Reportáž z přednášky: Zákony Stvoření a zdravé lidské vztahy

18.11.2014 12:01

Ve středu dne 22. října 2014 proběhla v Hradci Králové druhá přednáška z cyklu SVĚT ZÁKONŮ STVOŘENÍ – s názvem Zákony Stvoření a zdravé lidské vztahy.

V úvodu přednášky jsme si připomněli základní čtyři Zákony, o nichž byla řeč v minulé přednášce – Zákon pohybu, Zákon zvratného působení, Zákon přitažlivosti stejného druhu a Zákon tíže, jakož i první tři Zákony, jež jsou součástí Desatera Božích přikázání (která bychom však měli přijímat spíše jako dobře míněné rady) – Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh! Nebudeš míti jiných Bohů, mimo mne!; Nevezmeš jméno Hospodina, Boha svého nadarmo! a Pomni, abys den sváteční světil.

 

 

V průběhu přednášky nám přednášející představil sedm dalších zákonů:

I. CTI OTCE A MATKU!

Tento zákon promlouvá stejnou měrou k dospělým i k dětem. Každý rodič má ctít princip otcovství a mateřství a snažit se být dítěti vzorem. Pokud není hoden toho, aby jej děti ctily, tak ctěn býti nemá (např. holduje-li nadměrně alkoholu apod.). Dítě se však proviňuje, pokud si neváží rodičů, kteří jednají správně. Každý rodič by si měl odpovědět na otázku: „Chovám se jako opravdový milující otec? Dávám dítěti správný vzor, i co se týče toho, jak má správně vypadat manželství?“ Vždy bychom měli hledat pravzory a o ně se opřít – je nám ukazováno, jak třeba jednat – stačí se na ně jen naladit.

Vztahy, které jsou založeny na chybném základě, se dříve či později rozpadnou. Dnes je obdivována především fyzická krása, ale ta je pomíjivá. Pokud jsou k sobě přitaženi dva takoví lidé, jeden z nich si po čase uvědomí, že ten druhý už není tak atraktivní, a zhlédne se ve fyzické kráse někoho mladšího. Manželství založené na fyzické přitažlivosti nemůže být věčné, neboť tělo postupně stárne. Není také dobré hledat si partnera na diskotékách a podobných místech. Správné je hledat si partnera na celý život – hledat vlastnosti duše. Citová láska vydrží vše. Chtějí-li se dva lidé dobře poznat, měli by spolu nejdříve tři měsíce jen chodit, nanejvýš se držet za ruku či políbit.

II.  NEZABIJEŠ!

Tento zákon platí pro vztah člověka k člověku – neznamená, že bychom nemohli zabít obtížný hmyz apod. (Pokud zabíjíme pro potravu, zvíře přitom nesmí trpět.) V islámu existuje pro tento zákon přesnější pojmenování – Nezavraždíš! Výjimkou, kdy v krajním případě může k zabití dojít, je situace ohrožení života, kdy bráníme svůj vlastní život či život jiné osoby.

Každá vražda je zabráněním v uzrání lidskému duchu. Vrah nese spoluvinu za to, že se jeho oběť nestihne včas dovyvinout – musí jí to pak pomoci dohnat. Člověk také přebírá zodpovědnost za utrpení, které zabitím člověka způsobil jeho bližním. (V Koreji například existuje zákon, který stanoví, že vrah živitele rodiny musí pomáhat pozůstalým.) Všeobecně platí, že s čím kdo zachází, tím také schází. Cokoli z člověka vychází, je k němu po čase magneticky přitahováno zpět – sklízí pak svou setbu. Způsobí-li člověk utrpení, buď si to uvědomí a chce vše napravit, příp. dotyčnému od utrpení pomůže, nebo sám v příštím životě trpí podobným způsobem; v případě zabití utrpí ztrátu někoho blízkého nebo je sám zabit. Vždy je ve Stvoření vše nastaveno tak, aby ze situace vzešlo ponaučení.

