Reportáž z přednášky - Zákony Stvoření a principy pro zachování míru

19.01.2015 21:54

Ve čtvrtek dne 13. listopadu 2014 se v Hradci Králové uskutečnila další přednáška z cyklu SVĚT ZÁKONŮ STVOŘENÍ – tentokráte nazvaná „Zákony Stvoření a principy pro zachování míru“.

Vnitřní mír je důležitý pro každého z nás – pokud jej ve svém nitru necítíme, nejsme šťastni.

Nejprve se nás přednášející zeptal, kdy mír pociťujeme a kde ho můžeme nalézt – odpovědi byly různé: při modlitbě, smíření, zpěvu, v přírodě, v láskyplném vztahu, pozorujeme-li malé spící dítě apod. Mír bychom měli pociťovat především při tvořivé a naplňující práci, kdežto při lenošení se nás zmocňuje neklid, který se snažíme něčím přebít (jídlem apod.).

Aby se na Zemi dlouhodobě udržel mír, je třeba, aby se člověk zbavil závislosti na hmotných věcech. Stav, kdy člověk dychtí po tolika hmotných věcech, jako je tomu v současnosti, jej staví mimo hranice pravého lidství. Není to však ani zvířecí, jelikož zvířata tuto žádostivost nemají, nýbrž zcela pokřivené a mimo stojící.

Položili jsme si otázku: Co je pravé lidství? Co dělá člověka člověkem?

Tělo to není, to odumírá, kdežto lidský duch po pozemské smrti odchází do jemnějšího světa, na jehož vrcholku se nachází jeho pravý Domov – duchovní svět – oblasti Světla a Ráj. Při vstupu do těchto úrovní pociťuje mír, radost, tvořivost, nadšení, prožívá tam krásu všeho druhu.

Mír na Zemi může člověk prožívat, je-li v souladu se svou podstatou, která vychází z duchovního světa. Duchovní podstata člověka netouží po hmotě, nýbrž touží se vrátit jako sebe-vědomá bytost zpět do Ráje, odkud kdysi vzešla jako nevědomý duchovní zárodek.

Když člověk touží po hmotě, touží po ní jeho rozum. Během života se učíme svým duchem ovládnout tělo, které si žádá některé věci pro sebe (má jisté potřeby). Je zajímavé, že tam, kde žijí chudí lidé (hmotně toho moc nemají) a jsou v užším sepětí s přírodou (na východě), jsou lidé šťastnější, kdežto na západě, kde je blahobyt, chtějí lidé hmotně víc a víc a zmocňuje se jich pocit neklidu, který vychází z jejich nitra. Naše niterná podstata je nespokojená a hlas svědomí nás nabádá: „Jdeš špatně. Tohle tě zavede někam jinam. To ses ani nemusel narodit.“ Touha pouze po hmotném vyvolává v lidech masový neklid, ačkoli zevně převládá snaha směrovat někam jinam. Lidé jsou vnitřně rozervaní – svého ducha uzamknou a chtějí si hmotně užívat. Pokud však nejsme ve spojení se svou niternou podstatou, která chce pro druhé jen dobro, štěstí a radost, nemůžeme předávat mír.

Veškeré boje a války jsou vedeny kvůli žádostivosti po majetku bližního. Nikdy nemůže jít o boj za správnou víru, protože ten, kdo má spojení s duchovním světem, bude rozsévat mír. V míru je možná výstavba – Stvořitel též neustále tvoří, proto nic, co je opačné (destrukce, ničení), nemůže pocházet od Boha, ani Jím být chtěné. Bůh dává lidem svobodnou vůli, aby vyrostli v nádherné lidské duchy. Není Jím chtěno, aby se zkazili. Lidé však převážně hledají krátkodobé, prchavé štěstí, nikoli to dlouhodobé.

Cesta do našeho nitra je cestou k duchu, spojení se s naší podstatou. Duch je naplněn vším, co v duchovním světě existuje, tudíž připomíná našemu vědomí hlasem svědomí, co je a co není správné.

Nejdříve musíme zjistit, kdo jsme, abychom mohli poznat Zákony vedoucí k pravému lidství, které budou podporovat mír v našem životě a posléze i na Zemi.

