Věra Ludíková je básnířka, která navazuje na tradici Otokara Březiny a Jana Zahradníčka. Píše a prosazuje duchovní poezii, která dává světlo a naději. Její projekt Pošli to dál se setkal s velkým ohlasem jak mezi spoluautory, tak u čtenářů a posluchačů.
Ladič čas právě napíná struny
do harmonických vlnění,
do prýštivých pramenů
všech řek a říček,
do blyštivých pramínků Šumavy.
Ty prameny, ty pramínky naladěné
rozechvěly všechny klávesy a struny,
všechny varhany a zvony
na vyšehradských věžích.
Doteky Tvých očí, náš Otče,
doteky prstů Tvých
jsou doteky Slunce do Vltavy,
jež skví se jako křtitelnice.
Na dlani před Tebou třpytí se
jako velká zřítelnice,
jako káď svaté vody
národa vyvoleného.
V ní Hradčany zhlížejí se
v údolích vltavínů,
v údolí stříbrných
hřebínků vln
a zlatonosných písků.
Otče náš, své paže nad námi vztahuješ
a voláš nás k úkolům stavět první hráze
před lhostejností, sebeuspokojením a pýchou,
jež pro lidstvo jsou
sebezničující.
Harfové struny se rozezněly,
zvony a struny spojují nás,
nás s Tebou Otče,
Náš Otče vesmírný, Otče náš!
Dal jsi nám úkol, náš Otče,
probouzet duše,
oslovit ty zatím dřímající
v zahradě Tvojí,
v české kotlině.
Zahrada rajská je naše země
s Tebou spojená, spojená
se sférami duchovními
někde nahoře vysoko
nad námi.
Minulost naše
je jen přípravka,
jen znalost not
pro českou melodii,
jež éterem až ke hvězdám
se vydá –
nová symfonie Novosvětská.
Věra Ludíková
(Úryvek básně ze sbírky Věk nadějí, 2006)
Ilustrace: Eva Lipinová