Putování duší

26.02.2016 14:08

Z nádherné  světlé úrovně, kde plují jemná bílá oblaka a modř nebe je blankytná, z této úrovně vytryskují zářící jiskřičky. Jsou podobny plaménkům, které se snáší jako veselý ohňostroj níž a níže. Tyto jiskřičky jsou mladé lidské duše, jsou to zárodky ducha. Klesají stále hlouběji. Během svého putování též pobývají v rozlehlých zahradách, kde se o ně starají půvabné víly. Zahrady jsou plné květů různých barev a vůní. Tam se tyto jiskřičky vyvíjejí a za zpěvu těchto víl a pečovatelek se vyvinou v malé děťátko.

Poslechněte si příběh dvou takových duší. Když se v nich probudila touha poznat, proč vznikly a kam mají jít, chtěly též poznat, odkud proudí to nádherné Světlo, které oživuje a prozařuje vše kolem. Jakmile se v nich probudila tato touha, začaly se snášet níž a níže až k jedné malé Zemi, kde na ně již čekali rodiče. Jedné půvabné mamince a odvážnému tatínkovi se narodila dívka jménem Eliška. Později se jim narodil chlapec, jménem Vítek. Tyto dvě duše putovaly po Zemi. Dospěly a prožívaly nádherná dobrodružství, která pro ně zde byla připravena. Cítili, že jsou šťastni a že něco v jejich nitru krásně září. Cítili, že to mají chránit a viděli, že to světlé, krásné, ta jiskra, kterou v sobě nosí, touží vzhůru, touží poznávat zákony Boží, touží prožívat tento nádherný svět, aby se stali moudrými a jednou, aby se směli opět navrátit skrze ony překrásné zahrady tam vzhůru až do nádherného ráje.

Eliška dobře cítila, že tento klenot ve svém nitru, tuto zářící jiskru musí chránit, musí o ní denně pečovat, nesmí jí nikdy nechat uhasnout. Skrze její oči zářilo toto světlo ke všemu a ke všem, kdo ji potkali. Rozdávala radost a o vše kolem se s láskou starala. Vše v její přítomnosti se cítilo šťastné, protože skrze ni mohlo prožívat záchvěvy ze světlých říší.

Když Vítek dospěl v muže, vše se mu dařilo. Pomáhal lidem a jeho zaměstnáním bylo stavět domy. Měl cit pro krásu a stavěl krásné domy. Lidé si jej za to vážili. Přinášeli mu různé dary  a později mu platili i mnoha penězi. Vítek se stal známým a úspěšným mužem. Obdiv a úcta lidí mu ale poněkud stouply do hlavy.  Zapomněl, že on je jenom prostředníkem, pro světlou sílu, která proudí shůry a že jen díky ní se mu všechno daří. Najednou si začal myslet, že jen on sám je tak šikovný a moudrý, že všechno tak dobře zvládá.

Zapomněl na to, odkud přišel a proč je na této Zemi. Pomalu zapomínal cítit zářivou jiskru, která v něm dříve planula. Když zestárl a odešel z této Země, narodil se znovu, ale narodil se již rodičům, kteří nevěděli o světlých říších tam nahoře. A tak Vítek vyrůstal bez vzpomínky na krásné světlé zahrady. Prožil další život v nevědomosti. Pak následoval další a další. A takto putoval, nevěda odkud jde a kam. Myslel si vždy že jenom tento život platí a že smrtí vše končí. Ale jaké bylo jeho podivení, že vždy po smrti žil zase dál.

Cítil, že jeho život má přece jen nějaký smysl. Ale jaký? A opět nová touha jej poháněla dál a dál. Dál do dalšího života, kde opět na tuto touhu zapomínal, protože jeho okolí nevědělo o jiném, než o tomto hmotném světě. Všichni kolem něho hleděli jen na vlastní blaho. Vítek miloval jednu ženu. Oženil se a vše krásné chtěl přinášet jen jí a svým dětem. To považoval za plnohodnotný smysl života. A opět odešel z této Země a zas a zas. Musel se navracet, dokud si neuvědomí, že se zde má státi moudrým a čistým člověkem, který žije podle zákonů Tvůrce a takto se bude moci navrátit do  světlých zahrad tam nahoře. Do té doby se sem musí stále vracet a hledat cestu vzhůru.

