Průzračná tůň část 3.

01.06.2011 07:53

 

 Ondřejovo ráno vypadalo zcela odlišně. Když první nesmělé sluneční paprsky probouzely Zemi, vracel se pěšky přes lesy a pole domů. V uších mu hučelo a hlava jej bolela jako střep. Nohy se mu pletly a byl nesmírně vyčerpaný. Žádné myšlenky snad ani neměl, jen se mu hlavou vzdáleně, jako v husté mlze, míhaly obrazy z dnešní noci. Bylo mu tak špatně, že si stále jen dokola říkal: „Už nikdy víc.“ Nevnímal, že slunce začíná příjemně hřát a že ptáci pějí své trylky v korunách stromů. Ještě horší než únava, bolest hlavy a žaludku byla bodavá bolest u srdce. Nedokázal přesně určit proč, jen cítil veliký pocit viny. Tato bolest ze selhání, z toho, že zklamal všechny své ideály, hodnoty, které uznával, a své přesvědčení, bodala jako šíp.

Chůze mu činila čím dál větší potíže a počalo mu být velmi nevolno. Nevěděl ani, co mu jeho pochybní přátelé včera nalévali do sklenice. Tam pod lesem, kde je vlhko, neboť tam stéká všechna voda z polí a z lesa, klesl vyčerpán k zemi. Ani nevěděl, jak dlouho takto ležel. Když se probral k vědomí, slunce již stálo o hodný kus výše. Měl nesnesitelnou žízeň. Očima hledal, čím by svlažil svá vyprahlá ústa. Poblíž něj se nalézala jakási tůň. Neměl sílu se zvednout, a tak se k ní přiblížil dosti podivným způsobem. Tolik potřeboval uhasit palčivou žízeň, ale co to? Tůň byla kalná, bahnitá a její nepříjemný pach se linul údolím.

 „Ach ne, to není voda, ze které mohu pít!“ zasténal Ondřej. „Jestli mi nikdo nepomůže, tak zde snad zahynu.“

Pohlédl zoufale kolem sebe a tu si uvědomil, jak žalostně teď asi vypadá. Jeho bílá nažehlená halena s širokými rukávy nabraná do manžet je nyní celá od bláta, neboť zde leží u kalného močálu. Tu ho píchlo u srdce: „Kdyby mě nyní viděla Miriam…“

 Ach ne! To odtud pochází ta nesnesitelná bolest u srdce, to veliké zklamání a strach. Bolest z toho, že kvůli své hlouposti a touze okusit lákavé, dosud nepoznané světské radovánky, pošlapal hrubou nohou něžný květ, který nyní leží v blátě. Oním květem byla jeho čistá láska k něžné bytosti. K Miriam, se kterou prožíval, že život je nádherný a že má vyšší smysl. Často se mu zdálo, že život po jejím boku je procházkou nádhernou rozkvetlou vonnou zahradou ozářenou sluncem. V tuto chvíli však cítil, že na jeho hrudi leží těžký balvan, jejž nebude mít moc a sílu sám odvalit. Bál se toho, že svým neuváženým jednáním zcela zničil ono křehké a pohádkově krásné pouto, které mezi ním a Miriam bylo. Ještě před týdnem, když jel touto dobou na svém Bleskovi za svou milou cestou mezi vlčími máky, myslel, že má snad křídla, ale teď… Nyní jeho duši svíraly těžké okovy.

Kdyby tady jen byla chladivá čistá bystřina, nebo tůňka s průzračnou osvěžující vodou, hned by se napil, osvěžil a vstal. Věděl, že otec se již doma velmi hněvá, že nepřišel včas domů a zanedbal své povinnosti. A co asi dělá Miriam, ta jej již nikdy nebude chtít ani vidět, neboť chlapci a děvčata si jistě nenechají pro sebe, co vše se odehrálo o této neblahé noci. Ondřej byl zcela zoufalý a na dně svých sil. V největší tísni si vzpomněl, tak jako Miriam, na radu moudré babičky, o které mu Miriam mnoho vyprávěla. Tu z jeho nitra vytryskla také vroucí prosba vzhůru o pomoc. Bolest duše přebila všechnu nečistotu, která na ní ulpěla z předešlé noci, a tak se jeho modlitba vznesla vzhůru do výše.

Tu jako by viděl před očima obraz: Tato kalná tůň je jako jeho prožitek z dnešní noci - všechny neřesti, bezcenné tretky, pochybené vztahy, omámení a dráždění pudů. Neosvěží, je plná špíny a ošklivě páchne.

Kdežto Miriam, tato líbezná dívka, která jeho, nehodného, nosila ve svém srdci, působí jako průzračná tůň, ve které se člověk může osvěžit a zhluboka se napít čerstvé chladivé vody. Jen taková voda je blahodárná, čistá a dává růst novému životu.

Nyní věděl, co mu tento obraz měl říci. On směl pít z čisté průzračné tůně, ale šel raději ke kalným vodám, jejichž klamná záře jej zlákala. Sebral všechnu sílu, aby se vzchopil a pevně rozhodnut vykročil k domovu. Nyní věděl, že jedině Miriam, i když, nebo právě proto, že je jiná, než ostatní dívky, bude stále v jeho srdci tou nejušlechtilejší pannou, tou nejněžnější květinou, ke které se bude přibližovat vždy s úctou. Nikdy se již nebude chtít dotýkat svýma hrubýma rukama bělostného květu její čistoty, kolem kterého jako by se vznášela posvátná záře, pokud ona sama mu nevyjde s radostí vstříc. Byl rozhodnut, že půjde za Miriam a ze všeho se jí vyzná a pokorně ji poprosí o odpuštění. Řekne jí, jak moc se mýlil, když myslel, že o něco přichází, když se neúčastní zábav a radovánek svých vrstevníků.

Odpustí mu? Možná jej již nikdy nepřijme, neboť zklamal její důvěru. Chtěl statečně nést následky a věděl, že se Miriam může rozhodnout, jak bude chtít, on to bude respektovat a nebude na ni naléhat. 

Domů vklouzl tiše zadními vrátky. Rychle se převlékl a pospíchal, aby dohonil zameškanou práci. Byl rád, že se jej nikdo na nic neptal. Při práci si představoval, jak před Miriam předstoupí a co jí asi řekne. Raději si to sepíše do slov, která si v rychlosti poznamenal, ale potom je krasopisně přepsal novým perem na bílý křídový papír.

 

Má nejdražší Miriam,

bělostná květino, něžný vánku z jiných světů. Tebe chtěl bych na rukou nésti a jednat vždy jen tak, aby tvé oči mohly stále zářit, tak jak to mám tolik rád. Tvá ústa aby stále zdobil úsměv, který tolik miluji. Vlož, prosím, svou dlaň v mou a odpusť mi mé nerozvážné a pošetilé chování. 

Toužím být věrným ochráncem tvé světlé cesty a přeji si, aby naše duše směly opět splynout, jako bychom tvořili jedinou bytost, v radosti i ve chvílích těžkých… my dva spolu dokážeme překonat vše, ať přijde cokoli. Již nikdy tě nechci zarmoutit. Ještě jednou Tě ze srdce prosím, odpusť mi. 

Tvůj milující Ondřej

 

A jak to bylo dál?

Miriam odpověděla: „Odpouštím ti, můj drahý.“

Jejich láska obstála v těžké zkoušce. Tímto prožitím se zakalila a utvrdila jako vzácná ocel a pokud ji žádný z nich neporuší, již nic více ji nemůže zlomit.

 

 

 

 

 

M.M.