 

 

  1. CTI STVOŘITELE, SVÉHO BOHA A PÁNA!

Na vrcholku duchovního světa stojí zářivý Král Stvoření, k němuž můžeme vzhlížet. To, co nám dává, je duchovního druhu – můžeme se svým duchem napít a vnést nádheru, již jsme směli načerpat, sem na Zem. Podíváme-li se do vesmíru, vše je tam v rovnováze, harmonii – „ve-smíru“ – vše je podle Božích Zákonů, nalezneme tam mír. Mír pociťujeme i při pohledu na oblohu posetou hvězdami.

Ke Králi králů lze vzhlížet s tím, že nám bude zodpovězena každá otázka. Víme-li, že Jeho Zákony přinášejí mír a štěstí, budeme se jimi řídit a tím Jej ctít.

Zákony Boží přinášejí mír a výstavbu, z nich se rodí život. Proti nádheře Božích zákonů se staví ničení, veškerá destrukce. Záleží na každém, do jaké míry se otevře velikosti Boží - pokud ji prožije v plné síle, pocítí obrovský mír a štěstí a bude moci tvořit nesmírná díla ke cti Stvořitele. Člověk si uvědomí, že vše tu bylo již před jeho příchodem na Zemi a položí si otázku: Co já s tím mohu udělat? Mohu se to jen snažit zkrášlit (ne ubližovat, ne drancovat).  

Ctít Stvořitele máme tím, že mu každý den budeme děkovat za vše, co smíme prožívat – děkovat i v těžkých chvílích, kdy prožíváme mnohem intenzivněji, a děkovat za to, že jsme někomu mohli pomoci. Pravá modlitba je velebením, kdy se náš duch rozletí vzhůru – na rozdíl od prosby, kterou se Bohu nepřiblížíme, ale naopak žádáme, aby něco přišlo k nám. Modlitba je radostný zpěv, který z nás tryská – a náš duch se vrací občerstven, posilněn – s vědomím, jak je to nahoře ve světlých úrovních nádherné. Slova nás nesou vzhůru, pouze pokud je duchem prožíváme – hlavní je hýbat se duchem a duchem také vyciťovat krásu Stvořitele – o tom není dobré mluvit s druhými, je to náš vlastní vnitřní život. Podstatou pravého lidství je umět to duchovní v nás používat a dodržovat Zákony (dívejme se skrze ně na svět).

 

  1. UDRŽUJ ROVNOVÁHU V DÁVÁNÍ A BRANÍ!

Tento zákon nás nabádá, abychom udržovali rovnováhu mezi správným dáváním a přijímáním. Chceš-li brát, musíš nejdřív dát. Chceš-li se nadechnout, musíš nejdříve řádně vydechnout.

Dostane-li ušlechtilý člověk dar, přemýšlí, jak se odvděčí. Dochází tak k vyrovnání zákona dávání a braní – i prožitím čisté radosti. Jinak lze také vyrovnat v budoucnosti, když se dotyčný člověk ocitne v nesnázích. Ten, kdo se bojí brát dárky, brání přirozenému koloběhu. Měli bychom být prostředníky – a obdarovávat dál, ale ne tam, kde to přinese neštěstí – např. darování peněz tam, kde je člověk použije na hlouposti a ještě si jimi ničí zdraví. Dárky bychom měli moudře vybírat – skutečný dar pomáhá ke vzestupu. Lepší je obdarovávat méně, ale kvalitně. Správně obdarovat znamená znát toho druhého – můžeme mu pomoci tím, co mu pomůže jít správným směrem.

Nyní všude vládne nerovnováha – člověk znečišťuje své životní prostředí, což má za následek nejrůznější přírodní katastrofy. Začne-li být nemocný svět, musí časem onemocnět i tělo. Nemoc vzniká v důsledku toho, že je něco příliš upřednostňováno – například moc duchovnosti oslabuje tělo a opačně – vzniká pak nerovnováha. Člověk musí používat duchovní i tělesné schopnosti – vše musí být v rovnováze.

Pokud je člověk stále jen obdarováván, vede to nakonec k jeho zkaženosti, pohodlnosti a lenosti. Pokud někdo svou námahou něco vytvoří a druhý to chce používat, musí mu za to něco dát – proto dříve existoval směnný obchod – lidé cítili, že je to tak v pořádku. Nyní se zadává práce zemím s levnou pracovní silou, čímž pro někoho vzniká obrovský zisk – není však v pořádku získat něco na úkor druhých.

