečnou podstatou, naším věčným Já.

Události se valí, vše, co platilo včera, je dnes zcela jinak. Člověk, který nemá pevné lano či záchrannou kotvu v něčem, co je nadčasové, věčné, je přirozeně zmítán událostmi a jako plavec v rozbouřeném moři snadno ztratí z dohledu maják ukazující cíl, zamotá se ve víru vln a utone.

 

Je třeba stavět na tom, co je z pohledu věčnosti pevné, skutečné a pravé. Musíme v sobě probudit a oživit hodnoty, ctnosti a city, jež přetrvají ať se děje cokoli. Toto vše nám nemůže nic ani nikdo vzít, neboť to je živoucí bohatství našeho ducha.

Vše kolem nás volá a burcuje: „Probuďte se ze smrtelného spánku ducha! Je nejvyšší čas!"

Když si uvědomíme, jak vážná je doba a co vše je od nás očekáváno: tedy že máme skládat účty za vše, co jsme ve všech svých pozemských životech svým chtěním způsobili, jímá nás obava a strach.

 

Avšak i v nejtěžších dobách Láska Boží stále bdí. Za všech okolností jsou pro nás připraveny až neskutečně milostiplné pomoci.

To, co v dnešní době lidé pociťují jako tlak, je ve skutečnosti zesílená síla Světla. Od Světla je neoddělitelná Spravedlnost a Láska. Pokud po Světle, Pravdě a Lásce skutečně toužíme, uvítáme toto Světlo do své duše. Nemusíme jej více pociťovat jako tlak, ale pokud otevřeme oči svého ducha, můžeme v tomto zesíleném zářícím proudu pozvolna poznávat jednu zářící nitku pomoci za druhou. Vyjděme odvážně a pevně rozhodnuti Světlu vstříc. Propojme se vědomě s mocným živoucím proudem, který nyní zalévá Zemi. Potom poznáme, že jednotlivé události a věci, které nás lekaly, se pozvolna jakoby samy od sebe skládají harmonicky před námi a nám stačí, než vědomě stát v proudu Světla.

Státi se novým člověkem, v duchu probuzeným není nijak nemožné ani velmi složité. Ve skutečnosti je to to nejprostší, co lidský duch může dělat. Je to otevření našeho ducha životadárným paprskům Světla, které k nám nepřetržitě proudí z výšin. Duch sám ze své podstaty touží po všem čistém, živoucím a světlém, co k nám shůry proudí, neboť jedině to je jeho nezbytnou a jedinou stravou.

Nechme daleko za sebou vše, co nám dnešní svět staví lákavě před oči jako tu jedinou a nejdůležitější skutečnost. Ale naslouchejme své duši, tenkému hlasu, který nám vždy radí správně, a vždy chce jen dobro.

Ve své touze i skrze vroucí modlitbu se můžeme svým nitrem chopit záchranného lana a již nikdy se ho nepustit. Záchranným lanem, jest pevné spojení ducha s naším skutečným věčně zářícím domovem a ještě výše s východiskem všeho Života s nejvyšším vznešeným Bohem. Pokud toto spojení bude pevné, vroucí a ryzí, tedy tryskající živě z našeho citu, nemůžeme již více zbloudit. Světlí pomocníci nás skrze náš vnitřní hlas povedou neomylně ven ze všeho zmatku. Pokud máme skutečnou touhu po Světle a jsme provždy rozhodnutí pro dobro, nezáleží na tom, co bylo. Světlo našeho nově probuzeného jásajícího ducha vše prozáří a my jsme silní přijmout a překonat vše, co k nám ještě ve zpětném působení z hlubin časů přichází ve formě překážek a těžkých událostí.

 

Ten, kdo v sobě nese Světlo a ani v nejtěžší chvíli se od něnj neodkloní, je chráněn a posilován jeho paprsky. Láska Boží jej neopustí. Takový člověk se nemusí ničeho bát. Může s důvěrou kráčet krok za krokem vzhůru, s odvahou, láskou a přesvědčením.

Člověk, který následuje hlas svého ducha nikdy není změkčilý, nepřirozeně nábožný, či ezoterický. Je přirozený, moudrý, empatický a zároveň dovede být i pevný a přísný vůči všemu, co se staví proti Pravdě. Každý dobrý člověk se v jeho přítomnosti cítí dobře, protože z něj vyzařuje láska, tvůrčí inspirace, osvěžení, nadšení a niterná radost.

 

Foto: Katedrála svatého Víta v Praze- mozaika Poslední soud