Roztáhnout křídla jako pták

24.04.2012 15:28

Má znavená duše touží po svobodě. Ach, moci tak při ranním rozbřesku roztáhnout křídla jako pták, který se vznáší nad šumícím mořem a letět vycházejícímu slunci vstříc. Co mě to stále poutá? Co drží mého ducha dole?

Proč necítím se volná a šťastná ? Proč nestírám každý den slzy smíchu ze svých tváří? Proč má duše nepřetéká radostí jako pohár naplněný svěžím nápojem?

Chvíle štěstí a blaženosti jsou jen střípky v zástupu všedních dní. Co mě to poutá a svazuje? Tolik toužím kráčet svěží rosou po ránu a dotýkat se dlaněmi křídel ptáků. Chtěla bych tančit na rozkvetlých loukách, kde slunce září, ale nepálí. V jarním dešti  běžet prostovlasá a smát se vstříc větru a krůpějím, které smáčí mé tváře. 

Ne jen ve chvílích volných, ale i při všem co dělám, cítit tlukot a tep Stvoření ve svém nitru. Cítit, že jsem jeho součástí a smím být nádherným nástrojem, který do úžasného souzvuku akordů vkládá čistě ladící tóny, které jsou právě mně vlastní. Naslouchám i tónům mých přátel, všech lidí, bytostí, tónům vzduchu, zurčení vody, a praskání ohně.

Kéž bychom všichni společně tvořili nádherný chór ke cti a chvále Stvořitele, jehož silou jsme denně napájeni a posilováni. Zvládat tak vše s lehkostí ranního červánku. Slyšet v nitru tichý důvěrně známý hlas, který vede mé kroky a jehož chtěním je jen požehnání. Slyšet tak tlukot pravěčného tepu světů, jehož hybnou silou a požehnáním je síla proudící shůry…

Co mi jen brání?  Omezení těla? Má práce? Nedostatek času, či snad nepřející lidé? Povinnosti, zákony, má upjatost nebo strach?

 

Ne, má milá, tvá duše má křídla a dokáže být lehká jako pták. Ona ve skutečnosti touží tato křídla roztáhnout a letět… Jen ji nech, nepoutej ji. Dej jí volnost. Ona netouží nikam jinam než  vzhůru, tam, kde je její světlý domov, její vytoužený cíl a radostné spočinutí. Ve světě Čistoty a zářivého Světla, tam je Tvá duše skutečně doma. 

Poutá jí tělo? Starosti?  Nesnáze, překážky?  Vždyť toto vše zde je jen hmotný svět… tak pomíjivý a často šedý, bezbarvý. A právě tím, že svou duši necháš kráčet její světlou cestou, necháš ji, aby rozepjala křídla, ona pak může duchem dlít ve světlem zalitých světech, denně se tam vracet a tento hmotný svět tak propojovat se září oněch přenádherných sfér.

Až teprve potom šeď všedních dní získá barvy duhy, hluk a křik se změní na radostný zpěv, smog a prach se promění ve svěže vonící vzduch a neúrodný suchopár  se pojednou zazelená a promění se  v rozkvetlou vonící zahradu. 

Radost tvé duše rozjasní i tváře tvých bližních a všechny starosti a nesnáze půjdou hladce zvládnout a vyřešit.

Hlavní věcí, má milá, je  chránit si ve své duši spojení  se zářícími nádhernými světy, které jsou blíž Stvořiteli. Odtud jsme sem dolů na Zemi přišli. Odtamtud na nás shlížejí často zkroušeni světlí duchové, kteří se musí dívat, jak tady dole tak snadno zapomínáme na vše nádherné světlé a na to, proč jsme zde.

Toto vroucí spojení naší duše se Světlem nám nemůže nikdo vzít, i kdyby  jsme na Zemi museli trpět bezprávím. Ono spojení nám vždy dodá sílu, víru a naději.  Pomůže nalézt východisko a dá nám nahlédnout skutečný  hluboký smysl všech událostí. 

Potom budeme moudrými správci života na Zemi a vše, co budeme potom chtít,  vším, co děláme, co vysloví naše ústa a na co pohlédne náš zrak, budeme chválit vznešeného Stvořitele. Neboť jenom veliké štěstí, radost a neskonalá láska jsou od Něj shůry vetkány do všech dějů. Jen my lidé svou nevědomostí a tím, že jsme odřízli své duše od proudů zářivých pulsujících životadárných sil, vše tak zamotáváme. Tvoříme tak disharmonii místo požehnání, které by se mělo šířit všude kolem nás skrze naše chtění, kterým řídíme sílu, jež k nám neustále přitéká. Zaséváme tak semínka, ze kterých vzklíčí bolest a utrpení, smutek a neláska. 

Nezapomeňme jen na to, že vše, úplně vše, na co myslíme, co cítíme a co chceme, také vše co přejeme druhým, se nám do všech nejjemnějších odstínů navrátí. Vše je tak dokonale zařízeno, že se můžeme každodenně učit z následků svých přání a činů. Smíme prožít na sobě, čeho jsme se dopustili na druhých. Vše, co nás potkává je dokonalým zrcadlem naší duše. Po tomto poznání můžeme učinit konec všemu našemu těžkému prožívání tím, že jednou pro vždy začneme zasévat jen semínka dobra vším co děláme, cítíme, myslíme a říkáme. Pak jednou nastane čas, kdy budeme smět skízet bohaté plody lásky, míru, úcty, pochopení a souznění, kterými jsme obdarovali druhé. 

 

 

 

 

M.M.