Dodržování zákona dávání a braní ve světě povede k harmonii a spravedlnosti, což zaručí mír. Láska i Spravedlnost vycházejí z Boha – z jediného proudu procházejícího Stvořením. Noříme-li se do čistoty a nádhery vycházející z Boha, dojdeme k následujícímu Zákonu.

 

  1. UDRŽUJ ČISTOTU SVÝCH MYŠLENEK!

Udržování čistoty myšlenek však neznamená přehlížení toho, co se na Zemi děje. Nejedná se pouze o pozitivní myšlení, ale ČISTÉ myšlení. (Jako u uklízečky, která čistí, odklízí nečistotu.) Základem čistoty myšlení je KRB MYŠLENÍ = TOUHA. Člověk neustále po něčem touží – pořád musíme něco chtít a z tohoto chtění se teprve rodí myšlenky. Měli bychom se proto naučit v sobě hlídat, kam směřuje naše touha. Pokud chceme sloužit kráse, ušlechtilosti a harmonii, měli bychom udržovat čistou touhu, která se v nás ozývá. K pravému lidství patří UŠLECHTILOST a VZNEŠENOST, které jsou nedílným základem čistoty myšlení.

Pokud vidíme, že někdo něco dělá špatně, měli bychom se mu snažit pomoci a řešit, jak toho dosáhnout (ne chtít být od něho co nejdále, protože je nám nepříjemný). Měli bychom pro druhé chtít jen dobro. Dobro je to, co prospívá lidskému duchu, co směřuje k Bohu. To, co od Boha oddaluje, je špatné a lidskému duchu neprospívá.

Dle zaslíbení bude vše nečisté ve vesmíru, co narušuje harmonii (celé myšlenkové světy), zničeno, aby mohl zavládnout mír a království Boží na Zemi, jež má být odleskem Ráje. Proto je velmi důležité naučit se čistě myslet – až budou zničena celá myšlenková shromaždiště, mohlo by nám připadat, že neumíme myslet a zasažení mozku by mohlo vést k duševnímu narušení.

 

  1. POMÁHEJ BLIŽNÍMU!

Pomoc, jak je již obsaženo ve slově samotném, znamená dát druhému jeho vlastní moc, aby sám mohl. Je to též námět k zamyšlení, zda takto fungují dnešní média, zda dávají člověku moc, posilu. Výzkumem se zjistilo, že když člověk sleduje televizi, jeho mozek jde do útlumu, pouze přijímá něco cizího. I zde by však měl být dodržen Zákon dávání a braní – měli bychom přijmout něco, co pak využijeme v reálném životě, jinak je to pro nás ztráta času. Život má vést k rozvoji všech našich schopností a k jejich realizaci.

Emancipace však není správná – jejím základem byla žádostivost po hmotě, v důsledku čehož dnes ženy pracují jako muži. Často dochází k zneuctění ženy, která osm hodin jen přesunuje výrobky na běžícím pásu. Některá pracovní místa ženskost přímo ničí. Pokud se žena pomužští, přicházejí pak na svět děti, které nevědí, zda jsou muži či ženy, a nejsou šťastny.  Takoví lidé nemohou vnést na Zem mír a klid, jsou neustále nespokojení. Součástí míru je předpoklad, že ženy jsou spokojené, že jsou ženy, a muži jsou spokojení, že jsou muži. Měli by vzájemně spolupracovat a doplňovat se. Jeden bez druhého nemůže prožívat plnocennost a mír. Pokud je někde žena ponižována, dotyčný národ ničí sám sebe, protože deptaným ženám se pak rodí ustrašené děti apod. Jaká je žena, takové přitahuje - následkem přitažlivosti stejnorodého - duše. Žena tedy rozhoduje o tom, jaká bude příští generace, zda bude v zemi nepokoj či mír. Pomužšťování žen vede také k potížím s otěhotněním, protože i když třeba žena žije čistě, má v sobě vžitý způsob života společnosti. Tam, kde se žije v souladu s přírodou, je spíše problém opačný, tam však ženy nechodí do práce. Způsob života v západním světě se vzdaluje od toho, jak je to přirozené. Žena a muž jsou samozřejmě rovnocenní. Muž má k ženě vzhlížet, neboť ona dokáže díky citové schopnosti přivádět k Zemi nádherná záření, která jsou pro muže velmi inspirující. Pokud se chce žena muži vyrovnat, musí sestoupit z piedestalu dolů k muži, naladit se na mužskou vibraci, a tak zákonitě zhrubne. Na vrcholku Prastvoření stojí Prakrálovna, vzor všeho ženství, a ve světlých úrovních žijí přenádherné ženské bytosti – je jich celá škála (od těch nejjemnějších až po ty méně jemné, ale stále ještě ženské). Vždy je snaha o dosažení rovnováhy – je-li žena mírně hrubší, muž je mírně jemnější – vzájemně se doplňují. Kdyby žena chtěla zhrubnout, muž se musí zjemnit. Ve vztahu vždy ovlivňujeme, jak se změní ten druhý, aby bylo dosaženo harmonie. Ať děláme cokoli, vždy to bude mít dopad i na druhého, který je s tím konfrontován, musí na to reagovat.

