Reportáž z přednášky: Spojitost víry se zázračným uzdravením

07.07.2015 09:04

Ve středu dne 15. dubna 2015 se v Prodejní galerii Kavčák v Hradci Králové uskutečnila přednáška s názvem Spojitost víry se zázračným uzdravením a propojením do světlých úrovní.

Dnes se lidé víře posmívají – považují ji za přežitek. Víra je něco, co člověku umožňuje v zesílené míře propojit se s něčím – dlí v ní nevyužitý poklad. Slovo „víra“ je obsaženo, aniž si to běžně uvědomujeme, v mnoha dalších slovech – např. ve slovech „otevírat“, „uzavírat“, „svírající“, „rozevírající“ apod. Víra znamená něčemu se otevřít (otevírám se tomu, čemu jsem uvěřil), kdežto nemám-li víru, uzavírám se. Pokud něčemu uvěříme, necháme se tím v zesílené míře ovlivňovat. Setkáváme se s různými podobami víry – např. s vírou v lékařskou pomoc, v pomoc v zaměstnání, v pomoc na cestě k duchovnímu růstu apod. Pokud uvěříme a něčemu se otevřeme, můžeme na sobě vzápětí pozorovat následky – vidíme, jak to na nás působí. Podle toho, jací jsme, můžeme určit, čemu se otevíráme.

Víře jsou také dávány různé přívlastky – hovoří se např. na straně jedné o mrtvé, fanatické, slepé, prázdné, neživé, falešné, naučené a strnulé víře, zatímco na straně druhé o víře čisté, pravé, živé, radostné, svaté a pokorné. Svým životem si volíme, jakou budeme mít víru k různým věcem. Např. během působení Ježíše na Zemi – pokud se lidé otevřeli a věřili, že je může Boží síla uzdravit, děly se zázraky. Naše schopnost víry určuje, nakolik jsme schopni se uzdravit, je-li k tomu možnost – otevíráme se cestám, které nás dovedou k uzdravení. Je třeba se rozhlížet – hledat to – věřit, že to někde najdeme. Nesmíme však v poslední chvíli zapochybovat – život si od nás žádá potvrzení – je třeba znovu v sobě posílit víru, že to někde najdeme. Budeme-li v nitru cítit, že to lze s Boží pomocí zvládnout, dejme pozemské schráně příkaz: Běž a hledej! Víru nemáme zde ve hmotě opomíjet! Něco v našem nitru, naše podstata, ví, že to, co hledáme, existuje. Ten, kdo potřebuje víru, je náš rozum, který není schopen cítit věci v dálavách, protože je omezen na prostor a čas; ve svém nitru máme však schopnost vyvěrající z ducha, mnohé věci v nitru víme, máme je v sobě.

Víra je prvním krokem. Pokud v něco uvěříme, začneme činit kroky ve hmotě, náš rozum se teprve učí věřit v něco vyššího – začíná mít zkušenost s tím, že to funguje; vidí, že lidem žijícím podle Zákonů se daří čím dál lépe (co zasejeme, to sklidíme). Z nabytých zkušeností posléze vyplyne přesvědčení – přesvědčení o tom, že se vyplatí za tím jít a že se pak náš život zlepší. Třetím krokem je plně to pustit do celého svého života – uvést v čin, plně to žít. Věřící se musí ve hmotě postavit za to, co vyzkoumal, že je dobré – vytvořit vzor pro ostatní. Přestože je třeba posmíván, vytváří pro druhé příklad, pevný bod k napodobení. Je třeba duševní štěstí nechat proniknout i do hmotného světa → jednou se pak může i ve hmotě rozvinout Boží království na Zemi. Pokud je to pravá víra následující volání nitra, rozum se do toho s pokorou vřazuje → takové bytí člověka je přirozené, není to naučená, vyumělkovaná víra.

Začneme-li vnímat velikost Boha, otevíráme se záření, které nás může vynést vzhůru. Podporuje náš vnitřní vývoj, poznávání toho, co je za hranicí hmoty. Naše podstata – duchovní jiskra – zná Pravdu, Život, to, z čeho vznikla. Nese v sobě přenádherný odlesk těchto oblastí. Duchovní cesta je velmi jednoduchá – znamená jediné: JÍT ZA SVĚTLEM. Nejedná se snad o žárovku či Slunce, i když i u nich pozorujeme blahodárný vliv na člověka a celou přírodu, nýbrž naše vnitřní světlo, které nás vede hlouběji k naší bytosti. To, co v nás svítí, je duchovní dar, naše jiskra. Pokud se do ní noříme, poznáváme, co je dobré a co ne. Pokud se snažíme tímto světlem stát, budeme také takoví – ušlechtilí, krásní, čistí a neschopní zla. Naše hmotné tělo je jen jako kabát, v němž je náplň, která žije. Pokud neposloucháme hlas nitra, omezujeme se pouze na toto tělo a s ním spojený rozum, který je jako počítač, schopen věcí bez lásky. Je třeba rozšířit naše vnímání i na jemnější těla, která v sobě neseme. Naše duchovní tělo dokáže pracovat s duchovními silami. Rozum je schopen čehokoli, ale jen tím, že bude věřit tomu, co k němu hovoří duch, to nejčistší a nejzářivější v nás, stane se ušlechtilým. Je třeba se plně rozsvítit a používat to v životě, pak kolem sebe budeme vnímat Světlo. Do té doby převažuje u mnohých strach a vyhýbání se negativním lidem.