Opět se narodil  a  nesl pozemské  jméno Vítek. Vyspěl v krásného mladíka. Jednoho dne se osamělý procházel lesem. Vyšel na mítinu, kde zářilo slunce a květiny krásně kvetly. Louka byla posetá kopretinami. Bylo to zvláštní místo,  krásně to zde vonělo a paprsky slunce vše ještě více rozjasňovaly.

Najednou se Vítkovi úplně zatajil dech, neboť spatřil něco, co ještě nikdy neviděl. Po louce kráčela dívka. Měla dlouhé volné šaty světlé barvy a rozpuštěné vlasy. Její úsměv byl tak líbezný, že Vítka zcela okouzlila. Tento úsměv prozrazoval vnitřní štěstí a harmonii.

 Vítka ale nejvíce zaujalo to, co bylo kolem této dívky. Vycházela z ní jakási krásná záře! A ta ušlechtilost, se kterou konala každý pohyb. Každý krok byl půvabný a ona se radovala z krásy kolem sebe. Zvedala zraky slunci vstříc, nevědouc, že je pozorována.

Vítek byl zvyklý na ženy, které nosí jenom oblečení a účesy, podléhající současné módě. Často se pletou mužům do jejich práce, o všem rozhodují a jsou trochu jako ti muži. Ale takovou dívku ještě nikdy  nepotkal. Cítil, že se k ní nemůže ani přiblížit. Že není hoden toho, přiblížit se k takové kráse a spanilosti. Ani by nenalezl slova, kterými by mohl tuto dívku oslovit. Naplnila jej dosud nepoznaná úcta k něčemu čistému.

 

Vrátil se zpět do lesa přemožený prožitím. Stále musel na tuto chvíli myslet. Druhý den, když se probudil, myslel již, že to snad ani nebyla pravda. Ještě teď v této době na této Zemi spatřit něco tak nádherného. Ale hluboko v jeho nitru se ozývalo: „Ty jsi již viděl takovou krásu, ty již toto Světlo, které bylo kolem té dívky, přece znáš!“

Toužil se rozvzpomenout, toužil poznat, kde jen takové Světlo a takovou krásu již spatřil. Na této Zemi v tomto životě to nebylo, to věděl jistě. Jenom shon, honba za majetkem a za penězi jej obklopovaly. Ale kde jen to bylo? Světlo, půvab, ušlechtilost? Ptal se známých lidí, ale nikdo mu nedovedl odpovědět.Vítek cítil, že se mu za zády jen vysmívají. Neměl nikoho, s kým by si o tom mohl popovídat. Jednoho večera v něm vytryskla taková touha po poznání, že se zformovala do slov modlitby.

Vždy hluboko v nitru cítil, že vysoko nade vším dlí nějaká vyšší síla. Jistě někdo musel celý svět stvořit. A k této síle se nyní Vítek vroucně modlil. Plný touhy se ptal, kde se již setkal se Světlem.  Jiskra v jeho nitru se rozhořívala. Plamének, který již téměř uhasl, pojednou začal víc a více doutnat a touha jej ještě více rozfoukala. Vítek najednou cítil, že cosi v jeho nitru začíná ožívat a zářit. Pocítil dlouho nepoznaný pocit blaha  a záchvěv opravdového štěstí.

Často si připomínal dívku, kterou směl spatřit tehdy na mítině. Jednoho dne toto setkání zformoval podvědomě do slov: „Bylo to jako vánek z vytouženého ráje.“ Z ráje? Tato slova mu nedala spát. Kde je ráj? Odkud znám toto slovo a proč ve mně rozechvívá  dávno zapomenutou strunu, která ve mně probouzí něco jako stesk po domově?