 

  1. CHRAŇ ŽENU A JEJÍ ČISTOTU!

Pokud bude tento zákon dodržován, budou na Zemi praví lidé – čistým ženám se budou rodit nádherní čistí duchové, které přinesou požehnání celé Zemi. Neměli bychom proto posílat ženy do povolání, kde zhrubnou a ztratí spojení se světlými úrovněmi.

Teprve v dospělosti se ukáže, zda bude ten který duch působit pro blaho národa či nikoli. Důležitá je otázka, jak byla jeho matka naladěna v době těhotenství. Žena má být v době očekávání dítěte čistě naladěná. V minulých tisíciletích byla těhotná žena dokonce posvátná. Žena by se měla v tomto období povznést duchem vzhůru ke Světlu, aby sem mohla přivést světlého ducha. V současné době jsou sem však přiváděni i lidští duchové z temných úrovní (pokud nastávající matka sleduje v době těhotenství horory apod.). V médiích by měli být také lidé, kteří budou dohlížet na to, aby nebylo zveřejňováno nic špatného – lživého (šíření pomluv o celebritách apod.).

Žena též hrubne, nemůže-li rozvíjet krásu – zkrášlovat své okolí.

 

  1. PĚSTUJ KRÁSU, PRACUJ NA SOBĚ A ZUŠLECHŤUJ SEBE I SVÉ OKOLÍ

Vše, co je krásné, je živé a spojuje nás s duchovním světem, kdežto vše ošklivé nás spojuje s nepěknými oblastmi. Jde o celkovou atmosféru, která dýchá z prostředí, v němž žijeme.

Čím je kdo bohatší, tím více hrozí, že bude více toužit jen po hmotě. Čím je však kdo chudší, tím více si uvědomuje, jak moc záleží na Boží milosti, aby přežil další den. Dříve se knížata dívala na majetek tak, že ho mají ve správě – uvědomovala si zodpovědnost za způsob, jak s ním naloží – kolik dobra jeho prostřednictvím rozesejí. Není přímá úměra mezi majetkem a krásou. Každý člověk má vnitřní zahradu, která má rozkvést – vynést na světlo, co nádherného do nás bylo vloženo. Každý z nás má ze sebe vydat to nejkrásnější a přivést to k životu, tvořit. Pokud to nezvládneme, nemůžeme odejít do Ráje, ale musíme se vrátit. Krása má být průvodním jevem našeho života. V oblékání máme zjistit, co nám sluší a co je hezké – najít si svůj vlastní styl. Tvar oděvu je důležitý, aby zvýraznil naši osobnost. Člověk oživený duchem se vyznačuje také harmonickou chůzí a ladnými pohyby. Pro každou profesi se hodí určité barvy – je dobré sledovat, co se k čemu hodí, a vše tomu uzpůsobit. V domově muž připraví to hrubé a žena to pak naplní krásou. Při vstupu na nás má dýchnout něco krásného. V domově vládne úžasná atmosféra – postupně se vše ladí a po čase je potřeba zase nějaká změna (vymalování, přesun nábytku apod.) – podle toho, jak se manželství vyvíjí.

