Proč je láska věčnou hodnotou?

01.05.2011 15:42

 

Tento příběh se odehrál v dávných dobách. V malém městečku panoval čilý život. Na návsi se sem tam míhali lidé. Ženy přicházely ke studni pro vodu a muži šli každý po své práci. Nejvíce však bylo slyšet hudebníka, jenž si na svém umění velmi zakládal. Věřil, že jeho hraní je tím nejlepším řemeslem a činností nejušlechtilejší ze všech. Vždy říkal: „Nějaký truhlář či kovář, ten jen buší kladivem, či dlabe dlátem a vyrábí věci, které má každý. To tóny mých houslí jsou neopakovatelné, kouzelné a povznášejí duši z šedi všedních dní.“

 

Tak tomu učil i své žáky, kterým denně říkával: „Děti, pamatujte, že hudba je nade všechna řemesla. Jedině hudba je ušlechtilou činností, kterou však nesvede jen tak ledajaký obyčejný člověk.“

A jeho žáci, když šli z houslí, vykračovali si to po návsi se vztyčenou hlavou. Kovářovic děti se jim vždy posmívaly: „Chi chi chi , cho cho cho, nosí hlavu vysoko!“ Anebo „Vy klukové bez šosu, naprší vám do nosu!“

Další postavou, která se chtěla vymykat z davu a která byla jaksepatří hrdá na svůj stav, byl velevážený zámecký pán. Zámek sice neměl velký, ale zato se jako ten nejmocnější muž světa choval. Všichni, od podkoního po lokaje, se před ním museli uklánět hluboko k zemi a běda, jak nebylo vykonáno vše přesně tak, jak si pán poručil. Svého majetku si cenil nade vše.

Když však dolehl na městečko mor, ležel bezmocný na svém měkce vystlaném loži. Doktory již nechtěl ani vidět, neboť mu jejich léčení pranic nepomáhalo. A tak k sobě zavolal starou babku kořenářku. Navařila mu čaje z mnoha býlí a jako by to bylo to nejdůležitější, kladla mu na srdce, že své poklady si do nebe vzít nemůže. Tam na druhé straně je prý každý bohatý chudákem a chudý boháčem. Tam se počítají jen poklady duše.

Bohatý pán ji nechal jaksepatří vyprovodit a ať už mu se svými rozumy nechodí na oči. Chvíli mu její slova vrtala hlavou, ale když jej její čaje zázračně postavily na nohy, hodil vše za hlavu a začal si opět plně vychutnávat svůj stav. „I co, mé poklady jsou věčné a mě, takového váženého pána, jistě v nebi přivítají se všemi poctami. Koberec až ke stupňům do nebe mi položí a po obou jeho stranách budou lidé mávat ratolestmi a klanět se mi.“ Jinou představu si ani nepřipouštěl, a tak měl věc s „nebem“ pro sebe vyřízenu.

Všichni se pomalu vzpamatovávali po těžké ráně, kterou způsobil celému kraji mor. V tomto městečku naštěstí neřádil tolik, jako v jiných krajinách. Marie, mladá žena se šesti dětmi, tehdy ovdověla. Chodila od domu k domu a prosila o práci, neboť měla starost, jak nasytí tolik hladových krků. Vstávala ještě před rozbřeskem, tvrdě pracovala tady i tam a byla šťastna, když děti večer uléhaly nevědouce, co je to bída. Když konečně přešla jejich veliká bolest nad ztrátou milovaného tatínka, nad jejich chalupou, kam často již zatékalo, se vznášela jakási záře.

 

 

Z jiných chalup, kde měli děti, se často ozýval křik a láteření, ale zde panovala dobrá nálada a klid. Děti musely pilně pracovat, ale věděly, že to tak musí být. Kdežto sousedovic Anička vždy spustila velký křik, když ji maminka vyrušila ze hry a musela jít třebas pro vajíčka do kurníku. To pak spustila i maminka a přidal se i otec, že tady není nikdy kouska klidu.