Na co myslíme, to v myšlenkovém světě posilujeme – může to pak někoho ovlivnit třeba i na opačné straně zeměkoule – naše myšlenka touhy někoho zabít při tom spolupůsobí - člověk se stává spolupodílníkem a dává se do pohybu zvratné působení; od myšlenky je již jen krok k činu. Podobný děj probíhá u závistných myšlenek, když si o někom myslíme něco špatného či když po něčem špatném toužíme. Vždy na nás tyto myšlenky po smrti čekají – připravujeme si jimi cestu, po níž jednou půjdeme. Každý stále po něčem touží – často po hmotných věcech – vzniká tak ŽÁDOST, která po smrti působí jako závaží a drží nás u předmětu naší touhy. To, co vznikne v niterné touze a co naplníme citem, emocí, je velmi silné a přetrvává naše pozemské bytí.

Zákon NEZABIJEŠ! má chránit člověka od toho, aby docházelo k válkám, mučení, znásilňování apod. Ve Stvoření existuje Zákon, aby byl mír a aby se něco krásného tvořilo, budovalo; válka však znamená ničení, destrukci.

Zabití zavazuje pachatele k odpykání; člověk však potřebuje rozvázat nitky do určitého času – některé činy jej mohou zatížit tak, že se z následků již nemusí vymotat. Pokud se však dobrovolně změní, dostaví se jen dotek zvratného působení, případně zkouška. Avšak komu jsme ublížili, tomu musíme pomoci, jsme povinni dát vše do pořádku. Jak známo, lidé se na sklonku života touží omluvit – jejich provinění je tíží.

Existuje také morální vražda – skrze pomluvu, která způsobí, že se k člověku druzí obracejí zády – takové pošpinění pověsti si s sebou člověk může nést po celý život (viz. zákon Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému!).

Dalším druhem zabíjení je ubíjení ideálů, čehož se často dopouštějí rodiče na dětech.

III. NEZCIZOLOŽÍŠ!

Tento zákon ve skutečnosti znamená: neoddělíš dva milující se od lože. Káže nám vážit si lásky dvou lidí. Skutečná láska je opravdovým požehnáním – jak pro milující se, tak i pro jejich okolí – v jejich přítomnosti vše rozkvétá. Pokud by člověk oddělil od společného lože takovéto dva lidi, ublížil by úplně všem. Týká se to též situace, kdy mohou skutečnou lásku zničit zásahy rodičů, kteří do ní svému dítěti mluví a mohou po čase způsobit odcizení mezi ním a jeho partnerem. Pokud žena odloudí muže jiné ženě a způsobí jí tak utrpení, poskvrní tímto činem svou duši a jednou toho muže pravděpodobně zase někdo odloudí jí. Když se manželka dozví o nevěře svého muže, začne na milenku vysílat negativní myšlenky, někdy ji či dokonce celý její rod i prokleje. Avšak ten, kdo prokleje, je prokletím svázán stejně jako ten, kdo je proklet. V takovém případě je možné, že se taková žena sama později narodí do rodu, který proklela, aby na sobě pocítila utrpení, které přivodila jiným, aby prohlédla a mohla prokletí případně zrušit.

Partnerský vztah by měl vzniknout mezi dvěma svobodnými lidmi. Pokud žena není v manželství šťastná a najde si jiného muže, měl by tento muž trvat na tom, aby si nejprve vyřešila svůj vztah s manželem. Pravost její lásky se ukáže v okamžiku, kdy má opustit svého předchozího partnera. Vždy je třeba čestného přístupu. Pokud chce žena z manželství pryč, protože je nespokojená, je velká pravděpodobnost, že může být nespokojená i v dalším vztahu. Otázkou je též, jaký vzor pak mají děti z takového manželství. Pokud se rodiče milují, děti získávají představu o tom, jak by manželství mělo fungovat. Dítě vzhlíží k rodičům a učí se od nich – je tedy velmi pravděpodobné, že to jednou bude mít ve vztazích stejné. Duše se rodí do rodiny, kde se vyskytuje určitý problém, aby se poučila.