Měli bychom mít dlouhodobé cíle a sledovat, zda každým dnem, každým okamžikem spějeme k větší ušlechtilosti a dokonalosti. Ke kráse patří i ušlechtilá mluva – člověk volí slova, některý krásná, jiný žel vulgární. Měli bychom si uvědomit, že i to, co vysíláme k druhým nejen ve slovech, ale i v myšlenkách, je ovlivňuje. MYŠLENÍ JE ZÁKLAD, který musí být čistý. Děti mají ve zvyku říkat různá slova, ač nevědí, co znamenají, a čekají, jakou vyvolají reakci. V dospělosti by však měl člověk vědět, co je dobré a co špatné.

Nejlépe se dva lidé poznají v hádce. Pokud se druhý stane v našich očích „zvířetem“, je znemožněna jakákoli úcta. Budu-li někoho vidět jako nějaké zvíře, nepomůže mu to, ba naopak. Je třeba ve druhém vidět, co je v jeho nitru – pomáhat jeho touze stát se nádherným člověkem.

Práce na sobě neznamená pracovat na rozumu (ne hloubalství, pitvání), ale na duchu. Rozum nemůže hodnotit ducha. Nechme k sobě promlouvat hlas svědomí. Berme život jako radostnou práci na zušlechtění, ne si říci: teď jsi porušil zákon, jsi špatný – nepomůže nám, když se obviníme. Měli bychom najít způsob, jak se změnit tak, abychom se podruhé nezachovali stejně, a jak to napravit, nedeptat se a nevyčítat si.

Zmiňované zákony napomáhají duchu k vývoji - ke vzestupu vzhůru do světlých úrovní. Podle nich můžeme posoudit svůj skutečný vzestup. Bojujme za to, abychom si udrželi světlost ducha, který umí správně používat vše – hmotné i duchovní.

 

  1. ZACHOVÁVEJ MÍR A SPRAVEDLNOST

V dnešním světě dochází na mnoha místech k porušování spravedlnosti. Soudnictví by například mělo pracovat rychleji, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. Stát nedává lidem příležitosti, aby mohli pracovat – je to však zaviněno kapitalistickým systémem, v němž žijeme – ve skutečnosti je práce pro všechny. Každý má dvě ruce a dvě nohy – každý může pracovat na zvelebování, zkrášlování prostředí, v němž žijeme. Lidé by se neměli rozhodovat pouze na základě toho, co je lukrativní. Měli bychom více upozorňovat na nesprávnost toho, jak se teď žije. Chceme-li sloužit Stvořiteli, měli bychom říci druhým, co se má změnit – jen tak může docházet k vývoji. Nečekejme, že to někdo udělá za nás. Začněme v myšlenkách a slovech, tím, že začneme chápat Zákony Stvoření a budeme žít v souladu s nimi.

Měli bychom být zprostředkovateli míru a pokoje, nechat skrze sebe proudit to nádherné – přivádět světlé proudy na Zem. Lidé poznají, že jsme šťastní. Ten, kdo se zabývá hmotou, nemůže být trvale šťasten. Není však lehké udržet si v současném neutěšeném stavu společnosti pozitivní myšlení. Snažme se udržet si za každých okolností přesvědčení, že vše dobře dopadne a že zvítězíme, že je světlá pomoc nablízku a že se tudíž není čeho bát. My to zvládneme – v tom se vzájemně podporujme.

Vždy, když bylo na světě otrokářství, přišel osvoboditel – a vždy když je na Zemi někomu ubližováno, je seslán pomocník, ale musí k tomu přispět všichni, kteří chtějí něco změnit – začít svítit, zářit a jít s pevným přesvědčením, že stejně není nic silnějšího než Bůh. Vše, co je proti, je jen dočasné. Oč více temno cítí, že se blíží jeho konec, tím více se brání – vše zesiluje. Začneme-li svítit, začneme být někomu nepříjemní. Některá „přátelství“ pomíjejí a přitahujeme k sobě jiné, stejnorodé lidi. Nemysleme si však, že jsme něco více, mávnutím proutku můžeme klesnout níže než někteří z našich bývalých přátel.

Cesta vede pořád vzhůru – nezdržujme se u ničeho, kde vnímáme, že to není křišťálově čisté, že je tam něco zamlžené – hledejme, kde je to pravé. Každý člověk, který tu chce v budoucnosti žít, musí ve vítězství Světla sehrát svou roli (nemůže být tedy pasivní).

 

Zápis z přednášky zpracovala posluchačka Martina Burešová