Rodičovství: role, nebo funkce?

29.04.2013 07:38

Skoro každý člověk se jednou stane rodičem - je to jedna z nejčastějších a nejrozšířenějších rolí. Každý nastávající rodič by si měl položit jednu důležitou otázku: Jsem vůbec schopný/á plnit rodičovskou funkci- být dobrým otcem/matkou, aniž bych se s tím příliš ztotožnil/a  aniž by se z rodičovské funkce stala má role? Součástí rodičovství je starat se o uspokojení příslušných potřeb dítěte, chránit ho před nebezpečím, a občas mu vysvětlit, co má a nemá dělat a proč. Když se s rodičovstvím příliš ztotožníte, tzn. když od něho budete odvozovat svou identitu, snadno dojdete k tomu, že budete svou úlohu přeceňovat a přehánět, až vás zcela pohltí. Přílišnou péčí a snahou uspokojit všechny jeho potřeby své dítě rozmazlíte, snaha ochránit ho před nebezpečím se lehce zvrhne v přehnanou starostlivost, jež bude narážet na touhu dítěte objevovat svět a zkoušet nové věci.  Brzy mu již nebudete jen říkat, co by mělo dělat a co ne, ale budete se pokoušet řídit jeho život i za cenu psychického nebo fyzického nátlaku.

 

 

A co víc, této hrané identity se nebudete chtít vzdát ani dlouho poté, co vaše děti vyrostou, osamostatní se a stanou se také dospělými. Mnozí rodiče se nedokážou vzdát touhy „být pro své děti potřebnými“ a mnohdy si neodpustí poznámku „já vím nejlíp, co je pro tebe nejlepší“, i když je jejich synovi nebo dceři přes čtyřicet. Nemohou si pomoci a stále musí hrát svou roli, takže mezi nimi ani nemůže vzniknout opravdový vztah. Rodiče jsou většinou plně ztotožnění se svou rolí  a když jimi pomalu přestávají být, podvědomě se bojí ztráty své identity. Jakmile začne být jejich péče a touha řídit nebo alespoň ovlivňovat život svých dospělých dětí odmítána – k čemuž dochází v naprosté většině případů – začnou své děti kritizovat, vyjádří svůj nesouhlas s jejich jednáním nebo se v nich snaží vyvolat pocity viny, to všechno kvůli podvědomé snaze udržet si svou roli, svou identitu. Na první pohled to může vypadat, že o své dítě mají starost, čemuž sami skálopevně věří. Pravým důvodem jejich obav je však touha zachovat si svou roli a identitu rodiče motivovaná pouze vlastním egoistickým zájmem zvýšit si svou důležitost, což se ego snaží velmi rafinovaně zamaskovat.

Otec  nebo matka  jež se ztotožňují se svou rodičovskou rolí, se někdy pokoušejí stát se skrze své děti celistvými. Snaha ega manipulovat okolím tak, aby naplňovalo jeho trvalý pocit nedostatku, je pak směřována na děti. Kdyby rodiče vyslovili nahlas svá – většinou nevědomá – přání motivující touhy, jež stojí za jejich nutkavou potřebou manipulovat svými dětmi, znělo by to asi takto: „ Chci, abys dokázal to, co jsem já nikdy nedokázal. Chci, abys byl slavný, abych se díky tobě proslavil i já. Nesmíš mě zklamat. Tolik jsem ti obětoval/a. Snažím se v tobě vzbudit pocit viny, aby ses nakonec podřídil mé vůli. A není třeba zdůrazňovat, že vím, co je pro tebe nejlepší. Miluji tě a budu tě pořád milovat, pokud budeš dělat to, co je podle mě pro tebe to nejlepší.“

Jakmile vynesete tyto nevědomé motivace na světlo vědomí, dojde vám, jak jsou absurdní. Jakmile si uvědomíte marnost takového počínání, přestanete následovat nevědomé vzorce tohoto a podobného jednání.  A nejúčinnějším nástrojem změny je uvědomění.

Jestliže se k vám chovají takto i vaši rodiče, nemá cenu jim říkat, že jsou nevědomí a v zajetí svého ega. To je jen uvrhne ještě hlouběji do nevědomí, protože jejich ego zaujme okamžitě obrannou pozici. Bohatě postačí, když si uvědomíte, že jejich jednání je motivováno egem a nemá to nic společného s tím, kdo jsou. Někdy se i staré egoistické vzorce téměř zázračně rozpustí, jakmile se jim uvnitř přestanete stavět na odpor. Ten jim totiž jen dodává další sílu. Ale i když se tak nestane, přesto můžete přijmout chování svých rodičů s pochopením a soucitem a nemusíte si ho brát osobně.

Všímejte si však i svých vlastních nevědomých přání a očekávání, jež se skrývají za vašimi běžnými, opakujícími se reakcemi na ně. „Rodiče by měli respektovat to, že chci žít jinak. Měli by mě chápat a akceptovat to, jaký jsem.“ Opravdu? A proč by měli?

Faktem je, že to nepřijmou, protože prostě nemohou. Jejich vyvíjející se vědomí ještě neučinilo potřebný skok k uvědomění. Nejsou ještě schopni vymanit se ze své role. „Jenže já nemohu být šťastný/á  a spokojený/á, když nebudu mít jejich souhlas a podporu.“ Skutečně? Co změní jejich souhlas nebo nesouhlas na tom kým jste? Všechny podobné nevyslyšené touhy jen vytvářejí další negativní emoce a zbytečné pocity neštěstí.

Buďte bdělí. Nejsou některé vaše myšlenky zvnitřnělým hlasem vašeho otce nebo matky, který říká například toto: „Nejsi dost dobrý. Nikdy ničeho nedosáhneš,“ nebo vynáší si jiné soudy a hodnocení? Pokud už v sobě cítíte čisté vědomí, měli byste být schopni tyto hlasy a staré myšlenky podmíněné minulostí rozpoznat. Jakmile jednou prozřete, nebudete mít důvod věřit všem svým myšlenkám. Jsou to jen myšlenky, nic víc. Být vědomý znamená být přítomný. Pouze přítomný okamžik má tu moc rozpustit nevědomou minulost.

„Pokud si myslíte, že už jste osvícení, jděte a stravte týden se svými rodiči,“ radí Ram Dass. Je to velmi dobrá rada. Vztah s rodiči není jen náš první vztah, který udává tón i všem vztahům pozdějším, je to také nejlepší test vaší schopnosti být v Přítomnosti. Čím více máte s někým minulých zážitků, tím musíte být přítomnější, jinak budete nuceni znovu a znovu odkrývat minulost.

 

Eckart Tolle – NOVÁ ZEMĚ