Ru a Mia- daleká pouť- část 5.

05.05.2015 09:00

Pak to přišlo. Do sálu byl uveden cizinec, na kterého všichni čekali. Jeho průvodci mu postupně představovali přítomné a on vždy pronesl nějakou zdvořilou frázi. Každý z hostů se snažil tohoto muže něčím zaujmout, upoutat, ale on zůstal u své zdrženlivé zdvořilosti. O to větší byl všeobecný údiv, když se dlouze zastavil s Ruem a Miou.

Ani Ru dobře nerozuměl, o čem spolu ti dva hovoří, jazyk uměl, ale neznal ani tu knihu, o které byla řeč, ani nechápal, na co se muž Mii ptá. Rozuměl pouze tehdy, když ji cizinec žádal, aby mu poslala své poslední návrhy a ona radostně přislíbila. Rua se zmocnila žárlivost, přece sem šli kvůli jeho projektu, ten muž byl přece ideální investor, měl mnoho peněz a bydlel dostatečně daleko, aby mu ponechal volné ruce! Ale muž se už loučil a odcházel.

 

Mia nevnímala skryté nebo i otevřené nepřejícné pohledy, Ru nebyl sám, kdo do setkání s tímto vlivným a zámožným mužem vkládal mnoho nadějí. Mia se radovala, že našla podobně smýšlejícího člověka, nepřemýšlela o jeho vlivu a bohatství, těšilo ji, že muž poznal, oč usiluje a povzbudil ji. Nikdy jí příliš nezáleželo na tom, co si ostatní lidé v davu myslí, měla zkušenosti s tím, jak jsou snadno ovlivnitelní a nepevní ve svých názorech - jak snadno přijímali všechny módní výstřelky a trendy, tak měnili i svůj vkus a své zásady. Nevadilo jí ani nyní jejich otevřené nepřátelství. Vadilo jí ale, že se Ru cítí ošizen. Přece mu nechtěla ublížit! Ale Ru to pochopit nechtěl. Vzdálenost mezi nimi se zvětšovala.

 

Den po dni se Mia z knihy dozvídala víc a více. Ale nejen to. Vše, co se dozvěděla, v sobě přiváděla k životu, a i když dělala chyby, postupovala na cestě mílovými kroky. Věděla už, proč a kam musí jít, vše jí dávalo smysl. Vše kromě počínání lidí kolem. Dříve se ale chovala stejně, nikoho neodsuzovala, cítila jen lítost a bolest.

 

Ru sledoval svou ženu a vnímal, jak se odcizili. Ne, nemohl říci, že by něco dělala špatně, ale ta její proměna ho dráždila. Nechtěl si to přiznat, ale někde v hloubi duše ho to ponoukalo, aby se i on začal zajímat o něco jiného, než o své projekty a o sport. A stejně tak si nechtěl připustit ani obavy, že by se pak třeba musel vzdát něčeho, na co je zvyklý, co se mu líbí, co má rád. Rostlo v něm napětí a neklid. Často se rozčílil kvůli maličkosti a pak toho litoval, Mia přece čeká jejich dítě.

 

Ten malý tvoreček bylo to jediné, co je ještě spojovalo. Ru nedokázal, tak jako žádný muž, cítit k nenarozenému dítěti to, co cítila Mia, jako matka, ale velmi se na něj těšil. Také doufal, že se po jeho narození Mia opět změní.

 

Když Mia posílala cizinci své návrhy šatů, Ru ji přemluvil, aby do složky přidala i jeho nabídku ke spolupráci, či vlastně k investování. Konečně přišla odpověď. Držel v ruce obálku se svým jménem a nedočkavě ji otvíral. Mia seděla v křesle, háčkovala něco pro maličké a radostně povídala o tom, jak se její návrhy líbily, že dostala nabídku k další spolupráci. Ru ji nepřítomně poslouchal a jeho obličej nabýval stále sveřepějšího výrazu. Nejen, že jeho návrh nebyl přijat, ale ten muž si ho dovolil napomenout! Sice zdvořile, ale přísně Rua varoval před dalším znehodnocováním orné půdy, prý má takové jednání pro něho i pro celý národ nedozírné následky. Ru zrudl, co o tom ten člověk může vědět!? Na co je zemědělská půda, vždyť v dnešní době nic nevydělá! Zato sklady pro zahraniční firmy, nákupní zóny a nakonec i ty domky, když se ví, na čem ušetřit - nepěkně se usmál - tak se přece dá vydělat. Však se bez jeho peněz obejde, najde jiné investory, kteří ocení, jak chytře na to umí jít. Nechtěl slyšet, co na to Mia, raději rychle odešel do posilovny.