Marie, matka šesti dětí, byla prací unavena, ale z toho mála, co měla, nosila ještě trochu jídla do chalupy, která byla ještě roztrhanější než ta její. Tam bydlela stařenka a stařeček, kteří neměli děti, jež by se o ně na stará kolena postaraly, a třeli bídu s nouzí. Marii moc rádi viděli a ona vždy věděla, jak je potěšit. Tu milým slovem, jindy pomohla stařence poklidit.

Oba si vždy říkali: „Kde se v té chuděře ještě bere síla pomáhat nám, když má sama doma tolik hladových dětí. Ještě k tomu je vždy tak milá a usmívá se, jako by jí bylo tím největším potěšením starat se právě o nás, vetché staříky.“

 

Přešla léta. V našem městečku se téměř nic nezměnilo, snad jen to, že lidé odcházeli a noví se rodili. Tu a tam byla veselka a potom brzy křtiny, kolikráte byl také pohřeb. Tak to šlo svými starými drahami dále. A lidé se pramálo změnili: bohatí bývali vždy nadutí a chudí třeli bídu s nouzí a hleděli, aby alespoň jejich nejbližší netrpěli. Tu a tam rozsvítila duše lidí láska, která byla odedávna mezi lidmi vzácná. Láska, která dává světlo druhým a i když sama nemá ničeho nazbyt, dává a myslí na druhé více než na sebe.

Tak odešel z tohoto světa i bohatý pán, také hudebník, i se stařičkou maminkou se děti jednoho dne rozloučily. Plakaly, tuze plakaly, i když již měly dávno rodiny své, maminka jim byla paprskem a nadějí v jejich prostém životě. Její ruka, i když byla tolik vrásčitá, dovedla tak něžně pohladit. A stříbro jejích vlasů bylo pro malá vnoučátka tou nejkrásnější barvou, a nemohla od něj oči odtrhnout, když jim babička za dlouhých zimních večerů vyprávěla pohádky, ve kterých vždy dobro zvítězilo nad zlem. Pro každého vždy našla něco dobrého v kapsáři - ať křížalu, či oříšek.

Tam, kam lidé se slzami v očích vyprovázeli své zesnulé, tam byl život jiný, i když si to nově příchozí dosud neuvědomovali. Platily tam hodnoty skutečné, věčné, a ne ty domnělé a pomíjivé, kterými se člověk na Zemi honosil. Tam vysoko v dáli viděli nově příchozí v záři světla obrovskou, nádherně zdobenou kovanou bránu. Všechny tato brána velmi přitahovala, neboť slibovala vstup do mnohem krásnějších světů, naplněných radostí a štěstím, po kterém přeci každý touží. Když přicházeli blíže, spatřili, že po obou stranách brány stáli rytíři oděni v lesklé zbroji. V rukou měli ostrá kopí a svými pohledy pohlíželi každému příchozímu do hloubi duše. K bráně mohl přistoupit jen každý sám, nemohl se nikoho držet. Na kom spočinul pohled rytířů, ten se zachvěl ledovým chladem spravedlnosti Boží, neboť ve své duši každý nesl zapsány všechny své skutky, myšlenky i city, pokud je doposud nevyrovnal.

Někdy se brána doširoka otevřela a onoho šťastného člověka zalila nesmírná záře světla. Jeho tvář i oči se rozzářily a on blaženě vstoupil branou do zářivých světů, kde směl přebývat, tvořit a pracovat ke cti Boží. Před někým však brána zůstala pevně zavřena a i když příchozí plakal, lomcoval s ní i prosil rytíře, ničeho nedosáhl. Spravedliví rytíři byli neoblomní a nikdo nečistý do bran nebeských vstoupit nemohl.

Dosud měli všichni šaty, jaké byli zvyklí nosit. Bohatý pán se jaksepatří nastrojil a těšil se, jak jej u nebeské brány přivítají se všemi poctami. Pan hudebník měl v podpaží cosi jako housle, kdo ví. A stařenka Marie šla ve své vetché, ale vždy čistě vyprané sukni a bílé blůzce. V kapsáři měla drobty pro drůbež a něco suchých křížal pro děti.

