Věra Ludíková je básnířka, která navazuje na tradici Otokara Březiny a Jana Zahradníčka. Píše a prosazuje duchovní poezii, která dává světlo a naději. Její projekt Pošli to dál se setkal s velkým ohlasem jak mezi spoluautory, tak u čtenářů a posluchačů.

 

 

Ladič čas právě napíná struny

do harmonických vlnění,

do prýštivých pramenů

všech řek a říček,

do blyštivých pramínků Šumavy.

 

Ty prameny, ty pramínky naladěné

rozechvěly všechny klávesy a struny,

všechny varhany a zvony

na vyšehradských věžích.

 

Doteky Tvých očí, náš Otče,

doteky prstů Tvých

jsou doteky Slunce do Vltavy,

jež skví se jako křtitelnice.

 

Na dlani před Tebou třpytí se

jako velká zřítelnice,

jako káď svaté vody

národa vyvoleného.

 

V ní Hradčany zhlížejí se

v údolích vltavínů,

v údolí stříbrných

hřebínků vln

a zlatonosných písků.

 

Otče náš, své paže nad námi vztahuješ

a voláš nás k úkolům stavět první hráze

před lhostejností, sebeuspokojením a pýchou,

jež pro lidstvo jsou

sebezničující.

 

Harfové struny se rozezněly,

zvony a struny spojují nás,

nás s Tebou Otče,

Náš Otče vesmírný, Otče náš!

 

Dal jsi nám úkol, náš Otče,

probouzet duše,

oslovit ty zatím dřímající

v zahradě Tvojí,

v české kotlině.

 

Zahrada rajská je naše země

s Tebou spojená, spojená

se sférami duchovními

někde nahoře vysoko

nad námi.

 

Minulost naše

je jen přípravka,

jen znalost not

pro českou melodii,

jež éterem až ke hvězdám

se vydá –

nová symfonie Novosvětská.

 

 

Věra Ludíková

 

 

(Úryvek básně ze sbírky Věk nadějí, 2006)

Ilustrace: Eva Lipinová