Výběr partnera, jak již bylo řečeno, nesmí být jen na základě fyzické přitažlivosti – pravá láska by měla zahořet v srdci a měli bychom cítit, že je to na celý život. Nesmí jít o žádostivost těla, milovat musíme citem. Skutečná láska vydrží, kdežto zamilovanost vyprchá (ta musí být živena fyzickým kontaktem). Muž a žena se mají vzájemně doplňovat – umožnit si vidět svět z jiného pohledu, což povede k jejich vzestupu a moudrosti. Partneři mohou mít odlišný názor – každý vidí věc ze svého úhlu. Měli by žít jeden pro druhého a nemyslet příliš na sebe – myslíme-li na druhého, vzájemně nás to sbližuje. Ten, kdo naruší fungující harmonický vztah milujících se lidí, naváže na sebe nitky odpykávání.

Přikázání – zákony – mají uchránit lidi před utrpením. Pokud se na ně nedbá, utrpení zachvátí celý národ a povede k rozkladu (viz. nemravnost ve starém Římě či přílišné působení utrpení válčením; válka = nespravedlivé zabíjení lidí). Měli bychom se udržet v čistotě prožívání, jinak se národ zbortí sám v sobě. Každý čin – ať na úrovni jedinců či celých národů – v sobě nese zvratné působení (viz. židovský národ, Řím, Německo, USA). Pro český národ je nejlepší stát se neutrálním, nezasahovat vojensky po světě. Hlava státu vše přenáší na celý národ – druhé státy nezapomínají, co vyslovila či vykonala. Pravý vůdce národa by měl být moudrý a přehlédnout celou situaci.

IV. NEPOKRADEŠ!

Měli bychom si v sobě udržet cit pro to, co je dobré a co je špatné. Pokud se například ukradnou peníze státu, je zřejmé, že potom někde chybí (ve školství, zdravotnictví apod.). Život na Zemi má být takový, že si všichni navzájem pomáhají, tvoří zde něco krásného, ne se vzájemně obírají. Neměli bychom být neteční k tomu, čeho se stáváme svědky – vždy, když se dostaneme do nějakého děje (míněno všeobecně), neseme spoluodpovědnost za výsledek.

Nejedná se pouze o krádež něčeho hmotného - ukrást lze také čest, nápad, informace o soukromém životě – jejich zveřejněním. Jejich dalším předáváním často dochází ke zkreslení. Kdyby se o druhých nemluvilo, lidé by byli vystaveni tlaku, aby si udělali úsudek o druhém člověku sami.

V. NEPROMLUVÍŠ KŘIVÉHO SVĚDECTVÍ PROTI BLIŽNÍMU SVÉMU!

Neměli bychom druhému působit křivdu. Mnohdy se stane, že někomu, kdo mohl s pomocí dalších lidí vykonat něco nádherného, se křivým svědectvím, pomluvou, uzavřou cesty k ostatním lidem a je mu jeho činnost znemožněna. Ten, kdo je toho příčinou, s tím však zůstává spojen – nese spoluzodpovědnost za další prožívání daného člověka. Takto se proviňují například novináři píšící pro bulvární tisk – vyvíjejí velký duševní tlak na slavné osobnosti, které – byť by to bylo v tom pozitivním (velká popularita) – tento tlak častokráte neunesou a uchýlí se k alkoholu a drogám.

Pokud je něco špatné, spolupodílejí se ti, kteří vysílají negaci, na tom, že to bude ještě horší. Měli bychom hledat cesty ke zlepšení; sloužit vyšší síle, aby se v národě zrodila krása, aby zde bylo jako ve světlých úrovních.

VI. NEBUDEŠ ŽÁDOSTIV ŽENY BLIŽNÍHO SVÉHO

Tento zákon znamená, že muž by neměl pociťovat neovladatelnou touhu spočívající ve zvířecím pudu po jakékoli ženě. Podstata člověka je duchovní a má tedy plně ovládat zvířecí pudy pozemského těla. Vše, co usiluje o spojení v pozemském, má nejprve nalézt zalíbení v duchovním. Jedině tak je možné prožívat pravou lásku, proniknutou těmi neušlechtilejšími city a odhodláním učinit pro druhého to nejlepší a nejkrásnější jako důkaz lásky.

