Ru a Mia- daleká pouť část 1.

01.05.2015 08:51
 

Bylo jednou jedno království, nejkrásnější, jaké si jen dokážete představit. Královský zámek zářil zlatem a bílým mramorem, kolem zámku byly parky a zahrady plné vonných květin a stromů nesoucích ovoce všeho druhu. Všude tekly potoky s průzračnou občerstující vodou. Zvířata přicházela až k lidem a necítila z nich strach, ale pouze lásku. Lidé v tomto království totiž nic jiného neznali. Zcela cizí jim byla nenávist, závist, zloba a nízkost všeho druhu. Byli krásní ve svém působení, každou práci, ať už v zámku, na poli, doma nebo v lese, dělali s radostí a s vědomím zodpovědnosti vůči svému králi. Krása se odrážela i ve tvarech jejich postav, v řeči, odívání, pohybech, účesech. A jako by se podle nich utvářela i okolní příroda: všichni tvorové v tomto království byli nádherní a dokonale šťastní.

 

Všichni? Vlastně ne tak docela. Až u samých hranic království, tam, kde se začínaly do dáli prostírat pusté pláně, se čas od času rodily děti, které byly jiné. Mezi nimi i chlapec a dívka, o kterých je tento příběh.

V království mělo v sobě každé nově narozené dítě touhu po dobru a po kráse. Nikdy se nestalo, že by děti byly neposlušné nebo dokonce zlé, naopak, už od malička se snažily působit všem kolem sebe pouze radost. O to větší podivení způsobovaly děti od královských hranic. Ne, nebyly zlé, ale nebyly ani hodné a radostné, jako ostatní děti.

 

Však oni se tomu naučí, jen co vyrostou,“ těšili se lidé v království. Ale nic se neměnilo. Ne, nikomu neubližovali, nechovali se ošklivě nebo snad neslušně, to ne, ale stále jim něco chybělo. Ru a Mia, jak se chlapec a dívka jmenovali, se nedokázali vřadit mezi své vrstevníky, chyběla jim jistota, s jakou vždy jiné děti věděly, co je třeba udělat, jak se v které chvíli zachovat. Oba se snažili ze všech sil pracně naučit tomu, co jejich kamarádi uměli sami od sebe. Nebylo jim to však možné. Každý, kdo je potkal, jim pomáhal, nic však nepomohlo. Jako by snad ani do království nepatřili. Jako by stále nedokázali poznat, co je dobré a co není. Nedokázali jako ostatní chválit krále za to, jak dobře vše zařídil, nedokázali se podřídit jeho moudrým zákonům, protože jim vůbec nerozuměli. Před vší krásou království museli mhouřit oči, příliš je oslňovala.

 

Ráno co ráno, při východu slunce, slýchali spolu s ostatními, jak se z výšin snáší mohutný zvuk velebných tónů. Také oni slyšeli slova „Adoramus Te Domine“ pronášená burácivými, přesto však lahodně zpěvnými mužskými hlasy. Slyšeli, jak se všichni lidé i všechny bytosti v království svým zvláštním způsobem k tónům přidávají. Nebyl to ani zpěv, byla to všechna touha a radost jejich života, co v sobě nechávali rozeznít. Dokonce i obloha, voda, zem, vše se těmito tóny rozezvučelo v jeden nádherný chorál. Ru i Mia byli naplněni úžasem a touhou, aby se i oni jednou mohli takto zachvívat. Zatím v těchto posvátných chvílích pouze tiše a uctivě stáli opodál, aby snad svou přítomností nerušili.

