Reportáž z přednášky - Zákony Stvoření a Světlý příchod Božího Syna

16.03.2015 09:44

Dne 11. prosince 2014 proběhla v Hradci Králové přednáška s názvem „Zákony Stvoření a Světlý příchod Božího Syna“.

Pověděli jsme si o tom, že slavení Vánoc je otevřením okna k události, kdy andělé zvěstovali, že se narodil Boží Syn. Zemi tehdy zaplavily proudy Světla a vše prozařovaly, jako by království nebeské bylo zde na Zemi s námi, neboť skrze Ježíše přicházela blízkost Boží. Velká noc byla pro lidstvo nesmírným obdarováním. Ježíš opustil nebeskou říši a vzal na sebe lidské tělo - prožíval na sobě zlo, bolest a utrpení, aby nám přinesl zvěst o nádheře, kterou i my můžeme prožívat.

Po pastýřích přišli do Betléma navštívit Ježíše tři králové. Hledali něco mimořádného – hledali mesiáše. Byli znalí astrologie a věděli, že tehdejší nastavení vesmíru dovolovalo narození někoho tak světlého. Putovali dlouhé měsíce, aby nakonec nalezli chudou dívku Marii a Josefa – co asi v té chvíli prožívali? Možná též čekali, že mesiáš bude již dospělý… Po svém příchodu odevzdali dary a vrátili se zpátky. Oni však měli zvláštní poslání – měli králi nebeské říše pomáhat v Jeho působení, ochraňovat Jej, měli se Ho ujmout a vychovávat Jej ve stejné nádheře, v jaké vyrůstali oni. Měli být nablízku Božímu Synu a urovnat mu pozemskou cestu. Místo toho se vrátili do svých zemí, které již byly mezitím zaopatřeny tak, aby oni mohli své vysoké poslání splnit. Marie chtěla pryč z domoviny – do Egypta, a tak syn Toho, kdo je Zdrojem všeho života a pohádkové krásy, vyrůstal ve vyhnanství.

I my bychom měli naslouchat v nitru hlasu svého ducha, který ví, proč jsme tady – dnes však rozum vše přehluší. Přesto bychom si vždy měli udržet víru v dobro, spravedlnost a Pravdu.

Nyní se postoje lidstva k Ježíšovi různí. Zajímavé je, že zatímco stoupenci islámu si Ježíše váží jako proroka a při vyslovení Jeho jména vždy říkají „mír s ním“, ateisté si říkají, kdo ví, zda tu vůbec kdy byl, a používají Jeho jméno nadarmo mnohdy pospolu s různými neslušnými slovy a v rozčilení.

Bůh Otec je zářivé podstaty, žár blížící se bílému Světlu, které žije samo v sobě a nepotřebuje, aby k němu něco přicházelo zvenčí. Až tím, co vyslal dál, vznikl čas. My postrádáme schopnost Boha pochopit, protože žijeme v čase. Podaří-li se nám naladit na Jeho velikost a nádheru, budeme jen žasnout. Kolem Něho se rozprostírá přenádherná Boží sféra. Dlí u Něho Ježíš-Láska, který je Jeho částí. Teprve to, co z této říše vychází ven, vytváří prostor pro život. Pro tvoření Stvoření vysílá Bůh svou tvůrčí vůli – Ducha Svatého – Imánuele (= Bůh s námi). Sám Ježíš pravil: „Mé království není z tohoto světa, mé království je u Boha.“ Bůh Otec bývá znázorňován jako Boží oko, po jeho pravici je Ježíš a po levici Duch Svatý – Syn Člověka (= Syn Boží u lidí), jehož příchod Ježíš ohlásil, když pravil, že po něm přijde Syn Člověka. V době Ježíšova narození očekávali Židé příchod Imánuele a protože cítili, že Ježíš není Duch Svatý, nikdy Ho jako Božího Syna nepřijali.

Jaké byly podmínky na Zemi v době Ježíšova zrození? Nejduchovnějším národem na Zemi byli Židé, kteří uznávali jediného Boha Jahve. V okolních zemích byla rozšířena víra v mnohobožství (pantheon). Skutečný Olymp (či Valhala) se však nalézá v bytostné úrovni a obývají jej pouze služebníci velikého Boha. Židé si mysleli, že už vědění o jediném Bohu mají, a proto se těžko přinášela nová zvěst někam, kde už bylo toto vysoké vědění.

I Boží Syn procházející kolem Imánuele a sestupující směrem k Zemi musel respektovat dokonalé Zákony pocházející od Boha a vzít na sebe záhaly z jednotlivých úrovní.