PRAVÁ LÁSKA přináší člověku to, co mu prospívá. Je jako růže, která má trny – je v ní obsažena i spravedlnost a přísnost. Pravá láska není opičí, falešná, ani změkčilá. Cílem je přimět druhého k nápravě.

Ve vztazích je také důležité si vzájemně sdělovat, co lidé prožívají - říkat, co nás bolí, aby to ten druhý věděl, protože jsme každý jiný a někdy nás nenapadne, čím vším můžeme druhého zraňovat. Měli bychom spolu komunikovat, aby láska postupně nevyhasla a nezmizela.

Základem lásky je vidět v druhém ctnosti, pro které si ho vážíme. Pokud máme nějaké nectnosti, z lásky se budeme chtít změnit. Neměli bychom být přehnaně shovívaví – např. netolerovat muži zálety, jinak se zcela zkazí.

Žádost mužů po jiných ženách podporují i zveřejňované fotky odhalených či dokonce nahých žen. Myšlenky, které muž k ženě vysílá, ho u ní po smrti drží.

Veškeré naše myšlení je námi vytvořený svět, který nás bude čekat po smrti. Žádostivost v myšlenkách může ovlivnit někoho na druhé straně zeměkoule ke znásilnění. Od všeho nás může uchránit čisté myšlení a nepodléhání pudovosti. Naše tělo vzešlo ze zvířecí říše, a tak má v sobě rozmnožovací pud, ale duch je silnější – dokáže ovládat myšlenky, které teprve pud vytvářejí. Je třeba být v myšlenkách na stráži a vytvořit jim jinou cestu (např. když muž vidí spoře oděnou ženu na ulici, měl by si říci: Hele, to je hezký strom! J ). Člověk má dvě možnosti: buď se jeho duch skloní pod nadvládou těla a stane se z něho polozvířátko (ale u zvířat je pud čistý!), nebo si jeho duch udrží čistotu a zvítězí.

VII. NEBUDEŠ ŽÁDOSTIV DOMU BLIŽNÍHO SVÉHO, ANI JEHO STATKU, DOBYTKA, ANI NIČEHO, CO MU PATŘÍ!

Žádostivost po majetku druhých lidí je ZÁVIST. Žádostivost po hmotných statcích vzbuzují v lidech především reklamy - nezbývá jim pak čas na touhu po něčem vyšším. V dnešní době převládá snaha udržet ducha při zemi – není proto jednoduché se osvobodit. To, co nás svazuje jako žádost, kdy máme pocit, že bez něčeho nemůžeme být, nám zůstane i po smrti a přivede nás k tomu, po čem tuto žádost máme (ať je to jídlo, sladkosti, alkohol, cigarety apod.). Takoví spoutaní lidští duchové pak neodcházejí volně, ale drží se tady. Žádostivostí je myšleno něco, co nám přerostlo přes hlavu a co nedokážeme ukočírovat. Můžeme žít v plnosti, máme přitahovat i hmotné věci, ale nebýt na nich závislí.

Měli bychom přehlédnout, co jsme kdy ve svém životě chtěli – vyslat přání, že už to nechceme a že se toho zříkáme – ke všemu zaujmout pozitivní postoj, rozvázat spojení s tím, ke komu jsme něco vyslali. Měli bychom prosit vzhůru, aby se i k němu snesly pomoci, aby mu umožnily rozvázat to, v čem se zapletl. Člověka někdy svazuje i neodpuštění – po smrti pak kolikrát může odcházet do temných úrovní za někým, komu neodpustil. Odpustit znamená „pustit“ – nechat jej jít vstříc jeho osudu, Zákony Stvoření mu přinesou zvratné působení.

Dosud jsme si povídali o Zákonech, které nám říkají, čeho se vyvarovat, abychom se nezapletli, a příště – ve čtvrtek 13. listopadu 2014 - si v přednášce Zákony Stvoření a principy pro zachování míru povíme o tom, co pomáhá člověku k rychlému vzestupu a co dělá člověka člověkem. Důležité je mít neustálé propojení se světlými světy. Pokud zmíněné Zákony zvládneme, připravujeme si půdu pro to, abychom byli pravými lidmi.

 

Účastnice přednášky M.B.