 

Mia byla smutná, ale netrápila se. Jen opět o něco vroucněji za Rua prosila. Někdy se jí zdálo, že se kolem něj třpytí jemná světlá vlákna. To směla zahlédnout pomoc, která k Ruovi ze Světla proudila díky ní a díky někomu, kdo přišel, aby jim oběma v této tak důležité době pomohl. Kdo to byl? To se měla Mia již brzy dozvědět.

 

Přihlásily se zdravotní potíže. Mia, tak jako mnoho jiných žen, musela ulehnout, aby se děťátko nenarodilo předčasně. Teprve nedávno, po velmi, velmi dlouhé době, se začala zachvívat správným způsobem a její tělo dosud neslo známky všeho, čím se kdy provinila proti řádu stvoření. Nebála se. Duše, která do malého tělíčka vstoupila, je jistě v ochraně Světla. Mia ležela a četla, vyšívala, háčkovala a přicházely k ní nádherné myšlenky a obrazy.

 

Ru byl její bezmocí poněkud usmířen, stal se něžným, milým a pozorným. Jen ho mrzelo, že Mia odmítla hospodyni, kterou jí přivedl. Vždyť by mohla pomáhat, i když už bude malé na světě, alespoň by u nich nemusela tak často být ta její nová kamarádka nebo kdo to vlastně je. Vždyť se vídají denně, ona Mie se vším pomáhá, ale přesto si vykají. Nerozuměl tomu a navíc se v přítomnosti té paní cítil nesvůj. Byla taková… taková… no ano, taková, jako Mia. Nemohl se doma chovat, jak byl zvyklý, a jinak to neuměl. Něco mu to připomnělo, snad nějaký zážitek z dětství, ale na sentiment neměl čas, stále nemohl sehnat investora pro svůj skvělý projekt. Právě byl na cestě k dalšímu, tam jistě uspěje.

 

Pak to přišlo. Telefonát z nemocnice. Má hned přijet. Dělali vše, co mohli, ale chlapce se jim zachránit nepodařilo. Ru sedl rychle do auta, pojede však nejméně hodinu. Zoufal si, kdyby mohl být Mie alespoň nablízku.

 

Mia se zatím probrala. Věděla, co se stalo, nikdo jí to nemusel říkat. Beze slova, ještě omámeně jako ve snu sledovala, jak jí sestra pomáhá z lehátka na lůžko. Byla to stejná sestra, která ji tenkrát přijímala. Tenkrát… Když sestra odešla, rozplakala se. Nenaříkala, nebědovala, jen přestala bránit slzám, aby tekly. Věděla, že neprožívá trest za to, co chtěla tenkrát udělat, věděla, že je to uzavření kruhu. Každé chtění musí být v nějaké formě naplněno, abychom se prožitím učili rozlišovat. I když je to někdy bolestivé a přísné, prožíváme pouze to, co jsme si sami připravili. Měla však obavy, zda neublížila té krásné duši, která jim chtěla pomoci.

 

Na dveře tiše zaklepal zdravotník. Jak je milé, mít v takové chvíli u sebe někoho blízkého.

Nabídl Mie, že pokud chce, poprosí paní, která toho hodně ví a má otevřený duchovní zrak, aby Miu navštívila. Mohla by si s ní o všem promluvit.

Když paní přišla, Mia pocítila velký příliv pomáhající lásky. Paní uviděla v jejích smutných očích obavy a mnoho otázek, povzbudila Miu a začala popisovat, co pro ni směla přijmout:

Vidím vás s vaším manželem stát za vesnicí, ještě je tam šedovlasý starý muž. To je krásné! Právě vychází slunce a vy se spojujete se vším živým k velebení Stvořitele. Muselo to být již velmi, velmi dávno, příroda kolem vás byla tenkrát radostná a nezatížená.“ Paní se odmlčela.

 

 „Pak mi byla ukázána cesta toho starého muže. Velmi jste mu tenkrát s manželem pomohli. Nyní už nemusel žít další život na zemi, stačilo mu pouze krátké prožití ještě před narozením, aby se mohl vrátit domů. Prosil, aby mohl přijít právě k vám, velmi vám toužil pomoci tak, jak vy jste tenkrát pomohli jemu. Viděl, jak jste oba sešli z cesty…Ne, neplačte, vše bude dobré.“ Paní Miu objala. „To, jak se nyní snažíte, vám dává křídla. Uvidíte, vzlétnete a s vámi i váš manžel.“

 

Mia se teprve nyní rozplakala doopravdy, teprve nyní to byly slzy odnášející smutek a bezradnost a přinášející úlevu. Paní tiše odešla, šťastná, že mohla pomoci.