Maria během těhotenství spoluprožívala blízkost Božího Syna. Aby nebyla ukamenována, vzal Josef, který ji už dlouho miloval, početí dítěte na sebe a byl ochoten je vychovávat. I zde vyvstává otázka, jak tato skutečnost působila na tři krále…

Ježíš je Božské podstaty, ale Jeho tělo bylo počato pozemským způsobem – z veliké lásky Marie k římskému muži, jenž byl odvolán do Říma a vrátil se, až když svítila hvězda nad Betlémem. Proto měl Ježíš jiné vzezření než Židé. Přednášející nám přečetl Hodnověrný popis Ježíše Krista – 2000 let staré hlášení velitele legií Publia Lentula císaři Tiberiovi o Spasiteli.

Všude tam, kde Ježíš působil, přinášel tlak, aby se lidé stali lepšími. Prý se moc nesmál, ale o to více ho lidé viděli plakat. Již jako dítě, které chtělo pro druhé jen to dobré, viděl, že druhé děti dělají druhým naschvál zlé věci, že jsou zlomyslné – stranil se jich. Když povyrostl, byl puzen k Janu Křtitelovi, aby od něho přijal křest. Jan Křtitel věděl o svém poslání – být předchůdcem Božího Syna - a měl schopnost vidět do nitra lidí, a tak spatřil, že Ježíš je úplně čistý, a řekl mu: „Ne já Tebe, ale Ty mne bys měl křtít.“ Ježíš však trval na svém, a tak Jej Jan Křtitel pokřtil, přičemž Ježíšovi spadla s očí páska a On najednou věděl, kým je a proč přišel na Zem. Spojila se s ním naplno Boží síla a on odešel do pouště, aby jí přivykl. Ke konci Jeho pobytu v poušti k Němu přistoupil Lucifer, aby Jej pokoušel – Ježíš však mu dal znát, že Pán nemůže poslouchat služebníka. Lucifer je nejmocnějším duchem ve Stvoření, původně archanděl, jemuž v důsledku jeho pádu zakrněla křídla, bez nichž se nemůže vrátit do Boží sféry. Původně byl vyslán, aby lidstvu pomáhal, ale on dospěl k přesvědčení, že lidstvo není hodno pomoci, a začal je svádět na scestí. Právě i z tohoto důvodu přišel Ježíš na Zemi, protože lidé potřebovali a potřebují znát skutečnou duchovní Lásku, která proniká od našeho nitra, od ducha, aby jednou mohli vstoupit do duchovního světa.

Ježíš byl neustále spojen se svým Otcem a předával sem na Zemi Jeho Světlo. Učil své učedníky, jak mají být spojeni s nádherou duchovního světa, čerpat z ní a přenášet ji sem – zakotvovat ji na Zemi, z čehož pro ni plyne nesmírné požehnání. Teprve pak si svět bytostných začne člověka vážit. To duchovní v nás dokáže vnímat jemná záření – to přetrvá, ale rozum je určen pouze pro usnadnění života ve hmotě.

Na co Ježíš pohlédl, to rozkvetlo a zkrásnělo – stejně tak je tomu s čistým člověkem. Měli bychom se i my napojovat do nádherných duchovních světů a přenášet jejich nádheru sem k nám. Měli bychom být vnitřně dobří – zářit jako slunce. O čem ústa hovoří, tím srdce přetéká.

O dvou událostech z Ježíšova života ví lidstvo velmi dobře – o Jeho narození a ukřižování. Kdyby však Ježíše chránili tři králové, býval by vyrůstal v bohatství a nádheře a mohl by své dílo sám sepsat.

Jeho učedníci byli zralí lidští duchové, kteří zřejmě nemuseli přijít na Zem, ale prosili Boha, aby mohli – byli předurčeni pro svůj úkol. Ježíš měl své učedníky napříč národy – např. učedník Marek byl původně římský místodržící Markus.

Ježíš viděl cesty lidí, jejich chtění a kam je podle Zákonů dovede – to byl jeden z důvodů, proč se málo smál. Snažil se v lidech vzbudit touhu po Ráji a nabádal, aby alespoň jednou týdně odložili všechny pozemské starosti a velebili Boha.

Náš duch může ve spánku vzlétnout do světlých říší a načerpat v nich posilu pro příští den a také motivaci stále se učit a být lepší. Ježíš pravil: „Ne ten, kdo mi říká Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo plní vůli mého Otce.“ Nezáleží na tom, někam patřit (do nějaké církve apod.), ale žít podle Jeho slov.