 

Jednoho dne je král povolal do svého paláce. Procházeli palácem oslnění krásou a leskem. Když předstoupili před krále, nebyli schopni slova. Když na ně král shlédl z vysokého trůnu, připadali si maličcí a nepatrní, pocítili příliv nevyslovitelné vděčnosti: král mocné říše se zajímá o ně, o své dva prosté poddané. A když pak král promluvil, jako by je zahalil oblak lásky a síly. Slyšeli slova:

 

Ru, Mio, zde, mezi lidmi, kteří jsou již dokonalí, nemůžete nalézt své místo, ač jste se snažili ze všech sil. Bude vám poskytnuta možnost k vývoji tam, kde budete moci všemu porozumět a všemu se naučit. Zvláštní loď vás zaveze daleko od našeho království. Sami dva, odkázaní jeden na druhého, proputujete cizími krajinami, poznáte lidi, kteří jsou stejní jako vy. Pouze tehdy, až sami na sobě prožijete dobré i zlé a naučíte se poznávat důsledky svého jednání, pouze tehdy budete moci pochopit zákony naší země a radostně se do nich vpravit.

 

Mio, ty jsi jemná, pečlivá a citlivá. Tobě svěřím zvláštní poklad. Dostaneš na cestu kompas, který vám vždy ukáže správný směr zpět k nám, do vašeho domova, abyste nebloudili a co nejdříve se mohli vrátit... Musíš tuto vzácnost dobře opatrovat právě ty, protože kompas je velmi choulostivý a při hrubém zacházení by se porouchal. To byste pak byli oba ztraceni a cestu zpět byste nenalezli.

 

Ty, Ru, jsi vyrostl v silného muže, buď vždy připravený chránit Miu, aby se k ní nepřiblížilo nic zlého. Pamatuj, že střežíš nejen ji, ale i možnost návratu vás obou. Tvoje založení ti neumožňuje opatrovat tak jemnou věc, jako je tento maličký kompas, tvé ruce jsou mohutné a silné, na své cestě díky nim vykonáš mnoho velkých činů a hrdinských skutků. Ty tě na cestě domů budou předcházet.

Nyní se připravte na cestu a pamatujte, že ve chvíli, kdy se budete vracet jako vědoucí zpět, brána království se před vámi sama otevře, a vy zde budete moci žít dokonale šťastní, jako všichni ostatní.“


Dlouho plula královská loď po proudu široké řeky stále níž a níž, krajina kolem se měnila – ubývalo krásy a přibývalo obtíží a překážek. Konečně přistáli u břehu. Ru s Miou dostali od svých průvodců těžké zahalující pláště a mohli vstoupit na pevnou zemi. Když se však kolem sebe lépe rozhlédli, nejraději by utekli zpět na loď. Jak podivná byla tato krajina! Nikde neviděli nádherné květiny ani cesty vysypané bílým pískem, jako znali z domova. Všude kolem jen husté křoví a neproniknutelné lesy. Kdyby v obou mladých lidech jasným plamenem neplála touha po tom, aby mohli vědomě žít ve svém domově, jako všichni ostatní jeho obyvatelé, byli by asi utekli zpět na loď. Takto se však odhodlaně rozloučili se svými průvodci a vydali se na cestu. Mia určovala směr a Ru svým mečem prosekával cestu. Mnoho dní takto putovali. Když už byl Ru znaven a nemohl pokračovat v prosekávání, Mia ošetřila jeho drobná poranění a uvařila mu posilující nápoj. Cestou sbírala léčivé byliny i bobule a kořínky, které jim byly potravou.

Ve chvílích, kdy tušili, že za lesem vychází slunce, naslouchali snášejícím se velebným tónům. I zde byly slyšet, vzdáleně a slabě. Ale i zde rozechvívaly zemi, vodu, vzduch, všechno živé se k nim připojovalo. Pouze zde nebyli lidé, kteří by do znění tónů vnesli všechnu svoji radost a celé své bytí. Ru a Mia se každým východem slunce cítili povzbuzeni k další cestě. Dál jen dál, aby se naučili všemu, čeho je potřeba.

 

Cestou narazili na mnoho obtíží, které museli překonat. Jednoho dne však došli na konec lesa a před nimi se rozprostřela vesnice. Nebyla to ale vesnice s prostornými domy a upravenými zahradami, jak znali ze svého domova. Zde byly jen nízké, hrubě stavěné domky bez ozdob a dřevěné chatrče. Kompas ukazoval směrem do vesnice. Ru a Mia došli až na jakousi náves… a vtom se střelka kompasu počala otáčet dokola.