Ru cítil tupou bolest: "Proč?" Věděl, že se něco takového může stát, ale proč právě jim?! Měl strach o Miu. Podle lékařů je v pořádku, ale co asi prožívá? Dokázal si představit, jak může být žena v takové situaci hysterická, nevěděl, co má udělat, nemůže jí nijak pomoci, připadal si bezmocný.

Když na dlouhé chodbě hledal to správné číslo nade dveřmi, stále naslouchal, odkud uslyší srdcervoucí křik a nářek, kterého se tolik obával. Ale bylo ticho. Když už chtěl vzít za kliku, oslovil ho vysoký muž. Podle oblečení to byl zdravotník, ne lékař, v jeho očích však našel Ru klid a jistotu.

Nebojte se, zvládnete to. Hodně síly.“

Ru byl za těch pár slov vděčný.

Mia byla uplakaná, ale klidná a vyrovnaná. Dokonce se na něj smutně usmála. Ničeho se však Ru tolik neobával, jako chvíle, kdy bude s Miou muset být sám. Vůbec nevěděl, co by měl říci, sklonil se nad ní a pohladil ji po tváři. Stáhlo se mu hrdlo a do očí vstoupily slzy. Nechtěl, aby to viděla a rychle začal vybalovat, co jí přinesl.

Pojď, sedni si ke mně,“ prosila.

Ru se divil, odkud Mia bere ten klid. Jak to, že se nehroutí a nenaříká, ještě nedávno by tomu tak jistě bylo, vždyť ji zná… Vlastně nezná. Ta Mia, kterou znal, byla pryč a místo ní je tu vznešená čistá bytost, která má sílu překonat i něco takového.

Mio… nechci ztratit i tebe… vím, nesnažil jsem se, abych ti porozuměl, ale to se změní…“

A změna skutečně nastala. Postupně a pomalu. Nejprve proto, aby neztratil Miu, ale postupně Ru zjišťoval, že by mohl ztratit mnohem víc. Chtěl porozumět tomu, čím Mia žije, snažil se, ale bylo to pro něj mnohem těžší - tam, kde Mie stačilo vnímat, cítit, že tomu tak je, on potřeboval zařadit, pochopit, uchopit. Měl však Miu stále před očima, vznešenou, čistou, půvabnou. Stačilo mu na ni pomyslet, zformovat v myšlenkách její rozzářený obličej, její jméno a mohl udělat další krok k vědění, k inspiraci. Postupně i Ru sestavoval díly skládanky, až uviděl nádherný obraz života se svými dokonalými zákony. Se vší mužnou rázností a rozhodností se do nich vřadil.

Bylo pro něj samozřejmé upustit od svého projektu, když si uvědomil, jak byl bezohledný. Cizinec měl pravdu, nikdo nesmí ničit přírodní zdroje, byť by to byla „jen“ půda. Jednou budeme vděční za každou její píď.

Ru začal projektovat a stavět domy. Nic moderního, ale opravdu krásné domy, ve kterých se lidem dobře bydlí. Nebylo mnoho těch, kteří dovedli jednoduchou krásu a harmonii ocenit, tito lidé však byli nadšeni i účelností a kvalitou provedení. Ru nezbohatl, jako dříve toužil, ale poznal radost z požehnané práce a byl nejšťastnějším za dlouhou, velmi dlouhou dobu.

Jednou spolu stáli Ru a Mia na kopci za městem a vyhlíželi první sluneční paprsky. Výšiny se rozezněly burácivými, přesto však lahodně zpěvnými mužskými hlasy: „Adoramus Te Domine“. Sféry se zachvívaly velebením Stvořitele. Rozechvívala se země, voda i vzduch, vše živé se k velebným tónům připojovalo. A pozemští lidé? Lidé? Ano, několik lidí přidalo do tohoto znění svou radost, všechno své úsilí a celé svoje bytí. Těchto lidí je však málo. Kéž je jich stále více, kéž jich přibývá, aby přírodní bytosti již nebyly tísněny, aby země mohla volně vydechnout a aby se vysoko, až do našeho duchovního domova, vznesl nádherný chorál dobrého chtění všech lidí ve hmotnostech…aby se i zde ve skutek proměnilo:

ADORAMUS TE DOMINE.

 
 

 

H.N.

Ilustrace: Zuzana Denková

 

 

 

 

 

Konec