Role ženy a muže část 2.

05.05.2014 14:27

Muž, aby mohl být skutečným silným mužem, o kterého se lze opřít, aby nebyl v dnešní době nějakým naivním člověkem, na kterého každý snadno vyzraje, musí být bdělý, znalý všech souvislostí ve světě a dnešního dění, nemá již možnost být současně i jemným a pečujícím tvorem. To je role ženy. 

 

Tehdy, když je žena v ochraně, v bezpečném zázemí a nemusí stát stále na stráži a bojovat, aby snad neztratila svou vysokou funkci, nebo aby byla stále perfektně oblečená, nalíčená a učesaná podle nejmodernějšího pojetí módy, může teprve rozvinout své schopnosti a dary, které jsou dány jen jí.

 

Žena je obdařena mnohem více než muž něhou, jemností, hloubkou citu, půvabem a schopností nesobecké lásky. Tehdy, když si oba- muž i žena ujasní své role, mohou každý svobodně a volně rozvíjet tu svou a z jejich společného působení nastane mnohem barvitější a bohatší celek, než když stojí na stejných místech, jen s tím rozdílem, že žena častěji vaří a muž se stará doma více o technické věci.

 

Pomyslela jsem i na to, proč právě a pouze ženám je dáno přivádět děti na svět. Žena je svým nitrem více spojena s jemnějšími oblastmi, odkud přichází nové duše ke vtělení. Muž by nedokázal ve své hrubší síle a aktivitě vytvořit ze svého nitra most k těmto jemnějším oblastem.

 

Žena, která čeká děťátko, je krásná. Vznáší se kolem ní tajuplné posvátné síly a světlé proudy. Je to pro nás až nepochopitelně zázračný děj, že se v ženském těle skutečně tvoří malý človíček, který již má v několika prvních měsících vše, co ke svému životu potřebuje. Jeho tělíčko je dokonalé. Již v tomto období se v nastávající mamince probouzí něžné city a vznikající pouto lásky a cituplné péče k dosud nenarozenému tvorečku.

 

Jen žena dokáže bez ohledu na své pohodlí trpělivě celých devět měsíců nosit pod srdcem a živit sama ze sebe nového človíčka. Musí být sama v sobě velmi silná. Usmívá se na rodinu, i když jí není dobře. Vaří s láskou večeři, i když má již velké bříško a je často unavená…

 

Je to však jiná síla, než má muž. Je to vnitřní vytrvalost a schopnost sebezapření a darování sebe sama pro druhé. Nemluvím zde ani o síle a odvaze, kterou musí žena vynaložit, když miminko přichází na svět a o pozdější neustálé trpělivé péči a ochotě v jakoukoli noční či denní dobu být na nohou, když jí její děťátko potřebuje. Dokáže se o něj stále starat s něhou a velikou láskou i přes jakékoli vlastní nepohodlí. Mamince je přednější pohoda a zdraví malého človíčka než její vlastní. Přivádění dětí na svět a jejich výchova, to není žádná technická věc, ani věc síly a rutiny. Je to v první řadě záležitostí něhy a lásky.

 

 

Je to jako když se malý květinový elf narodí v divukrásném poupěti, které se rozvine v něžně růžovou růži. Ony pro nás neviditelné děje v tento čas jsou pro nás neuchopitelné, a tak si jich v dnešní době již tak málo všímáme. Něžné kouzlo ženy, která pečuje o své malé miminko, nebo jej nosí v bříšku, je vytvářeno tím, že se právě děje zázrak. Žena se smí v tento čas stát spolutvořitelkou života. S pomocí nám neviditelných sil a bytostí, se smí v ženském těle vytvořit nádherná schrána- tělíčko, do kterého bude moci vstoupit duše, která touží prožívat plně pozemský život. Ona přichází z vyšších světů do tohoto syrového, hrubého světa.

 

Když si představíme, že se nějaká světlejší duše dívá shůry a chystá se vtělit na tento svět, jak se musí asi cítit. Jde však s důvěrou. S pevnou důvěrou, že žena, do jejíhož lůna má přijít, bude spolu s tatínkem dítěte této duši po celý čas jejího dozrávání na Zemi vždy láskyplnou ochranou a záštitou, že se k ní nebude moci přiblížit nic zlého.

 

Jen žena může utvořit onen most lásky a něhy, aby se přicházející duše necítila obnažená a vystavená hrubému tlaku zdejší hmotnosti a ne právě příjemnému dnes převládajícímu myšlenkovému prostředí. Maminka svou mateřskou láskou může vytvořit v tom jemném i na této hrubé zemi ve zdejších nehostinných poměrech ve svém nitru onen růžový jemný květ, do kterého nově příchozí duše může přijít. Láska, něha, soucit a harmonie, to je to, co děťátko chrání a co odstíní všechny nečisté proudy, které na Zemi jsou dnes v převažujícím množství.

 

Je to veliká vznešená úloha. Úloha, která není jen teď a tady, není o tom, že bude krátkodobě podán nějaký výkon. Je to běh na dlouhou trať. Je to o trpělivosti, sebepřemáhání a skutečné nesobecké lásce. Více než osmnáct let má maminka stále na zřeteli, co její dítě dělá, stále se o něj stará a   myšlenkách jej provází. Tvoří kolem něj neviditelnou ochranu, která, i když je dítě již velké a kráčí světem po vlastních nohách, k němu nepustí nic zlého, když si to dítě svou lehkomyslností nepřivolá samo. Sama maminka v nitru také cítí, když dítěti hrozí nebezpečí, nebo když je v tísni. Pozemská vzdálenost zde nehraje roli.

 

Jen láska a nejněžnější cit, je to, co můžeme nejmenšímu děťátku odmalička klást pod nožky jako jemné květinové plátky, aby se mu po zemi kráčelo dobře. To může být našim dětem velkým vkladem a darem do života. Tak se dítě naučí žít v lásce. 

 

Lásku brát a lásku dávat. Býti cituplným člověkem a nechat se tak vést životem svým nitrem, které je jediným spolehlivým kompasem v dnešní změti událostí a bouří všedních dní. Jen cit nás může vést, abychom ve všednosti dní neztratili cestu, která má vést opět tam vzhůru do našeho duchovního domova, odkud jsme přišli. 

 

M.M.