Pokud objevíme, že to zářivé jsem já, začneme se tím stávat → změní se náš život, lidé nás budou vnímat jako slunného člověka. Pro lidi je však těžké překonat hranici myšlenek (je to začarovaný kruh a boj s devítihlavým drakem). ZMĚNA JE MOŽNÁ JEN ZEVNITŘ (objevit to neušlechtilejší v nás a tím se stát). Naše světlá podstata, duchovní jiskra, je jako základ, hřivna, dar od Boha – je třeba být s ní v každodenním životě ve spojení. Nenechat se cele vtáhnout okolnostmi (vždy si vzpomenout, kde je to nejsvětlejší ve mně). To, co nám říká duchovní nitro, je vždy správné, neboť ono dokáže přehlédnout, co je pro nás celkově dobré, kdežto rozum ne (nemůže jít za hmotu, nepomůže nám k věčnému životu, leda když se naučí správně používat víru).

Pokora je radostný čin vděčně děkující Bohu. Je třeba napřímit se a vědět, že vše dělám s obrovskou pomocí shůry – nevyvyšuji se já, ale vím, že vše je díky veliké vznešené síle. Je třeba ŽÍT POKORU PŘEVEDENOU V ČIN (uspořádat si též své vztahy).

Při uzdravování musí přejít léčivá síla až do astrálního těla (= energetického předobrazu hmotného těla). Vesmír se skládá z nejhrubohmotnější části, kterou vidíme, dále z astrální části (tzv. kvarkové úrovně) a myšlenkového světa (mozek se napojuje do oblastí v myšlenkovém světě, jde do tzv. myšlenkové knihovny → skládá další novou myšlenku, nebo přijímá obraz ze světlých úrovní – přemostění umožňuje šišinka mozková, která spolupracuje s duchem a přenáší duchovní obrazy do mozku). Po smrti musíme tento hrubohmotný svět opustit a čeká na nás svět astrální, myšlenkový a posléze jemnohmotný. Naše přednášky jsou jako mapa, která nám říká, kterými světy musíme projít a opustit je, abychom se mohli dostat dál.

V léčitelství je nejsnadnější pracovat s energií, která přímo pomáhá astrálnímu tělu (přenášet na ně oživující sílu), ale v této oblasti zůstává hodně lidí po smrti a jsou to právě ti, kteří nenašli moc široký rozhled. Není proto dobré se tímto světem příliš zaobírat – je to nebezpečné, hrozí až schizofrenie apod. Např. reiki otvírá člověka do astrálního světa – zasvěcovatelé napojují lidi do oblasti, kam se sami byli schopni napojit. Zasvěcení znamená otevření astrálnímu světu, ale není, jak to pak zase zavřít. Lidé se tak dobrovolně něčemu otvírají, ale jejich duch třeba předem věděl, že to nedopadne dobře – neposlechli to nejlepší v sobě a udělali chybu. Pokud však člověk bude věřit, že je možné se z toho dostat, najde cestu – důležité je věřit, že najdu to, co hledám. Na každou zbraň existuje protizbraň. Pokud se do něčeho dostaneme, můžeme se zase dostat ven. Víra, že můžeme napravit zlo, nás otevírá Světlu. Žádný člověk není zavržen tak, aby to nešlo zvrátit. (Pokud se jedná o případ zabití, nejde jen o záchranu lidského života jako takového, ale o lidskou duši a možnost jejího uzrání.) Všechny chyby je však možné odčinit, napravit, narovnat. Vždy ze všeho vede nějaká cesta. Důležité je hledat Světlo, jít k Němu a věřit, proto se mu otevřme. Do duchovního světa můžeme vstoupit, když jsme schopni opustit jemnou hmotu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Bezprostředně po pozemské smrti nás čeká astrální svět. Astrální tělo se samo rozpadne do tří týdnů, pokud nebudeme čerpat energii z hmoty (od lidí užívajících si něco, na čem jsme byli závislí) nebo od někoho v pozemském těle. Takovýmto způsobem si však duch bere něco, co mu nepatří – je to proti Zákonům a jedná se o krádež. Pokud se něco takového děje v našem okolí, je to třeba takovému lidskému duchu vysvětlit, on to pochopí a odejde.