Kompas se pokazil, ale zde přece nezůstaneme! Jak najdeme další cestu?“

Mia zůstala klidná: „Ru, král přece řekl, že se musíme seznámit s dalšími lidmi. Chvíli tu pobudeme a až přijde čas, kompas nám ukáže, kudy dál.“

 

Kolem Rua a Mii se shromáždilo velké množství dětí. S ústy dokořán naslouchaly vyprávění o zvířatech, která se nebojí lidí, o překrásných krajinách a nádherných květech… malý chlapeček se nesměle zeptal:

Až půjdete domů, smím jít s vámi?“ a hned se přidávaly ostatní děti: „Vezměte nás s sebou, prosím.“

Dětské hlásky přerušil vlídný hlas starého muže: „No tak, no tak, děti, nevíte, co se sluší a patří? Tito lidé mají jistě hlad a žízeň.“ Stařeček se obrátil na oba poutníky: „Buďte, prosím, mými hosty.“ A vedl je do malé chaloupky.

Ru a Mia byli rádi, že mají po dlouhé době střechu nad hlavou. Chaloupka byla jen velmi prostě zařízena, bylo v ní však čisto a útulno. Stařeček své hosty posadil za stůl a pohostil je tím nejlepším, co doma měl. Teprve když dojedli, poprosil, aby mu vyprávěli o své cestě. Jak se rozzářil, když uslyšel o zemi, kde nejsou ploty, zámky, kde lidé žijí a pracují v lásce a radosti. Velmi toužil v takové zemi žít a vždy doufal, že někde snad je a že ji jednou nalezne. Nyní se mu jeho naděje naplnila. Jak byl šťastný. Nabídl poutníkům, aby u něho zůstali, než si ve vesnici najdou práci a opatří si lepší bydlení.

        

Mia nebyla zvyklá zahálet, začala vyšívat. Vyšívala obrazy, jaké předtím nikdo ve vesnici neviděl: byly na nich nádherné krajiny, neznámé rostliny, vznešené stavby, ušlechtilí lidé… Do obrazů Mia vkládala všechen svůj stesk a touhu po vzdáleném domově. Když vesničané obrazy spatřili, byli jejich krásou uneseni, toužili je mít ve svých světnicích, aby se na ně mohli stále dívat. Ti stejní lidé, kteří kdysi tvrdili, že tak krásná země nikde být nemůže, teď nadšeně sledovali, jaký další výjev Mia na plátně vykouzlí.


A stala se zvláštní věc: muži z vesnice při setkání s Miou nedokázali souvisle promluvit. Byli totiž zvyklí používat hrubé výrazy, před Miou tak mluvit nechtěli a jinak to neuměli. Koktali tedy a zadrhávali v řeči, ale snažili se být k Mie co nejpozornější, nejzdvořilejší. Probouzela se v nich rytířskost.

Ženy se předháněly, která se s cizinkou dříve spřátelí. Nebylo to přes noc, jistě trvalo několik měsíců, než si jejich muži všimli, že se něco změnilo. Ženy se staly laskavějšími, jemnějšími, muži se k nim už nemohli chovat hrubě a s pohrdáním, jak tomu bylo dříve. Nyní vedle svých žen pociťovali touhu stát se lepšími, ženy chránit a pomáhat jim. Žádná už nenosila kratičké barevné sukničky se spoustou korálků, chodily teď po vzoru své nové přítelkyně v dlouhých splývavých oděvech. Ze začátku to snad byla jen touha po napodobení, ale ženám se v tomto oděvu tak zalíbilo, že by je už ani nenapadlo obléci si něco jiného. Muži si všimli, že jsou jejich ženy také mnohem krásnější a půvabnější než dříve. Nevěděli, že všechna ta krása a půvab vycházely z nejhlubšího nitra jejich žen, tam se odehrála ta největší změna. Také Mia se radovala z té proměny a pomalu poznávala, co je jejím úkolem.

 

 

Pokračování příště