Když před bránu předstoupil bohatý pán, pohled rytířů jej nepříjemně mrazil. Neviděl, že by něco řekli, ale hluboko v jeho nitru zazněla mocná slova:

„Všechny pozemské statky, hodnosti a pocty musí člověk zanechat tam dole. Však jsi byl včas varován. Zde platí jen poklady, které mají věčnou hodnotu a jež nese člověk ve svém nitru. A tato tvá truhlice jako jediná byla vždy plná bezcenného harampádí. Vrať se tedy zpět. Až poneseš ve svém nitru skutečné poklady ducha, můžeš opět přijít.“

Tento muž, jenž byl po celý život obklopen bohatstvím, byl zde nyní nuzným chudákem. I jeho šat byl nyní vetchý a děravý, tak, že jím ledový chlad spravedlnosti Boží prochvíval až do morku kostí.

Nyní předstoupil hudebník s vědomím, že přeci celý život dělal něco více než ostatní, věnoval se ušlechtilé hudbě, která je nad všechna řemesla. I na něm spočinul pohled rytířů, ale byl mu pramálo příjemný. Jemu zahřměla vstříc slova:

„Hudba může být věčnou hodnotou, jen když je provozována ke cti Boží nebo naplněna láskou. Ty však jsi vždy myslel jen na sebe a tvá pýcha učinila tvou hudbu chladnou a prázdnou, nenaplňovala a nepovznášela lidská srdce. Pamatuj, že každé řemeslo je potřebné a pravou hodnotu má jen to, co dělá člověk skutečně srdcem.“

I hudebník zde stál nyní jako nejposlednější z posledních a zlomen se obrátil na cestu zpět. Ještě se otočil, aby se podíval, co se stane s chudou vdovou.

Marie kráčela blíž a blíže k zářící bráně a Světlo, které se zpoza brány linulo, probouzelo v jejím nitru něco důvěrně známého. Byla naplněna nadějí, radostí a na její tváři zářil široký úsměv. Vše, po čem toužila, bylo pokleknout před Tím, jemuž vždy v nitru chtěla tiše sloužit a Jehož Láska jí dávala i v těch nejtěžších chvílích naději a sílu znovu vstát a jít. Její touha po Světle táhla mocně její duši vzhůru a Láska, jíž bylo její nitro vždy naplněno, ozařovala její cestu vzhůru růžovým paprskem a bylo jí, jako by kráčela lehounce po stezce pokryté plátky růží. Když na ni pohlédli rytíři, sklopila s pokorou svůj zrak. Vstříc jí zazněla slova: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni království Božího dojdou. Tvá duše byla vždy věrná Světlu a Pravdě a tvá víra byla pevná i v nejtěžších chvílích. Pokladnice věčných hodnot ve tvém nitru je vrchovatě naplněna, neboť ty jsi dávala vždy druhým poklady ducha, aniž jsi při tom myslela na své pohodlí či prospěch. Brána zahrad nebeských je ti nyní otevřena. Tvá cesta však ještě není u konce. Kráčej dále, světlo Lásky tě povede vzhůru.“

Do brány radostně vkročila nádherná žena oděná v dlouhé slavnostní roucho. Přihlížející duše mohly jen stěží uhodnout, jak blaženě se cítí v tu chvíli člověk, jenž jest prost pout hmoty a smí volně a radostně kráčet cestou vzhůru ke Světlu.

Každý, kdo se musel od brány navrátit zpět, si předsevzal, že napne všechny síly a cele se vynasnaží během nového pozemského života, který si vyprosil a jenž je v porovnání s věčností jen malým okamžikem, překonat své slabosti a chyby, aby směl také jednou vstoupit touto zářící branou do krásných, světlem ozářených zahrad.

 

 

 

 

M.M.