Jednoho dne se opět procházel krásnou přírodou, jestli tam snad opět nespatří onu půvabnou a ušlechtilou dívku. Sedl si na pařez a opět ona veliká touha naplnila jeho nitro. Touha po Světle s otázkou kde je ráj, odkud Světlo přichází? Kde se v této dívce vzala krása, ušlechtilost a půvab? Odkud je čerpá, odkud k ní přichází?

Vítek najednou vidí před sebou postavu. Netuší, kdo to je. Je to bytostný tohoto lesa. Má zelenou kamizolu, zelený plášť sahající až ke kotníkům. Moudrý obličej se dívá na Vítka a praví: „Vím, co prožíváš. Tvá  čistá touha mě přivedla až  k tobě, člověče. Otevřel se ti jemný zrak abys mě nyní mohl vidět a slyšet. Rozvzpomeň se přece! Každý z vás lidí přišel ze světlých oblastí tam nahoře. Máte se zde na Zemi učit a opět se navrátit do ráje. Jen tam jste doma. Vy lidé, na všechno jste zapomněli! 

Vítku, pomoz lidem opět najít cestu vzhůru! Protože již není mnoho času. Všichni lidé mají být již zralí a moudří. Měli již dosti času, navrátit se zpět. Připomeň jim to, Vítku. Tak, jako ty jsi v nitru opět našel Světlo, skrze svou vroucí modlitbu,  ukaž cestu i  druhým, aby nebylo již pozdě.“

Vítkem tato slova velmi otřásla. Najednou cítil, jakoby mu spadla páska z očí. Vždyť všechno přece zná, všechno, co říkal bytostný, všechno kdysi věděl. Och, jak jen na to mohl zapomenout? Ptal se nyní každým dnem vzhůru: Pane, co mám činit, abych pomohl i ostatním lidem nalézt Světlo? Nikdy nezapomněl děkovat za to, že toto Světlo smí nyní již opět cítit. Byl přiváděn mezi lidi, kteří měli ještě touhu po něčem krásném. Mohl jim vyprávět o tom, co prožil. Tím, jak dával druhým, stával se sám moudřejším a moudřejším.

Později přicházelo mnoho lidí naslouchat jeho vyprávění. Pořádal též přednášky a mnoho, mnoho lidských duší mu bylo vděčno za to, že jim opět otevřel oči a mohl jim ukázat cestu ke Světlu, po které mají kráčet. Jako klenot si stále uchovával obraz čisté dívky, kterou směl kdysi spatřit. V množství práce čas rychle ubíhal a on již ani nedoufal, že ji ještě někdy potká.

Jednoho dne mluvil otevřeně k lidem o cestě vedoucí vzhůru. Síla Světla jej naplňovala a uchvacovala všechny, kteří jej poslouchali. Věděli nyní, kam mají jít a proč jsou na této Zemi.

 S díky, někdo též se slzami v očích se s ním loučili. A když se sál postupně vyprazdňoval, uviděl v zadní řadě dívku, kterou tehdy spatřil na louce! Nyní věděl, že k ní smí již přistoupit, že i on je nyní čistší a smí s ní také promluvit. Tehdy toho ještě nebyl hoden.

Přistoupil k ní, pozdravil ji a jejich oči se setkaly. Čistota a jas, které přešly z očí dívky k němu jej velmi posílily a jakoby dostal novou  sílu a ještě větší chuť pracovat na tom, aby Světlo mohlo být též na této Zemi. Mnoho, mnoho si povídali a měli si co vyprávět...

Byla to Eliška, která o plamének ve svém nitru vždy pečovala  a stále jej chránila, a tak mohla pomoci Vítkovi, který na svou jiskru dříve zapomněl. Rozhořel se mezi nimi hluboký cit čisté  lásky a   požehnání jejich svazku se rozlévalo na všechny okolo. Žili spolu šťastně a mnoha lidem ještě mohli ukázat cestu ke světlým výšinám.