Lidé Spasitele zavraždili a ještě křesťané nosí na krku obrázek toho, jak Ho zabili – symbol Jeho utrpení. Ježíš byl nemilý zákoníkům a farizeům, ohrožoval jejich vliv a moc. Jidáše se zase dotklo, že zklamal jeho pozemské plány – usiloval totiž o to, aby se Ježíš stal skutečným králem a získal pozemskou moc. Toto zklamání bylo důvodem, proč vyzradil, kde se Ježíš nachází. Ježíš již v Getsemanské zahradě prožil, co ho čeká – podruhé to již prožíval jakoby ve snu. Kdyby býval odešel, aby se vyhnul utrpení, Jeho učení by zaniklo. Proto šel stvrdit své učení o tom, kdo je a co přináší, i smrtí. Rozhodně se tak ale nestalo proto, aby byly lidem odpuštěny jejich křivdy. Naopak – lidstvo (a především židovský národ) na sebe zavražděním Božího Syna uvalilo velikou vinu. (Kdyby nebylo Ježíšových slov: „Otče, odpusť jim, neboť oni nevědí, co činí“, Země by byla zničena.) Ve chvíli Ježíšova ukřižování byla vyprázdněna Archa úmluvy – s Ježíšem odešlo vše – i zakotvení Světlé síly na Zemi – a po 2 tisíce let tu nebylo. Dokonce i Ráj byl po dobu 2 tisíc let uzavřen a nemohl do něho vstoupit žádný lidský duch. Dnes je znovu otevřen, neboť Syn Člověka přišel na Zemi, aby zvěstoval to, co bylo Ježíšem zaslíbeno – vědění o rychlé stezce ke Světlu, aby to lidé stihli včas. Ježíš byl součástí jakéhosi nouzového plánu, aby lidstvo vydrželo do doby Soudu, kdy má být Zemi navrácena čistota – s lidmi žijícími podle Ježíšových slov, kteří uchopili, co je pravé lidství – pravá láska, spravedlnost a čistota, pravdivost a krása vycházející z nitra, ne však změkčilost.

Skutečná láska je vše, co pomáhá ke vzestupu. Skutečná svoboda nastává tehdy, smí-li se náš duch volně pohybovat mezi tímto světem a světem duchovním a nic ho nepoutá. Člověka dnes často svazuje nějaká závislost či vina. Skutečná svoboda je spojena se zodpovědností za své činy (zakotvena v Zákonu zvratného působení).

 

 

Předvánoční čas vybízí k přehodnocení – poznání toho, jak jinak žít, a odhodlání od nového roku začít nově. Je třeba mít toto hluboce uchopeno a prožito.

V současné době je myšlenkový svět díky internetu zahlcen – dozvídáme se, co se děje v tu kterou chvíli v kterékoli části světa, a reklamy nás navíc nutí neustále něco hmotně chtít. Lidé by však měli směřovat k ušlechtilosti, vyrůstat v důvěře, že dobro se vyplácí. Peníze se dnes staly modlou (přestože přetrvají jen po jeden pozemský život) – nesmí však předčít naši touhu po nebeském království (trvající po celou věčnost). Kdyby lidé bývali poznali, kdo Ježíš skutečně je, a zahrnuli Jej majetkem, Jeho by to nezměnilo – On byl tím, kdo by s ním uměl nejlépe nakládat. Majetek se tomu, koho drží při Zemi, stává kletbou. Aby se jí zbavil, musí začít chtít něco jiného víc – toužit po království nebeském. Lidé vytvářejí oponenturu vůči tomu Světlému, co přichází – cítí, že by se pod jeho tlakem museli změnit. Nejlépe je na nic nečekat a začít se změnou hned, neboť cíl je tak vysoký a důležitý. Nic pozemského nestojí za jeho odsouvání.

Dnešní doba je dobou boje Světla s temnem. Lidé se dostávají do bodu, kdy se musejí rozhodnout. Temno je vše to, co nemiluje Světlo. Neustále vzrůstá tlak našeho okolí a nutí nás vybojovat si své ctnosti. Je důležité nemlčet, děje-li se někde něco špatného, zbaběle se neukrývat, postavit se tlaku temného.

Země má sloužit ještě milionům lidských duchů k vývoji. Teď jsou však na ně nastraženy pasti nejrůznějšího druhu – proto odcházejí ještě do nižších úrovní, než odkud přišli. Země musí splňovat svůj účel – být místem pro vývoj lidských duchů ke světlým a ušlechtilým hodnotám. Pokud jej nesplňuje, nemůže nadále existovat. Božím příkazem je zachovávat MÍR a POKOJ. Na Zemi bude jednou odlesk Boží říše – bude se muset vybudovat. Musíme chovat neustálou naději, že to tak jednou bude – budeme pokračovat v cestě, kterou nastoupíme nyní. Cokoli děláme, je rysem, který se do nás otiskuje.

Před Vánoci bychom měli vybírat takové vánoční dárky, které druhým skutečně pomáhají. Všechny dárky jsou v konečném důsledku opravdu od Ježíše – z Lásky, kterou vysílá do dálav, smíme čerpat a dávat dárky. Všechny dárky jsou z Boží Lásky.

Obzvláště pozoruhodným dnem ve Stvoření je den 29. prosince, kdy se otevírají hráze proudům Boží Lásky, která proudí do celého Stvoření, proniká celým naším vesmírem. Přijmout ji je možné jen nitrem, v naprostém ztišení a čisté touze – vroucně poprosit, abychom i my se z ní směli napít.

 

Zápis z přednášky sepsala posluchačka Martina Burešová