Dále následuje myšlenkový svět – během života si vytváříme svou představu, do které jednou vejdeme (ale tento svět ještě není věčný; jemnější svět pokračuje až za myšlenkovým světem). Myšlenkový svět vzniká z představivosti. S těmito světy se pracuje při řízených meditacích, hrozí však uvíznutí v myšlenkovém světě. Pokud jej budeme chtít opustit, rozum se tomu bude bránit – narazíme pak na hranici, za kterou rozum nemůže.

Krok dál je bez myšlenek, skrze zastavení, utichnutí myšlenek, kdy se zavíráme myšlenkovému světu a rozcitlivíme se na to jemnější v nás. Musíme zapojit své oči uvnitř, své nitro – náš rozum se naší vůlí přesouvá do nitra a je třeba se tam rozhlédnout, kde je to nejkrásnější a nejsvětlejší v nás. Své vnější vědomí přenášíme do nitra, které pracuje s obrazy – ocitáme se ve zvláštním, blaženém stavu (dostáváme se ke svému duchu). Po tomto prožitku se člověk stane jinačím člověkem.

jemnohmotném světě se nalézají zahrady. Člověk všude potřebuje přírodu a krásné stavby. Odtud už je pak jen krůček do duchovního světa – to však vyžaduje opustit jemnohmotné tělo.

Mezi světem jemnohmotným a světem duchovním se nachází oddělující sféra stavitelů hmotnosti – tzv. bytostná sféra. V ní žijící bytosti přijímají Boží tvůrčí sílu a s ní tvoří tento svět. Dřív byly lidmi označovány za bohy. Řekové nazývali tuto oblast Olympem s nejvyšším bohem Diem, Germáni Valhalou s nejvyšším bohem Odinem, Indové zase vzývají Brahmu… Nacítit se do bytostného světa ≈ osvobození od žádostí hmoty. Mužské bytosti představují nejrůznější mužské ctnosti – např. hrdinskost, odvahu, neohroženost apod. Přebývají tam i bytosti podporující pravé ženství – pravý ženský půvab, ušlechtilost a krásu. Lidé však těmto bytostem ve svých bájích a pověstech připisovali lidské, tedy i záporné vlastnosti. Tyto bytosti jsou však velmi světlé a mocné; to, co mají k dispozici, rozzářily do ohromné síly, kdežto my lidé máme sice duchovní jádro – jiskru, ale necháváme ji ležet ladem – zakopali jsme ten největší poklad. Teprve až své schopnosti plně rozvineme, staneme se pro tyto bytosti cennými.

Důležité je to, co zvěstovatelé objevili a přinesli světu, ne náboženství, která se vyvinula kolem toho. Cesta do duchovního světa existuje – je třeba věřit, že to můžeme dokázat právě my.

duchovním světě je vše živé. Jakmile k nám ta nádhera začne proudit, volá k nám: tak opusť už tu hmotu! Pro rozum to znamená vkročení na neznámou půdu. Člověk se však má umět rozloučit se vším a se všemi – svým blízkým můžeme po své pozemské smrti posílat ze světlých oblastí světlé pomoci. Jednoho dne máme dojít do bodu, kdy si řekneme: „Jsem srovnán se vším, mohu toto místo opustit.“ Je třeba se znovuzrodit „z vody a z ducha“ – teprve pak je možné vejít do duchovního světa, kde už není tma ani zánik, neboť je již blízko živoucího Světla. Je třeba vnitřně najít a vyzdvihnout ušlechtilost v našem nitru – žít čistě a neubližovat druhým (pak se blížíme nebeskému království).

O čem se bavíte, to se k vám snáší, k tomu vytváříte přemostění. – důležitost slova !!!

Parsifal ~ „čistá brána pro Světlo“ – skrze Něho (Ducha Svatého) proudí do Stvoření Zákony.

Ježíš pravil: „Nikdo neodejde, dokud nezaplatí do posledního haléře.“ = hříchy se musí odčinit

„Komu vy odpustíte, tomu bude odpuštěno.“ = každý člověk sám za sebe může odpustit

Pokud se člověk blíží ke Zdroji Života, může se i zázračně uzdravit a být zdravý; tam, kde si má ale člověk nemocí něco odčinit či pochopit, by její zmizení uškodilo.

„Hledejte království nebeské a vše ostatní vám bude přidáno.“ (Ježíš)

Máme-li prožitek z duchovní úrovně, vnímáme hrubohmotný svět jinak – můžeme jej rozjasnit. Každý má v sobě pro lidstvo něco oživit; víra nás může přiblížit ke všemu, v co budeme věřit. „Hledejte a naleznete.“ Všechny schopnosti, které v sobě rozvineme, nám zůstanou.

Nehledejme záchranu z vnějšku, ale v sobě hledejme to nejzářivější, nejvznešenější a nejkrásnější – a s tím se ztotožněme.

 

Zápis z přednášky sepsala posluchačka Martina Burešová